Parlamentní volby v České republice 2017: Volby osudové?

Jaroslav Bílek

Nadcházející volby jsou nesporně velmi důležité. Nejsou však důležitější než jakékoliv jiné volby v naší novodobé historii, upozorňuje politolog Jaroslav Bílek.

V předvečer parlamentních voleb se lze v diskusích mezi lidmi stále více setkat s názory, které poukazují na možná rizika vzniku vlády premiéra Andreje Babiše, přirovnávají současnou situaci k volbám v Československu v roce 1946 a radí řešení inspirované politickou realitou voleb roku 1998 na Slovensku, tedy vznik široké koalice proti ANO. Rozumím motivacím, které autory podobných komentářů vedou, ale zvolené analogie příliš nesedí.

Není pochyb o tom, že volby v roce 1946 a únor 1948 představují zásadní symboly naší novodobé historie. Problémem však je, že politický režim v Československu nebyl ani před těmito dvěma událostmi demokratický, ale přinejlepším hybridní. Slovy laika zde demokracie kulhala po jedné noze a druhou dávno neměla. Nicméně ano, podobně jako tehdy se těsně před tím, než komunisté udělili tomuto režimu poslední ránu z milosti, snažili představitelé nekomunistických stran rámovat svůj boj snahou zachránit demokracii před nástupem totality.

Dnes již víme, že se jim to nepovedlo, ale pramálo se bavíme o tom, proč tomu tak bylo, což by nám paradoxně mohlo napomoci v pochopení současného vývoje. Předně tehdejší nekomunistické strany lze jen těžko označit za demokratické, protože po konci války rády a naprosto dobrovolně spolupracovaly s komunisty na omezení jiných politických stran a možných mocenských konkurentů. Jistě, tehdejší mezinárodně politická situace nebyla z nejlehčích, avšak opravdu museli být naši přední nekomunističtí politikové v Moskvě vůči Stalinovi tak podlézaví, jak líčí současní historici? Bylo nezbytně nutné souhlasit s vytěsněním představitelů domácího odboje z poválečné politiky?

Všechny tyto události spolu s tím, jak byla v poválečném Československu rozdělena politická moc, totiž názorně ukazují, že zde smrt demokracie nemohla nastat po volbách roku 1946 nebo událostech února 1948, protože demokracie už byla dlouho mimo provoz. Když se tedy budeme snažit hledat souvislost s politickou situací v České republice, není možné, že zde taktéž začala eroze demokracie daleko dříve? Nemohla přijít například v období „opoziční smlouvy“? Moc Andreje Babiše přece nevznikla přes noc nebo během několika posledních let, ale byla budovaná po řadu let. Zároveň není tajemstvím, že je produktem všeho zlého, co se naplno projevilo během trvání zmíněné dohody ODS a ČSSD.

Pokud je však opravdu zásadním nebezpečím pro demokracii Andrej Babiš až dnes, protože byl ve vládě, vládl nám snad sám? Byl premiér ve vládě, kde měl většinu? Nikoliv, byl členem koaliční vlády, jež ho takto nechala vyrůst. Připadá mi poté nadmíru paradoxní, že řada autorů brojících proti ANO stále uvažuje o prodemokratické koalici pod vedením ČSSD. Té ČSSD, kde je mimochodem první místopředseda Milan Chovanec usvědčeným zlodějem. Ideální cesta, jak bojovat s Andrejem Babišem. O něm se domníváme, že krade evropské dotace, a o Chovancovi víme, že ukradl svou bakalářskou práci, což je finančním rozměrem nesrovnatelné, ale morálním stejně odporné.

×