Parlamentní volby v České republice 2017: Volby osudové?

Nadcházející volby jsou nesporně velmi důležité. Nejsou však důležitější než jakékoliv jiné volby v naší novodobé historii, upozorňuje politolog Jaroslav Bílek.

V předvečer parlamentních voleb se lze v diskusích mezi lidmi stále více setkat s názory, které poukazují na možná rizika vzniku vlády premiéra Andreje Babiše, přirovnávají současnou situaci k volbám v Československu v roce 1946 a radí řešení inspirované politickou realitou voleb roku 1998 na Slovensku, tedy vznik široké koalice proti ANO. Rozumím motivacím, které autory podobných komentářů vedou, ale zvolené analogie příliš nesedí.

Není pochyb o tom, že volby v roce 1946 a únor 1948 představují zásadní symboly naší novodobé historie. Problémem však je, že politický režim v Československu nebyl ani před těmito dvěma událostmi demokratický, ale přinejlepším hybridní. Slovy laika zde demokracie kulhala po jedné noze a druhou dávno neměla. Nicméně ano, podobně jako tehdy se těsně před tím, než komunisté udělili tomuto režimu poslední ránu z milosti, snažili představitelé nekomunistických stran rámovat svůj boj snahou zachránit demokracii před nástupem totality.

Dnes již víme, že se jim to nepovedlo, ale pramálo se bavíme o tom, proč tomu tak bylo, což by nám paradoxně mohlo napomoci v pochopení současného vývoje. Předně tehdejší nekomunistické strany lze jen těžko označit za demokratické, protože po konci války rády a naprosto dobrovolně spolupracovaly s komunisty na omezení jiných politických stran a možných mocenských konkurentů. Jistě, tehdejší mezinárodně politická situace nebyla z nejlehčích, avšak opravdu museli být naši přední nekomunističtí politikové v Moskvě vůči Stalinovi tak podlézaví, jak líčí současní historici? Bylo nezbytně nutné souhlasit s vytěsněním představitelů domácího odboje z poválečné politiky?

Všechny tyto události spolu s tím, jak byla v poválečném Československu rozdělena politická moc, totiž názorně ukazují, že zde smrt demokracie nemohla nastat po volbách roku 1946 nebo událostech února 1948, protože demokracie už byla dlouho mimo provoz. Když se tedy budeme snažit hledat souvislost s politickou situací v České republice, není možné, že zde taktéž začala eroze demokracie daleko dříve? Nemohla přijít například v období „opoziční smlouvy“? Moc Andreje Babiše přece nevznikla přes noc nebo během několika posledních let, ale byla budovaná po řadu let. Zároveň není tajemstvím, že je produktem všeho zlého, co se naplno projevilo během trvání zmíněné dohody ODS a ČSSD.

Pokud je však opravdu zásadním nebezpečím pro demokracii Andrej Babiš až dnes, protože byl ve vládě, vládl nám snad sám? Byl premiér ve vládě, kde měl většinu? Nikoliv, byl členem koaliční vlády, jež ho takto nechala vyrůst. Připadá mi poté nadmíru paradoxní, že řada autorů brojících proti ANO stále uvažuje o prodemokratické koalici pod vedením ČSSD. Té ČSSD, kde je mimochodem první místopředseda Milan Chovanec usvědčeným zlodějem. Ideální cesta, jak bojovat s Andrejem Babišem. O něm se domníváme, že krade evropské dotace, a o Chovancovi víme, že ukradl svou bakalářskou práci, což je finančním rozměrem nesrovnatelné, ale morálním stejně odporné.

S vnitřním fungováním některých stran, které by dnes měly tvořit páteř demokratické koalice proti ANO, se pojí ještě jeden problém, který taktéž přispěl k pádu demokracie před únorem 1948, a tím je nízká důvěryhodnost a řada korupčních skandálů, které si tyto politické strany táhnou s sebou. Tak jako si tehdejší politické strany nesly dědictví korupčních skandálů meziválečného Československa (blíže například tento díl pořadu Historie.CS), je dnes především ČSSD zatížena špatnou pověstí řady svých členů, ke kterým se vedení nedokáže nebo nechce vyjádřit. Opravdu je pro stranu, která má být páteří prodemokratické opozice, problém vyjádřit se například k dotačním aktivitám Petra Hulínského v Praze?

Neparalelní paralely
Paralely ohledně situace na Slovensku v roce 1998 jsou pak ještě problematičtější. Předně tam tehdy autoritář Vladimír Mečiar již řadu let vládl a režim nebyl na rozcestí mezi demokracií, ale bez ní. Spojení opozice v takovém režimu se poté řídí jinými pravidly. Neříkám, že nutně musíme prožít několik let bez demokracie, aby se ostatní politické strany dokázaly spojit, ale v současné konstelaci nemá zmíněná demokratická koalice příliš vysokou legitimitu, protože varuje před něčím, co může nastat, avšak málokdo si to umí představit.

