Koho volit a proč

Otázka, koho volit, či dokonce zda vůbec někoho volit, napadla v poslední době asi každého. Přichází čas ujasnit si zásadní priority.

Nemám odpověď na tuto otázku. Nemám ji pro sebe, a tím méně pro čtenáře. Strana, kterou jsem dlouhá léta volil, mě zklamala, a žádná jiná, ani taková, již chtějí volit lidé stejné krevní skupiny, mne zatím nepřesvědčila. Řeším-li to pro sebe, nehrají v tom tolik roli profesionální straničtí agitátoři. Proto bych se sám nerad dostal do této pozice.

Budu muset pro sebe vyřešit otázku promarněných hlasů (tedy hlasů pro strany, které se do sněmovny nedostanou), o nichž bohužel není mezi lidmi dostatečně známo, že se rozdělují proporčně úspěšným stranám, tedy že největší podíl bere vítězná strana, kterou rozhodně u moci vidět nechci. Musím také odpovědět na námitku, že když si každý předem řekne, že je to strana nevolitelná, tak opravdu hlasy nedostane, a že tedy mediální vyvolávání dojmu něčí nevolitelnosti pouze z důvodu počtu hlasů může být špinavý trik.

Není bezdůvodné položit si napřed otázku, zda vůbec volit. Pokládám-li za reálnou možnost nejít k volbám, případně vhodit do urny vědomě neplatný hlas, jak jsem to udělal ve druhém kole minulé prezidentské volby, není to proto, že bych podporoval sezení za pecí a nadávání v hospodě. Spíše se domnívám, že je třeba věnovat chvilku úvahy heslu: Kdyby volby mohly něco změnit, byli by je už dávno zakázali.

800px-election_room_of_2012_senate_nad_region_electionsDůvod, proč jít volit, i když zásadní změna není možná, je v historickém kompromisu. Foto Wikimedia

Je třeba vzít vážně, že karty jsou rozdány. Je jasné, kdo má esa v rukávu. O politickém systému je rozhodnuto a volby o jeho radikální změně rozhodnout nemohou. Naše společenské zřízení sice na rozdíl od minulého dovoluje voličům rozhodovat o různých dílčích variantách, ale své základy střeží neméně žárlivě. A nedělejme si iluze, že hlídá jen principy otevřené, pluralitní společnosti. Střeží i vlastnické vztahy, ekonomickou moc a od ní odvozenou základní linii moci politické.

Všimněme si, jak liberální režim dovede najednou vystrčit růžky a je ochoten i dnes střílet do vlastních občanů, i když zatím ne ostrými olověnými projektily jako v Katalánsku, kde jde o méně než změnu systému, jde jen o národní sebeurčení Katalánců. Nemusí však jít jen o sobeckou neochotu tamních obyvatel podporovat chudý španělský jih (Andalusii a Extremaduru). Podle dostupných informací je nemalá část katalánských nacionalistů radikálně levicová. Na zdech domů se objevují katalánské nápisy: Independencia Socialisme. Kdoví, zda právě proto nejsou zásahy centrální vlády tak ostré.

Důvod, proč jít volit, i když zásadní změna není možná, je v historickém kompromisu. Tržní systém umožnil od konce 19. století účast na moci sociálně demokratickým a socialistickým stranám. Prokázal tím míru vlastní otevřenosti a pružnosti. Ukázal se jako systém schopný sám sebe korigovat. Jako civilizační konstanta mimo seriózní diskusi, se ocitá moderní evropský sociální stát a jeho varianty od korekce nejhorší bídy spíše jemnými úpravami tržního mechanismu (českým příslovečným mírným pokrokem v mezích zákona) až po skandinávský demokratický socialismus. Několik států Evropské unie má sociální stát v ústavě. Politické programy likvidující tento model by tam byly (na rozdíl od České republiky) protiústavní.

Systém umožňuje jakýsi rozsah možných variant veřejného života. Přistoupil na socialistické návrhy svobodných voleb s volebním právem mužů i žen nezávislým na majetku. Politické proudy reprezentující evropské humanistické hodnoty na oplátku respektují soukromé vlastnictví výrobních prostředků a zachování tržního principu, třebaže v podobě sociálně-tržní. To ostatně mají v programu i křesťanské strany, u nás například křesťanští demokraté.

