Příběh o nalézání svobodné vůle a důstojnosti

Blade Runner 2049 už nestaví na strachu z umělé inteligence. Rozvoj techniky vnímá jako nutnost a jeho naděje se upíná k tomu, že vedle „umělé inteligence“ se rozvine také „umělá empatie“.

Do kin přišel film Blade Runner 2049, který navazuje na svůj první díl, vypuštěný před pětatřiceti lety. Film Blade Runner (1982) si v kulisách futuristické vize klade otázku po hranicích lidství. Stal se kultovní legendou. Blade Runner 2049 na tuto legendu navazuje příběhem i základní tematikou. Jen svět Blade Runnera je starší, poznamenanější katastrofou. Nová série replikantů je poslušnější a neschopná vzpoury. Tíživou otázku hlavního hrdiny, jestli není uměle vyroben, střídá podobně zásadní otázka, jestli se nenarodil.

Následkem environmentální krize stálo lidstvo na hraně vymření, o dostatek potravin se postaral magnát Wallace vlastnící farmy s červy a továrny na výrobu umělých lidí. V troskách zamořených měst nahánějí osamělí lovci poslední replikanty schopné vzpoury.

Film se snaží rozeznít strunu naděje ve vítězství lidství nad vším mechanickým chladem, překonání dualit, objevení vyššího smyslu, pro který lze zemřít. Kulisy filmu samozřejmě vypadají futuristicky a pro celý příběh je téma budoucnosti zcela zásadní, zůstává ale sporné, zda otázky, které řeší, nejsou spíše odrazem odcházejícího světa.

Blade Runner 2049 je opakovaně kritizovaný z feministických pozic. Zpochybňován je postoj k ženským postavám, které jsou zabíjeny třeba jen pro špatnou barvu očí. Otázky také vyvolává absence návratu hlavní hrdinky původního Blade Runnera Sean Young, která si na rozdíl od Harrisona Forda ve filmu už nezahraje.

I v přejných recenzích se stává centrem pozornosti postava Joi, holografické přítelkyně hlavního hrdiny. Na plátno vstupuje Joi oděná do zástěry v ruce s tácem plným jídla a poznámkami o tom, jak nedokonale ho připravila. „Aplikace“ holografické společnice se stává určitým zhmotněním příběhu o lásce poznamenaným společností rozdělenou na veřejnou a osobní scénu. Prostřednictvím postavy Joi je zviditelněn určitý vztahový model, který je nepochybně poznamenaný vnímáním ženy především jako „oživení“ mužova soukromí. Je obrazem milostného vztahu na hraně iluze, předpřipraveného společenského konstruktu s různými verzemi intimity po způsobu omalovánek.

Společnost, která vytvořila „lidské“ roboty pro zvládání obtížné práce, navrhla také hologram poslušné, empatické a vždy přístupné ženy. K je po příchodu z práce servírovaný produkt, který sice slibuje vše, co mi snad mohl přát nebo po čem by mohl zatoužit, ale bez žádné jistoty, že se setkává s něčím nepředprogramovaným. Proměna „umělé“ Joi v skutečně spolucítící partnerku je podobně překvapivá jako Agentova ochota chovat se lidsky k „umělému“ programu.

Blade3Společnost, která vytvořila „lidské“ roboty pro zvládání obtížné práce, navrhla také hologram poslušné, empatické a vždy přístupné ženy. Foto vox.com

Joi je naprogramovaná k tomu, aby prostředkovala radost v hluchých místech agentova života. Agent K Joi vyvádí z čistě soukromé sféry svého života a otevírá pro ni celý svůj svět. Možná někdy v té chvíli se čistě radostné působení Joi dostává do ještě niternější roviny. Joi jako personifikace libida motivuje, pojmenovává, doprovází v odvážném jednání. Tento vztah ztělesňující sérii stereotypů se na plátně proměňuje v něco krásného.

Nejerotičtější scéna filmu probíhá nakonec mezi agentem K, profesionální společnicí Mariette a Joi, jejíž virtuální tělo splývá s Mariettinými křivkami. Ačkoli tato scéna je v některých kritikách označována jako trojka, namísto toho spíše velmi silně kopíruje monogamní narativ. Pro Agenta K je Joi skutečně jedinou ženou. Shlíží na něj z billboardů, mění své podoby, šeptá mu o jeho vlastní jedinečnosti, pojmenovává ho místo jeho matky. Iniciuje i setkání s prostitutkou Mariette a pro K ji připraví bez jeho vědomí.

