V roce 2018 čeká polskou parlamentní, neparlamentní a občanskou opozici řada výzev. Bude se muset pokusit zabránit reformě soudnictví, postupu vlády proti „nevládním“ médiím pod pláštíkem polonizace médií se zahraničními vlastníky). Opozice bude muset také zaujmout postoj vůči spuštění unijního článku 7 proti Polsku. Ve všech těchto záležitostech tahá spíš za kratší konec provazu. Proto už teď napíná své úsilí také někam jinam.

Na podzim 2018 proběhnou v Polsku komunální a krajské (vojvodské) volby, polská opozice v nich vidí šanci přehodit výhybku dějin a porazit vládní koalici Sjednocenou pravici, tedy Právo a spravedlnost a dvě satelitní strany. Proto se o komunálních volbách mluví už od podzimu 2017 a v současné chvíli už jsou známi někteří kandidáti na primátory velkých měst.

Celou dobu se také mluví o potřebě sjednocené protipisovské kandidátky, realita je ale pro různé osobní, stranické zájmy a nevraživosti komplikovanější.

Parlamentní opozice

Nejsilnější opoziční stranou zůstává Občanská platforma, stále obtížena korupčními skandály z osmiletého vládnutí — PiS poslední dobou umně rozehrává téma korupce během restitucí varšavských domů. V jejím čele stojí zcela necharismatický intrikán Grzegorz Schetyna. Ten se stal předsedou po odchodu Donalda Tuska a následné volební porážce hnutí. Platforma, stejně jako zbytek opozice, nedokáže nabídnout věrohodnou programovou alternativu dosavadní vládě. Nedokáže rozhodnout, jestli chce být AntiPiSem a negovat všechno, nebo licitovat některé její návrhy (například navýšení programu 500+). Tím spíše je nevěrohodná.