Volby něco mohou změnit
Že volby mohou něco změnit, to dokazuje kontrast právě končící koaliční vlády pod vedením sociální demokracie vůči vládě, jejíž otěže držela v rukou Občanská demokratická strana zastupovaná nejprve Mirkem Topolánkem a pak Petrem Nečasem. Minimální mzda je sice stále na mizerné úrovni i ve srovnání se státy podobného ekonomického potenciálu, ale zvedla se z Kč 8500 na 12200. U budoucí vlády podobně složené by bylo možné očekávat další přibližování k důstojné odměně za odvedenou práci.

Minulé vlády škrtily sociální stát, omezovaly státní kompenzaci krutých dopadů trhu, například dávky v nezaměstnanosti nebo státní garanci bezplatné zdravotní péče na základě odvedených zdravotních dávek podle Listiny práv a svobod. Omezovali rovněž sociální dávky a pokoušeli se o zavedení nucených prací pro nezaměstnané, což však neumožnil Ústavní soud.

Současné volební preference hnutí ANO jsou neuvěřitelné a vymykají se pochopení. Předpokládáme totiž, že český volič je inteligentní, vzdělaný, sečtělý, dobře informovaný. Že tedy bude ve volbách sledovat podle realistického posouzení programů a dosavadní politické praxe, jak které politické uskupení (strana či hnutí) nabízí ochranu jeho zájmů. A nemusí to být jen sobecké individuální a skupinové zájmy, ale i zájmy obecné.

Je představitelné, že občan nevnímá škody, jež predátorský kapitalismus způsobuje životnímu prostředí, protože to nemusí mít hned citelné důsledky. Může jít o trendy, které se v množství a kvalitě vody a v klimatických jevech projeví až za léta, či dokonce desetiletí. To, že s občanem systém zametá jako se zákazníkem a se zaměstnancem, je zřejmé hned a je záhadou, proč to lidem jako budoucím voličům není jasné.

Dalo by se pochopit, že hnutí ANO budou volit magnáti a lidé zájmově spojení s koncernem Agrofert (například jeho manažeři a akcionáři). Jde však bezpochybně o oligarchický projekt, který vyvázán z koaliční vazby na sociální demokracii bude i ve srovnání s ODS a TOP 09 asociální. Je záhadou, proč podporu Babišovu politickému projektu nabízejí zákazníci, jimž tento zemědělsko-potravinářský gigant nabízí potraviny pochybné kvality ve srovnání se spotřebiteli v západní Evropě. Proč se pro něj vyslovují zaměstnanci, jimž babišovský model (také podle zjištění Saši Uhlové) nabízí dřinu ve špatném prostředí a nevalnou odměnu.

Nepochopitelné rovněž je to, že někteří voliči chtějí bránit liberální a demokratické principy, například rovnost mužů a žen nebo svobodu vyznání, tím, že omezí liberální a demokratická pravidla veřejného života. Nic platno, že nějaké uskupení má v názvu svobodu a demokracii (prý přímou), když chce ženám přikazovat, jak se mají či nemají odívat (například mají-li či nemají nosit šátek) a když hodlají omezit svobodu vyznání muslimů.

Budu se možná rozhodovat do poslední chvíle. Definitivní rozhodnutí možná padne za plentou ve volební místnosti. Jisté však je, že si budu všímat, co která strana chce zavést, ať se k tomu otevřeně hlásí (například že bude řídit stát jako firmu), nebo to maskuje řečmi o svobodě a demokracii. Nenechám se ošálit pouhým kulturním liberalismem, nedá-li se čekat sociální program. Rozhodně budu chtít civilizovanou vládu, která respektuje svobodu, sociální spravedlnost a skýtá naději, že bude pečovat o životní prostředí.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Volit, či nevolit? Otázka přímo hamletovská. Pondělí, 2.Října 2017, 13:57:50

Už jednou - jednalo se tehdy ovšem o téma religiózní, nikoli politické - jsem napsal, že je krajně obtížné proti názorům a vývodům Ivana Štampacha nějak polemizovat. A to proto, protože on dokáže ve svých úvahách o věcech tohoto - i nadzemského - bytí zohlednit a do nich integrálně zabudovat natolik všechny aspekty dané záležitosti, že je opravdu sotva možné nalézt ještě něco, co by jím podaný obraz projednávaného tématu nějakým způsobem překračovalo, vymykalo se z jeho argumentační struktury.

