Proud lidí se nezastavil

Magdaléna Hajdučková kriticky rozebírá důsledky evropsko-turecké dohody a její vliv na dopady na běžence i obyvatele řeckých ostrovů.

Více než rok a půl už uplynul od doby, kdy vešla v platnost dohoda Evropské unie a Turecka o navracení migrantů, jež si kladla za cíl zastavit nelegální překračování hranic a rozbít systém pašeráctví, které migrační proces doprovází. Zatím však v jejím důsledku zůstávají tisíce uprchlíků v nedůstojných a nebezpečných podmínkách a samotná její existence balancuje na hraně mezinárodního práva.

Abychom porozuměli pozadí jedné z aktuálně nejdůležitějších, a přece nedostatečně popsaných dohod mezinárodního práva, musíme se vrátit ještě o půl roku zpět, do listopadu 2015. Členové Evropské rady a turecký premiér uskutečnili několik sezení s cílem vytvořit společný postup při řešení aktuální migrační krize. Ke konkrétnímu plánu se na základě vlastních i obdržených podkladů dopracovali 29. listopadu 2015.

Obecným cílům tohoto plánu nelze vcelku nic vytýkat: zahrnoval snahu rozbít obchodní modely převaděčů a nabídnout migrantům alternativu k životu nebezpečným cestám přes moře. Že ale právě ona alternativa k riskování života bude v praxi znamenat, že i ,,legální“ uprchlíci, jejichž právo upravuje článek 26 Ženevské úmluvy, plošně skončí v detencích, mnohdy bez nároku na soudní přezkum, a budou podstupovat deportace do zemí, které mohou samy stanovit, zda jejich status ,,legálního“ uprchlíka přijmou, je přinejmenším do důsledků nedomyšlenou záležitostí.

20921696859_bb9c386da0_bUprchlíci často plošně končí v detencích nebo jsou násilně deportování zpět do často nebezpečné země původu. Foto Thomas Andre Syvertsen

V rozhovoru ze září letošního roku představuje Respekt osobu rakouského lídra think tanku European Stability Initiative, který za stvořením dohody EU-Turecko stojí. Gerald Knaus, jak se z textu dovíme, chtěl zabránit narůstajícímu populismu a dalšímu posilování extrémně nacionalistických stran, k čemuž další a další běženci dorazivší k evropským břehům podle něj přispívají. Se svým týmem tedy vypracoval návrh dohody, který se přes německá média dostal až k tamějším politickým kruhům. Dohoda měla být od začátku výhodná pro Turecko – aby na ni, logicky, přistoupilo.

Dle dohody musí být všichni žadatelé o azyl, kteří se dostanou na řecké ostrovy přes Turecko, vráceni zpět do Turecka. Turecko bylo stanoveno ,,nejbližší bezpečnou zemí“ a v této zemi mají pro navrácené běžence platit veškerá uprchlická práva. Evropa Turecku na oplátku přislíbila, že za každého syrského uprchlíka, který bude do Turecka poslán, jednoho syrského uprchlíka přijme do svých zemí. Tento bod úmluvy však není naplňován. K 27. únoru tohoto roku, tudíž za necelý rok po vzniku dohody, přijala Evropská unie z Turecka 3565 syrských uprchlíků. Počet syrských uprchlíků, kteří se momentálně nacházejí v Turecku, přesahuje 2,8 milionu.

Předpoklad, že právě Turecko může být tou nejbližší bezpečnou zemí, se navíc prokázal jako chybný. Efektivní ochranu, kterou řada běženců potřebuje a kterou definuje mezinárodní právo, dle zpráv Amnesty International Turecko nezaručuje. Osobám zde umístěným je poskytnuta pouze dočasná ochrana. ,,Turecká vláda doposud nepřistoupila k Ženevské úmluvě v celém jejím rozsahu, a tak mají syrští uprchlíci nárok pouze na dočasnou ochranu, která jim neumožňuje se plně integrovat v turecké společnosti. Jelikož je přístup k místnímu pracovnímu trhu značně omezen, mnozí z nich jsou odkázáni na vlastní zdroje a žijí v bídných podmínkách. Dětská práce je zcela běžný fenomén, stejně jako násilné útoky zaměřené na syrskou uprchlickou komunitu,“ uvádí zpráva Amnesty International.

Podle jiných zpráv této organizace navíc nezřídka probíhají také nucené deportace z Turecka zpět do zemí, které jsou pro osoby, kterých se to týká, bezpochyby nebezpečné – například do Sýrie nebo Afghánistánu.

Mezi další závazky, které pro Evropskou unii z dohody vyplývají, patří příslib, že urychlí uvolnění své vízové politiky vůči tureckým občanům a také zvýší objem finanční podpory migračních procesů v Turecku na dvakrát tři miliardy eur.

Gerald Knaus ve zmíněném článku v Respektu sice kritizuje nenaplnění dvou stěžejních bodů dohody a chování vůči běžencům na ostrovech, článek však nese titulek A pak se proud lidí zastavil. Takovýto výběr názvu dokonale vystihuje současný přístup Evropy a stěžejní cíl celé dohody. Obyvatelé řeckých ostrovů, kteří se nacházejí v centru dění, jsou však svědky něčeho naprosto odlišného. Jen k pobřeží ostrova Lesbos každý den stále ještě připlouvají desítky člunů naplněných osobami různého pohlaví i věku. Dohoda mezi unií a Tureckem počty připlouvajících běženců sice skutečně snížila, neboť veškeré cesty, kterými se dá prchat, jsou bedlivě střeženy; k jádru problému se však ani nepřiblížila, a naopak vytvořila spoustu nových nesnází.

Stálí obyvatelé řeckých ostrovů, dobrovolníci z různých zemí světa a angažovaní uprchlíci se denně snaží o změnu. Jejich demonstrace, hladovky a happeningy, které společnými silami místní organizují téměř každý týden, se však do řeckých, natož evropských médií dostanou jen zřídkakdy.

Arash Hampey je íránský politický aktivista. Respektive byl, než se vydal hledat útočiště k evropským břehům. Prchli spolu s bratrem Amirem. Bratři sdílejí nejen příjmení, místo původu a částečně i historii svého politického aktivismu, na Lesbos navíc dorazili ve stejnou chvíli. Přesto bylo v řeckém detenčním centru o jejich budoucnosti rozhodnuto diametrálně odlišně. Zatímco Arash byl osvobozen – tedy získal nárok na azyl a možnost pohybovat se po ostrově, jeho bratr byl odsouzen k deportaci. Za svého bratra a další podobné případy se Arash spolu s několika dalšími uprchlíky a dobrovolníky rozhodl držet hladovku. Ta trvala až do bratrova propuštění – čtyři týdny.

Příběhů, jako je ten Arashův, ukrývá každý z řeckých ostrovů na desítky. Proud lidí se nezastavil. Protože veškeré námořní i pozemní cesty jsou ostře hlídány, řecké ostrovy se staly přehlíženým centrem dění. Dohoda není dohodou z morálního hlediska ochraňující a ani z toho právního nenaplňuje všechny své body. Tlak musí přijít zezdola, ubývá však možností a metod, které se ukázaly být skutečně konstruktivními. Lidé z ostrovů na okraji Evropy chtějí být vidět a slyšet. Individuální příběhy spolu s kritickým nazíráním na jednu z nejkontroverznějších dohod současnosti by jim tento prostor snad mohly alespoň částečně poskytnout.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.