Tato erotická scéna nezobrazuje jen monogamní touhu po sjednocení veškerého ženství, ale také určitou rovinu sexu, ve které se milenci dostávají do změněného stavu vědomí. V tomto zvláštním stavu zakoušejí jeden druhého jako setkání s něčím víc než jen fyzickým tělem. V tantrických výkladech se milenec během sexu spojuje nejen s jedním konkrétním mužem a ženou, ale všemi příslušníky onoho pohlaví, kteří pro něj mají zásadní životní význam. Scéna, ve které se obličej agentovy dlouhodobé družky prolíná s tváří téměř neznámé společnice, určitým způsobem k podobnému kosmickému pojetí sexu odkazuje.

Příběh Joi je dalším z příběhů nepravděpodobné lásky. Joi může spíše než domácí služku po vzoru manželství 19. století připomínat například přítelkyni ze vztahu na dálku. Ztělesňuje také kýžené prolnutí skutečných emocí, přítomnosti a oběti ve vztahu, který byl zpočátku prostou obchodní smlouvou. Ačkoli se můžeme v rámci příběhu setkat s mnoha silnými ženskými postavami, jejich vzájemné dialogy se zásadně zabývají pouze hlavním hrdinou. Dokonce i kratičký dialog Joi a Mariette, přes jejich spolupráci a v jiných okamžicích vyjádřený vzájemný respekt, je agresivní a nelogicky oboustranně urážející.

Maskulinní křehká loutka
Ačkoli je Blade Runner 2 v podstatě dalším obletovaným hrdinou, je nečekaně pohotový a schopný, ztělesňuje také obraz jemného superhrdiny. Představuje maskulinitu na mnoha úrovních zjemněnou. Uprostřed jednotlivých soubojů často vědomě odkládá zbraň, vystavuje se nebezpečí bez další plánů. V mnoha případech působí skutečně ztraceně a bezradně. Ačkoli je obklopen ženami, které chvílemi budí dojem, že neřeší nic jiného než jeho a jeho úkol, často se stává bezmocnou loutkou v jejich rukách. Určitou křehkost odhalují i jeho vzpomínky a transparentnost jeho snů.

Konečným vítězství humanity Agenta K je rozhodnutí nepřijmout rozkaz k zabití. Tento poslední úkol nedostává od svého zaměstnavatele, ale od určité podzemní revoluční buňky. Ačkoli úkol plní po svém, přijímá revoluční slogan, že nejlidštější je zemřít za vyšší hodnotu. Souslovím „vyšší hodnota“ je během celého filmu často myšlena schopnost reprodukce. Problém s ekologickou krizí způsobeným přelidněním a lidským sklonem k nevšímavosti tak má vyřešit to, že se i replikanti budou moci pohlavně rozmnožovat. Schopnost reprodukce je natolik zásadní, že má dokonce dokládat i existenci duše replikantů.

Rozdíl mezi zrozením a stvořením ve filmu Blade Runner lze vztáhnout na vnímání života jako něčeho automatického, vždy dostupného a stojícího za pozornost a péči. Magnát Wallace sice označuje replikanty za své děti, ale v průběhu filmu je jen vlastnoručně zabíjí jako určitou performační kulisu ke svým patetickým prohlášením. K se naopak proměňuje z profesionálního zabijáka na člověka, který přestává přijímat rozkazy k vraždě.

První umělecké ztvárnění otázky umělé inteligence bylo provázeno strachem z nadvlády robotů. Od Karla Čapka po Matrix je robotické vědomí nepřítelem a ohrožením lidstva. Ve filmu Blade Runner je toto východisko pozměněno. Replikanti se stávají novými zástupci lidskosti. Rozvoj techniky je už vnímán jako něco nutného a naděje diváka se upíná k tomu, že kromě „umělé inteligence“ se rozvine také „umělá empatie“.

Člověk, který ve svém lidství selhal, má být vysvobozen lidstvím, které se náhle objeví v jeho vlastních dílech. Snaha technické revoluce po kontrole nad světem se proměňuje v bezmocnou důvěru v to, že druzí lidé nemohou svět zcela ovládnout. Že to, co bylo budováno jako němý sluha, přece jen odepře odpovědnost svému pánu.

Blade Runner není jen filmem o nalézání lidskosti v replikantech. Je příběhem o nalézání lidské důstojnosti a svobodné vůle těch, se kterými je dlouhodobě jako se stroji zacházeno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.