Je nakonec vcelku jedno, co Andreje Babiše přivedlo do politiky. Jestli to byla příležitost zajistit svému podnikatelskému impériu přísun dotací, potřeba ochránit jeho i sebe před státem, policií či finančním úřadem, nebo si prostě jenom spočítal, že moc a vliv jsou zde k mání při zcela zanedbatelných nákladech a riziku. A je už úplně jedno, jestli on sám tvrdí, že to bylo kvůli zkorumpovanosti tradičních politických stran, „najme ODS“.

Podstatné jsou důvody, které přimějí třetinu národa, aby pro něj hlasovala i přesto, že byl komunista, agent StB, problematický podnikatel a nyní je obviněný v milionových dotačních podvodech. Je skutečně deziluze české společnosti taková, že pouhá naděje na změnu převáží nad mravní integritou toho, kdo ji v jejích očích představuje?

Položíme-li si však takto otázku, nemůžeme dostat správnou odpověď. Fenomén Babiš totiž není problémem etickým a ti, kdo jej volí, tak nečiní proto, že by byli mravně zcela otrlí nebo chtěli napomáhat zlu.

Politika není sférou morálky

Předně je třeba si uvědomit, že politika přestala být sférou, kde by mravní hodnoty měly nějakou váhu. V tomto smyslu je Andrej Babiš skutečně produktem vývoje, který nerozlišoval čisté a špinavé peníze a kde politici raději zhasli, než by si posvítili na toho, kdo rabuje pokladnu.

Pro společnost z toho vzešlo poznání, že politika není sférou jasných morálních pravidel, ale obchodování a vyvažování zájmů. To se pochopitelně netýká jen naší republiky. Na rozdíl od západoevropských zemí však toto zjištění u nás přineslo společenskou deziluzi a blbou náladu, neboť jsme po půlstoletí zločinného režimu přirozeně očekávali, že se demokratická politika bude chovat eticky.

Pokud se tedy Andrej Babiš dopouštěl nějakého nemorálního, či dokonce zločinného jednání, nediskvalifikuje jej to pro vstup do politiky, ba ani z toho, aby sám obviňoval systém ze zkorumpovanosti a bojoval proti ní. V tomto střetu má naopak dvě výhody: za prvé „korupce“, přestože neznamená nic jiného než symbol obecné nespokojenosti s vlastním životem, pod níž spadá cokoliv od ceny másla po generační konflikty, je vnímána jako vada celého systému. A za druhé ve střetu s ním vystupuje sám za sebe.

Fakt, že jako jedinec stojí proti mnohem většímu nepříteli, tím silnějšímu, že si do něj voliči projektují i svou vlastní životní frustraci, z něj totiž činí hrdinu. A to hrdinu tím většího, že si do něj projektují i své naděje. Enormní množství preferenčních hlasů, které Andrej Babiš ve volbách získal, vyjadřuje nejen podporu v jeho „boji se systémem“, ale také silnou sebeidentifikaci s jeho rolí.

Jeho minulost se v tu chvíli jeví jako nepodstatná, neboť se týká pouze jeho samého, zatímco boj, který vede, se týká všech. Ba co víc: ztotožníme-li se s tímto rozložením sil, což je jednoduché, neboť kopíruje tradiční pohádkovou strukturu o boji jedince s mnohohlavým drakem sužujícím království dobrých lidí, jsme vtaženi do příběhu, kde se hrdina v boji se zlem očišťuje; překonává sám sebe, svou minulost, své chyby a slabosti.

Obvinění, která jsou vůči Andreji Babišovi vznášena, jsou pak navíc bagatelizována tím, že v rámci probíhajícího boje jde o zbraně, jimiž se systém pokouší bránit. A protože jde o společného nepřítele, jsme ochotni věřit, že nebojuje čestně.

Hrdina a mučedník

Těmi, kdo uvízli v takovém příběhu, pak pochopitelně neotřese nic dalšího, co o Babišově minulosti vypluje na povrch. Naopak. O to více jej budou bránit, a bude-li odsouzen, může se pro mnohé stát i mučedníkem.