Přesto jsem tehdy nakonec proti jeho vývodům a závěrům argumentoval; ovšem z opravdu té poslední, ryze metafyzické pozice, která ještě vůbec stála k dispozici.

Dnes vlastně nemohu polemizovat vůbec; neboť Ivan Štampach ve svém rozmýšlení o smyslu a nesmyslu voleb občansko-demokratického typu nevynechal opravdu vůbec nic. Je zde vše co zde má - a musí - být, je zde vědomí toho že tento způsob voleb vůbec není uzpůsoben a orientován na to aby umožnil hledání nějakých nových, principiálně progresivnějších a humánnějších konceptů lidské společnosti; nýbrž že jeho hlavním a prakticky jediným účelem je pouhá sebereprodukce právě panujícího systému kapitalismu a jeho politických a sociálních struktur.

Nelze tedy proti němu argumentovat poukazem, že tyto takzvané "volby" jsou k ničemu, neboť žádnou skutečnou volbu neumožňují; on sám to ví.

Jestliže se tedy za daných okolností někdo nakonec rozhodne pro účast na těchto volbách anebo proti ní, je podmíněno vlastně jenom vlastní osobní pozicí: zda je někdo více přikloněn k řešením celkovým, systémovým - anebo zda je někdo zakotven více v přítomnosti, v pragmatickém řešení bezprostředně existujících společenských záležitostí a problémů.

Pro sebe jsem svého času tuto volbu rozhodl jednou provždy - poté co jsem zjistil, že i když všechny své hlasovací křížky které mám k dispozici dám té z mého pohledu ještě relativně nejprogresivnější straně, nakonec stejně vždycky zvítězí panující systém - bezduchý, nehybný, necitelný systém materiální produkce a přízemního konzumu.

Toho všeho si je Ivan Štampach vědom; a jestliže se nakonec sám rozhoduje pro účast ve volbách, je to jenom z té pozice, že i v rámci tohoto o sobě nehybného - a neodvolitelného - systému je stále ještě možno alespoň v určité míře možno zabraňovat vývoji k té alternativě ze všech nejhorší. Z tohoto hlediska není možno jeho rozhodnutí pro účast na volbách zásadně zpochybňovat; jak řečeno je to v prvé řadě záležitostí toho, ke kterému z obou možných náhledů má kdo svým životem, svým osobním zaměřením blíže.

Na straně druhé je ale nutno mít neustále na paměti: bezezbytku legitimním je tento příklon k účasti na tomto druhu voleb opravdu jenom a pouze tehdy, pokud si skutečně jsme naprosto a plně vědomi toho, že tento způsob voleb je opravdu jenom velice limitovaný. Že je v něm a jeho prostřednictvím možno ovlivňovat právě a pouze záležitosti v jednom určitém, značně úzkém koridoru možných alternativ; ale že naprosto není možné jeho prostřednictvím dospět k řešením opravdu klíčovým a rozhodujícím.

Nicméně, právě ten způsob Štampachovy argumentace pro účast ve volbách je svým způsobem nejvíce tristní: neboť právě on ze všeho nejvíce ukazuje, že tou jedinou "volbou" tady je volba mezi špatným, a mezi ještě horším.