A4Paralely s Mečiarem nejsou přesné. Na Slovensku koncem devadesátých let tento autoritář už nějakou dobu vládl a režim nebyl na rozcestí demokracie, ale bez ní. Foto archiv DR

Jedním z velkých témat, nebo chcete-li trumfů, které měla tehdejší opozice proti HZDS, byla postupná mezinárodní izolace, do které Mečiar Slovensko vedl, a především touha velké části slovenských voličů po vstupu do EU a NATO. Řada zahraničních politiků se tehdy vyjádřila v tom smyslu, že Slovensko s Mečiarem na pozici premiéra nemá na členství v těchto organizacích příliš velkou šanci. Proti tehdejší vládě tak existoval nepřehlédnutelný mezinárodní tlak. Lze tuto situaci srovnat se současnou Českou republikou, kde je postoj k našemu členství v EU a obecně mezinárodní angažovanosti velmi vlažný, až negativní?

S mezinárodní situací souvisí další příčina úspěchu tehdejší opozice, a tou byla pomoc ze strany mezinárodních neziskových organizací a obecně přeshraniční občanské společnosti. Právě kooperace politické opozice a tohoto sektoru je při boji proti autoritářům v současném světě podle řady autorů naprosto klíčová. Lze si takovou spolupráci představit v České republice, kde se slovo „neziskovka“ stalo téměř nadávkou a řada politiků by se nebránila zákonem omezit především ty se zahraničním kapitálem snažící se působit v politických tématech?

Další výhodou tehdejší opozice bylo, že se jí podařilo mobilizovat mladé voliče, mezi kterými se netěšila HZDS velké podpoře. Daří se to samé současným českým politickým stranám? Dostupná data ukazují, že především ČSSD v tom selhává podobně jako Jiří Ovčáček při hledání Peroutkova článku. Ostatní strany na tom pak nejsou o moc lépe. Naprosto paradoxně se poté řada komentátorů a analytiků, kteří posílají voliče na barikády proti ANO, vyjadřuje negativně vůči Pirátské straně, která má jako jediná na tomto poli úspěch. Znamená to tedy, že chceme spojit jen některé prodemokratické strany, anebo si pod tímto slovem představuje každý něco naprosto jiného?

Málo se dnes mluví o tom, že velkým problémem Slovenska za Mečiara byla proliferace organizovaného zločinu a nepřehlédnutelná míra násilí, která byla s fungováním tehdejší mafie spojená. Masakr v Dunajské Strede a události jako únos syna prezidenta nebo poprava milence dcery Vladimíra Mečiara mnoha lidem v České republice příliš neřeknou, ale jsou s desítkami dodnes pohřešovaných lidí smutným mementem této éry. Do té doby bezprecedentní úroveň násilí jistě oblibě dosluhující vlády nepomohla. Ta si toho byla vědoma a snažila se těsně před konáním voleb zlepšit si pošramocenou pověst u veřejnosti, a tak byla zatčena údajná hlava tehdejšího podsvětí Mikuláš Čerňák.

Pozdě bycha honit
Snaha politických stran, které s ANO spokojeně vládly, nebo se dlouhodobě podílely na vzniku soudobého politického marasmu, zatáhnout v poslední chvíli za záchrannou brzdu, nebo to alespoň předstírat, je jistě legitimní, jen není příliš důvěryhodná. Připomíná studenta, který celý rok na vše kašlal a noc před maturitou se snaží dohnat nemožné.

Nadcházející volby jsou nesporně velmi důležité. Nejsou však důležitější než jakékoliv jiné volby v naší novodobé historii a prezentace celé události jako heroického boje dobra se zlem je po mém soudu poněkud přehnaná. I kdyby totiž došlo na nejhorší a vznikla vláda Andreje Babiše, která by si z Ústavy České republiky udělala trhací kalendář a odtáhla nás na úroveň Maďarska a Polska, není vyloučené, že se jí podaří v příštích volbách porazit podobně, jako tomu bylo v roce 1998 na Slovensku. Jen bude v takovém případě třeba, abychom si to my všichni, a především „tradiční“ politické strany, tvrdě odpracovali.

Poněkud paradoxně by taková situace mohla být pro naši politickou scénu, občanský sektor a média velmi prospěšná. „Tradiční“ politické strany by prodělaným nárazem s realitou mohly projít výraznějším očistným procesem, nebo se finálně odepsat. Poměrně slabý a často velmi nesourodý občanský sektor by se v boji s autoritářskou vládou byl nucen naučit více spolupracovat a koncentrovat své omezené zdroje na několik opravdu klíčových témat. Situace kolem slovenského Denníku N navíc ukazuje, že takovýto střet může velmi prospět i kvalitě tamních médií středního proudu.

Variantu vlády s ANO bez předsedy jsem v textu ani nezmínil, protože ji považuji za pouhý alibismus některých politiků a především fata morgánu. Soudobá polská realita ukazuje, že toto řešení je pastí a v praxi bude mít v každé vládě ANO poslední slovo její předseda.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.