Deník Referendum Domov

Minulý týden si Andrej Babiš v Lánech postěžoval, že s ním nikdo nechce jít do koalice. Říkal, že ho mrzí, jak se k němu a jeho hnutí ostatní strany chovají. Že mu ani nedaly šanci, aby je přesvědčil, jak dobře to s Českou republikou myslí. Že mu zkrátka nezbývá jiná možnost než sestavit menšinový kabinet. Kňoural, fňukal a vůbec se tvářil jako mučedník, na jehož bedrech leží tíha celého světa, zatímco si všichni ostatní hoví s nohama na stole.

Pravdou ale je, že se Babiš o sestavení vlády, která by se mohla opřít o většinu ve Sněmovně, prakticky nepokusil. Ačkoli po volbách do televizních kamer vyhlásil, že by si dokázal představit spolupráci s těmihle i tamtěmi, k jednáním nepřistoupil. Nesnažil se nacházet programové průniky mezi jednotlivými stranami a hledat konsensus nad spornými otázkami. Naopak se okázale vystavil jako vítěz voleb a čekal, kdo za ním s prosíkem o jedno až dvě ministerská křesla přijde. Jenže nikdo nepřišel. Babiš se otočil na obrtlíku a začal s protáhlou grimasou naříkat, jak ho nikdo nemá rád. Vždyť on chce dát zemi do pořádku a zase mu někdo hází klacky pod nohy.

Politika je řemeslo a každý zkrátka nemá talent pro všechno. I takový miliardář může být politické jelito. Koláž Jan Gruber, DR

Babiš o koaliční jednání neměl zájem. Není zvyklý se dohadovat, ale poroučet. Kdyby skutečně chtěl sestavit většinovou vládu, byl by nucen k ústupkům a nějaký koaliční partner by se jistě našel. Vždyť jediný zaťatec, který vytrvale opakoval, že s politickým hnutím ANO do vlády nepůjde ani za zlaté tele, byl Miroslav Kalousek. Všechny ostatní politické strany spolupráci s Babišovou stranou nevylučovaly. Měly jen pochopitelné výhrady k osobě samotného Babiše. Nechtěly totiž, aby se do čela země postavil člověk s trestním stíháním a obžalobou na krku. Důstojnosti jednání vlády by totiž případné kulisy mírovské věznice jistě nepřidaly.

Menšinová vláda, která navíc nemá zajištěné hlasy pro vyslovení důvěry, je proto výrazem neochoty ke kompromisu především ze strany Babiše samotného. Je to stejný zaťatec jako Kalousek. Pokud by se mermomocí netoužil stát premiérem a nezasednout v novém kabinetu, nabízely se i jiné možnosti. Menšinová vláda bez opory ve Sněmovně je i výrazem neúcty k ústavním pořádkům. Ústava totiž předpokládá, že vláda vládne s důvěrou. Že se premiér pro svůj kabinet snaží získat mezi poslanci podporu. Že je zkrátka aktivní, a ne že přehazuje odpovědnost na všechny ostatní, kteří nejsou ochotni tancovat, jak právě píská. Když Babiš říká, že není politik, měli bychom jeho slovům věřit, má totiž pravdu.

Politika je totiž řemeslo, jehož cílem je dosahování kompromisů mezi rozličnými zájmy. Vymysleli jsme si ji proto, abychom se při každém názorovém střetu nemuseli mlátit klacky po hlavě. Babiš to neví. S klackem v ruce tluče ostatní po hlavách a jedním dechem si zároveň stěžuje, že s ním nechtějí nic mít. Ti, kteří jsou teď biti, zatím odolávají. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. Zatím je třeba říkat, že politika se nedělá klackem, ale třeba nad jednacím stolem. Že by se to Babiš měl naučit, nebo se zaobírat něčím jiným. Každý zkrátka nemá talent pro všechno. I takový miliardář může být politické jelito.