A že dokonce ještě ani před volební urnou není nikterak zřejmým, která ze všech těch k volbě se nabízejících partají by mohla skýtat alespoň relativní pravděpodobnost, že zrovna ona to bude, kdo bude schopen zabránit tomu nejhoršímu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 2.Října 2017, 14:34:47

Já jsem si dosud vždycky brala s sebou jen jediný lístek, který jsem pak za plentou vložila do volební obálky. Ostatní lístky jsem nechala doma.
Letos to udělám jako pan Štampach. Sice vím, koho určitě volit nebudu, ale definitivně se rozhodnu až na místě. Spolehnu se na intuici.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Další aktivity, které "nemohou nic změnit" Pondělí, 2.Října 2017, 18:22:19

kromě voleb, jsou tu i další příklady:

- ježdění MHD či na kole místo autem (ulice budou stejně plné aut a smogu)
- darování peněz na dobročinnost (vaše tisícovka nikoho nevytrhne)
- přechod na ekologický proud (je to kapka v moři a planeta je beztak v háji)

a tak by se dalo pokračovat. Ale je lépe zapálit svíčku, nežli proklínat temnotu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 2.Října 2017, 20:35:35

Papež František dnes řekl, že svět se sice nedá změnit, ale je možné ho osvítit radostí z evangelia
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26457

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Naprostý souhlas s panem Štampachem Pondělí, 2.Října 2017, 21:43:1

Moc pěkný článek, mluví mi ze srdce. Díky, pane Štampachu.

Ani já nemám odpověď na otázku koho volit a proč. Léta jsem se řídil pravidlem menšího zla. Časem jsem ale došel ke dvěma závěrům: zaprvé, že menší zlo se během volebního období může ukázat jako zlo větší a zadruhé, že nejsem schopen větší zlo od menšího rozeznat.

Pokud mám být sám k sobě poctivý, pak mi vlastně nezbývá nic jiného, než k těm volbám nejít anebo do urny vložit neplatný hlas. Kdysi jsem považoval za občanskou nectnost nejít k volbám. Teď už si to nemyslím a začínám důvodům pro neúčast ve volbách dobře rozumět.

Možná mne ale ještě něco napadne a pak k těm volbám půjdu.

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Občanská povinnost Úterý, 3.Října 2017, 11:17:54

Pane Vyleťale, já právě - z důvodů které jsem uvedl minule - považuji přímo za občanskou povinnost n e j í t k volbám. Protože svou účastí na tomto politickém spektáklu bych jenom podporoval tu státní fikci, že je možno tímto způsobem něco podstatného změnit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zapálit svíčku Úterý, 3.Října 2017, 11:48:17

Pan Hajek: ale ano, o tom tady není sporu, že t a k é i jenom to "zapálení svíčky" může mít svůj pozitivní smysl.

Jde jenom o to, být si z á r o v e ň plně vědom toho, že tou - jednou - svíčkou tu temnotu jako takovou opravdu neodstraníme. A že k odstranění té globální temnoty našich časů je nezbytně zapotřebí zcela jiných prostředků, než jenom udělat nějaký ten křížek na hlasovacím lístku.

P.S. To už to ježdění MHD respektive na kole a třídění odpadu atd. atd. má pozitivnější smysl nežli ta účast na volbách: protože všechny tyto proekologické činy jsou alespoň výrazem vlastního odhodlání osobně něco pro životní prostředí udělat, a to i na úkor vlastní pohodlnosti.

Zatímco ta účast na volbách - sice také dotyčný volič musí tak trochu překonat svou pohodlnost dostavit se do volební místnosti - ale učinit to jednou za čtyři roky, tak to zase tak obrovský výkon není.

V té účasti na volbách vystupuje do popředí docela jiný aspekt: totiž spolupachatelství - vyjádřím to teď takto natvrdo - na udržování oné zmíněné politické iluze o principiální změnitelnosti tohoto světa jenom prostřednictvím hlasovacího lístku.

Je to svým způsobem naprostý alibismus běžného občana: já splním svou občanskou povinnost tím že se dostavím k volbám - tak po mě nic dalšího už přece nemůžete chtít!

Například zrovna ta ekologie: když bychom to znovu vyjádřili natvrdo, tak nějaký ten volič se dostaví k volbám, dá svůj hlas straně zelených - a pak od té volební místnosti zase odjede svým autem kterým tam přijel, ačkoli tam mohl také docela dobře přijít pěšky.