Zavrhnout hrdinu, kterému jsme jednou uvěřili, je totiž mimořádně obtížné. Předpokládá to nejen přiznat si vlastní omyl, ale současně i to, že jsme vůči systému, který nás frustruje, opět sami a ještě bezmocnější než dřív.

Jednoduše řečeno: Pokud se chtějí tradiční strany s Andrejem Babišem střetnout, nemohou proti němu bojovat etikou a jeho vlastní minulostí, ale jedině v perspektivě toho, co leží před námi. Jinými slovy začít vyprávět jiný příběh a přisoudit mu v něm jinou roli než tu, kterou si on sám vybere.

Nebude to nepochybně nic lehkého. Kromě toho, že hrdinou příběhu může být člověk jako jedinec, ale jen velmi těžko strana, systém nebo ideologie, má Andrej Babiš i tu výhodu, že přichází zvenčí. Po čtyřech letech ve vládě si udržuje image úspěšného podnikatele, a nikoliv politika, čímž se jeho boj se systémem stává věrohodnějším, neboť se na první pohled jeví jako nezištný.

Andrej Babiš je tak fakticky nejen produktem vývoje, který z politiky a podnikání odstředil etické hodnoty, tedy linie klausovské. Je stejně tak výsledkem té linie myšlení, která naznačovala, že stát a společnost lze řídit nepoliticky, jakousi oklikou přes občanskou společnost a odborníky, tedy vize havlovské.

Z tohoto důvodu je pro Babiše důležité hrát roli schopného podnikatele, tedy svým způsobem odborníka na vydělávání peněz, profesionála a efektivního manažera. Jeho předvolební kampaň ostatně cílila přesně tímto směrem: řídit stát jako firmu, makat a neblábolit. Právě tady totiž spočívá možnost pokračování jeho příběhu poté, co byl nepřítel ve volbách poražen na hlavu.

Svou vládu bude tedy definovat nikoliv jako politickou, ale jako odbornickou: ani členové za ANO nejsou vnímáni jako politici, neboť v rámci hnutí neprobíhá standardní boj o funkce, ale jsou do svých pozic vybíráni zaměstnavatelem podle svých „schopností“. Je dokonce pravděpodobné, že proto, aby taková vláda mohla vzniknout, se sám nakonec vzdá premiérského křesla.

Ostatní strany to nepochybně přivítají s úlevou, neboť jim to umožní odejít ze sněmovny, aniž by porušily zásadový etický postoj vůči Andreji Babišovi, zachovat se státotvorně a současně vyklouznout zpod oprátky předčasných voleb.

Andrej Babiš tím však získá mnohem víc. Umožní mu to si uchovat aureolu hrdiny, která je závislá právě na existenci příběhu, v němž je vnímán jako bojovník proti systému. Svůj ústup z pozice předsedy vlády bude totiž prezentovat jednak jako spiknutí tradičních politických stran (a tedy důkaz, že boj i přes jeho vítězství ve volbách stále trvá), a jednak jako osobní oběť, jíž dokáže, že mu nejde o vlastní prospěch, ale o dobro všech.

Nepolitická vláda jako hrozba

Horší však je, že taková nepolitická vláda může ohrozit demokratický systém mnohem víc než plány na zrušení Senátu, omezení počtu poslanců či obecné referendum. Pokud nepřijde hospodářská krize, porostou mzdy, HDP a spotřebitelský optimismus, bude to znamenat posvěcení pro tento typ nepolitické vlády odborníků a důkaz její funkčnosti.

A domyšleno do důsledku, můžeme začít přemýšlet o tom, že nejen moc soudní, ale také výkonná by měla ležet mimo vliv politiky a jejích „temných rejdů“, a koneckonců i v zákonodárném parlamentu by mohli zasedat erudovaní právníci. Co jiného je pro bezproblémový život lepší, než vložit starost o něj do rukou odborníků?

Odborníků, kteří nemají jiný zájem než makat a problémy řešit věcně, nikoliv ideologicky, kteří nejsou pod tlakem partajních struktur, jejich postranních zájmů, kteří nemusejí ztrácet čas mocenským bojem uvnitř vlastní strany ani se stranami ostatními, kteří nemusejí vést permanentní volební kampaň a které nemusíme vlastně ani volit.

Možná se to zdá jako příliš přemrštěná vize, nicméně budeme-li chápat podporu Andreje Babiše také jako nespokojenost se stávajícím politickým systémem, může být právě tohle další epizodou v jeho příběhu.

Naší zbraní je politika

Co však lze proti tomu dělat? Jak bylo řečeno, tento vývoj nemohou tradiční strany zvrátit tím, že budou jako doposud útočit na Andreje Babiš přímo, skrze jeho minulost. Strategie všichni proti jednomu je součástí jeho příběhu a jeho pozici pouze posiluje. Mohou jej oslabit jedině tím, že mu přisoudí roli ve svém příběhu — učiní z něj politika.

Znamená to pochopitelně velké sebezapření, neboť nejde o nic menšího než se pokusit vytvořit standardní většinovou vládu s Andrejem Babišem v čele. Nelze přitom spoléhat na uskupení, která se prezentují jako antisystémová (Okamura) nebo nová hnutí, která nejsou ideově vyprofilovaná a chtějí řešit problémy „věcně“ (Piráti).

Musí jít o tradiční strany opírající se o silné ideologické pravicové nebo levicové hodnoty s dlouhodobou politickou zkušeností: tedy buď ODS, nebo ČSSD spolu s KSČM.

Je totiž potřeba si uvědomit, že koalice s Andrejem Babišem není vyjádřením podpory, ale že právě tady se bude odehrávat mnohem zásadnější boj než mezi vládou a opozicí. Pokud bude v koalici stát proti Babišovi ideově konzistentní strana a bude na svých principech a hodnotách trvat, vytvoří se prostředí, které bude také jeho (a jeho ministry) tlačit do zaujímání ideových postojů, ať souhlasných, či odmítavých.

Hnutí ANO se tím začne politicky profilovat, a jakmile se ustaví obecné principy, které neřeší pouze ad hoc vzniklé problémy, ale vytvářejí i perspektivu do budoucna, oslabí se přirozeně princip vůdcovský. Standardní politika pak dokáže oslabit i tu část osobního charismatu vyplývající z antisystémového postoje. Takové prostředí však nevznikne mezi vládou a opozicí, ale jedině mezi partnery, kteří se musí dohodnout.

Jistě. Je třeba počítat s realitou. ODS se sice v opozici konsolidovala a Petr Fiala se profiluje jako silný pravicový lídr, angažmá v Babišově vládě by však zřejmě vedlo k rozkolu uvnitř strany i mezi jejími voliči.

ČSSD a KSČM tvořící levicovou alternativu jsou zase po volbách natolik ideově a personálně zdecimované, že by jen těžko dokázaly čelit Babišovu ofensivnímu stylu a naservírovaly by mu i ty zbytky voličů, které k němu zatím neutekly. Ochota k takové koalici je tudíž napravo i nalevo mizivá.

Tradiční strany tak v tuto chvíli stojí před Sophiinou volbou, kde žádné rozhodnutí není správné: menšinová odbornická vláda, která může ohrozit zastupitelskou demokracii, většinová koalice, která ohrozí je samotné. Nebo předčasné volby, které by je mohly vykázat do opozice už jednou provždy.

Pokud totiž přetrvá poziční válka všech proti jednomu, bude pokračovat i příběh hrdiny bojujícího s drakem. A pokud už hrdina pochopil, že je výhodnější draka ovládnout než ho zničit, bude mnohem těžší ho někdy v budoucnu porazit. Království pak ještě rádi vyměníme za koně.