A tak je tomu nejen v oblasti ekologie: například takový volič s pocitem vlastní odpovědnosti vůči státu dá svůj hlas nějaké straně s protikorupčním programem. A pak jde a dejme tomu uplatí svého lékaře, aby mu tento zařídil dřívější termín operace - a tím přeskočil všechny ostatní, kteří by této operace třeba měli mnohem naléhavěji zapotřebí, ale kteří nezaplatili. A přitom tohoto odpovědného občánka vůbec ani nenapadne, že právě pro reálné rozšíření korupce udělal tisíckrát víc, než kolik by snad proti ní mohl dosáhnout tím svým volebním aktem. Protože o reálném stavu věcí veřejných se rozhoduje v prvé řadě právě těmito každodenními činy a akty běžného života, a nikoli křížky na hlasovacích lístcích.

Právě v tom spočívá ten alibismus, ale vlastně vůbec principiální podvodnost těchto takzvaných "demokratických voleb": že tomu průměrnému občánkovi dávají dokonalou možnost se ze své pravé občanské odpovědnosti vyvázat, vymluvit.

"Já jsem přece dal svůj hlas antikorupční straně! Tak co po mně vlastně ještě vůbec chcete?! Abych já snad přestal upřednostňovat mé vlastní osobní zájmy? - Ale jděte!..."

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ještě horší než volit, a pak nic dalšího nedělat Úterý, 3.Října 2017, 12:11:22

je nevolit, a také nic nedělat. Ani předtím, ani potom, nikdy.

Ivo Horák - Praha 3

Jak já to mám s volbami Úterý, 3.Října 2017, 13:57:55

Představme si, že by po volbách proběhla loterie, jakási obdoba té účtenkové. Myslím, že by tak šlo volební účast podstatně zvýšit. Taktéž výplatou občanského bonusu. No, a nyní si představme, že by bylo možné vylosovat voliče, jehož hlas by měl váhu řekněme čtvrtiny všech odevzdaných. Šel by onen volič hlasovat? Zajisté ne vždy, ale velmi často ano. Dovedeme si asi představit i tak přesvědčeného demokrata, který by právě v tomto případě volit nešel, avšak obecně lidé, kteří by dostali šanci odevzdat podstatně nadproporční množství hlasů, by byli k hlasování značně motivováni. Třeba jen proto, aby zabránili právě hrozícímu nebezpečí, třeba proto, aby některou stranu nepustili k moci, nebo jinou vůbec do sněmovny.

Proto k volbám půjdu. Nebudu čekat, až vyhraju hlasovací nadpráví. Chci volit, i když můj hlas váží zanedbatelně a o volbě svých spoluobčanů jako celku mám pochybnosti. (Samozřejmě, že mám pochybnosti i o nabídce a možnostech i těch slušnějších a reprezentativnějších politických stran, rozdíly mezi uchazeči však vídám.)
Druhým důvodem, proč chci jít volit, je respekt k těm, kteří všeobecné a rovné volební právo vybojovali. Nechci, aby bylo využíváno méně a méně, až by rozhodovala pramalá menšina, nebo by došlo na zrušení "té frašky".
Třetím motivem mé volební účasti je vědomí, že není-li možné čekat v důsledku hlasování opravdu velké (z mého pohledu) pozitivní, jinak nedosažitelné změny, bude asi na místě očekávat neméně absenci velkých změn negativních (na špatném bývá i něco dobrého.)

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 3.Října 2017, 22:34:35

Kdyby nevolit mělo nějaký význam, mělo by smysl.
Je víc důvodů pro to jít volit.
Dál už to je docela jednoduché.
Skalní budou volit ODS, KSČM, KDU-ČSL
Ostatní si musí vybrat:
Posílit ČSSD, aby se udržela, ikdyž nás trápí?
Posílit KDU-ČSL, ikdyž není nic moc, ale ani nic málo?
Posílit Piráty nebo Zelené, aby byli štikou v rybníku?
Je ještě někdo, kdo by mohl být užitečný?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.