Ježíšovi učedníci se učili modlit: "chléb náš vezdejší dej nám dnes" a ne "zajisti nám pohodlný život navždy".
Byli pořád na cestě.
Protože žili "na konci času".
Ale to my možná taky.

Při všem respektu k filozoficko-teologické vytříbenosti Kierkegaardovy analýzy smyslu obětování-neobětování Izáka Abrahámem, pravý stav věci bude asi poněkud profánnější.

Pokud by totiž jeho výkladové schéma mělo mít obecnou platnost, pak by ji muselo mít v nezměněné míře i pro Boha křesťanského. Což je ovšem samozřejmě naprosto nemyslitelné; křesťanský Bůh takovouto - principiálně barbarskou respektive pohanskou - oběť nemůže žádat za žádných okolností, a to ani jako zkoušku víry respektive oddanosti vůči sobě samému.

O co se tedy jedná? - Je nutno si uvědomit, že židovský bůh Jahve se nacházel v prostředním postavení mezi tím Bohem křesťanským, a mezi božstvy pohanskými.

Ta božstva pohanská žádala lidská oběti, a bez jakéhokoli zpochybnění z nějakých morálních ohledů je také dostávala. Proč?

Prostě proto: ta pohanská božstva jsou právě proto chápána jako ve vývojové linii primární až přímo primitivní, protože ta právě ještě nebyla spojena s žádnou vyšší, vyspělejší formou mravních norem; nýbrž jejich centrálním momentem a zájmem byla jejich holá priorita vůči člověku. Tedy jejich moc nad člověkem.

Tento moment naprosto není možno paušálně zavrhnout; naopak, byl to moment z hlediska vývoje naprosto nutný. To historické pozitivum i těchto starých, "pohanských" božstev záleželo v tom, aby člověk vůbec pochopil a si zvnitřnil to vědomí, že on není tou poslední instancí všeho dění. To jest: že si nemůže dělat co se mu zachce. Že ještě nad ním stojí instance vyšší, která překračuje jeho vlastní omezenou individuální a tělesnou přítomnost. Toto a právě toto byl ten první, nutný krok, na kterém pak spočívá veškerý další rozvoj - a kultivace - víry, směrem k víře mravně vyspělé a mravně závazné.

Tato víra vyspělá a mravně závazná je ovšem obsažena v Bohu křesťanů; ale jak řečeno, bůh Židů Jahve se ještě nacházel v jakémsi středním postavení mezi oběma vývojovými stupni. Je známo, že on musel dlouhou dobu bojovat o své uznání jakožto Jediného boha Izraele - a to doslova v neustálé konkurenci s bohy národů a regionů okolních, s bohy a božstvy pohanskými.

Není tedy naprosto žádného podivu, že v tomto "konkurenčním boji" musel sáhnout i k prostředku krajnímu (a to jak řečeno k prostředku v daném prostředí zcela obvyklému) - totiž k vyžádání oběti lidské, jmenovitě k oběti syna prvorozeného (a v daném případě dokonce i jediného).

Na straně druhé ovšem stejně tak tuto oběť - totiž její r e a l i z a c i - přijmout nemohl a nesměl; protože tím by se sám ponížil na onen vývojově primitivnější, barbarštější stupeň. On se musel spokojit s tím, že Abrahám mu potvrdil svou bezpodmínečnou oddanost - ale zároveň on sám musel svůj vyšší mravní status prokázat tím, že tuto oběť odmítl.

Takže, toto je racionálnější výklad toho, co Kierkegaard v rovině čiré filozoficko-teologické analýzy považuje za "nepochopitelný paradox"...

Karol Sidon píše v knížce Návrat Abrahamův, že podle tradice si tuto zkoušku Abrahamovy věrnosti vyžádal sám Satan (podobně jako u Joba). Hospodin mu potřeboval dokázat, že Abraham si úplně zaslouží vše čím byl obdařen. Abraham si sice nebyl naprosto jist, že Izáka nebude muset zabít, ale přece jen Bohu VĚŘIL, že od své žádosti nakonec upustí. Vždyť jak jinak by potom Bůh mohl splnit svůj slib, že Abrahama učiní praotcem velikého národa, kdyby mu vzal tohoto syna?
V Blahově textu je napsáno: "To, o co biblickému Bohu jde, je srdce – nikoli oběť".
A to je skutečně pravda. Vždyť i Ježíš říká: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
Mimochodem, pane Poláčku, křesťanský Bůh není jiný Bůh než ten Bůh Abrahamův. Jde stále o jednoho a téhož Boha, který jen mění způsob svého chování. Ale pořád mu jde o lidské srdce.
Sidon ještě vysvětluje, že oběť nakonec nemusí spočívat v zabití toho, kdo má být obětován, ale existuje i jiný způsob. Každý věřící židovský otec de facto obětuje svého syna Bohu už osmého dne po narození, kdy na něm provede obřízku.

Paní Hájková, křesťanský Bůh je židovským bohem Jahve - a zároveň jím není, naprosto stejně, jako židovský bůh Jahve je identický se starším kanaánským bohem Elem, a zároveň s ním identický není.

To co je na celé této boží historii skutečně zajímavé, to je právě ten vývoj.

Tento vývoj, jakožto dialektická jednota kontinuity a diskontinuity. Kdy se tu na straně jedné udržuje - po celou dobu tohoto vývoje - jedna určitá, přetrvávající (boží) substance; ale na straně druhé tato substance, toto jádro je vybavováno postupně novými atributy, které pak ve své sumě způsobují takové změny, že toho boha následného už opravdu nelze bez dalšího identifikovat s těmi postavami předcházejícími.

Vlastně k té nejzásadnější změně dochází právě už v osobě Jahveho: krutý a panovačný Jahve "Exodu" se později mění v boha spravedlivého a milujícího. Čímž teprve je vůbec položen základ k tomu, aby později dalším vývojem mohl vzniknout Bůh křesťanů, který je už plně emancipován od toho - tou svou původní doslova krvelačností přece jenom navždy zatíženého - Jahveho.

Ale vraťme se k tomu původnímu Elovi: nejvyšší bůh Kanaánců, později zatlačen bohem plodnosti a počasí Balem. Podle jedné teorie původně Židé a Kanaánci společně uctívali tohoto Ela, a teprve později ho Židé "osamostatnili" ve svého vlastního JHVH.

Takže, ještě jednou: ta boží ontogeneze je svým způsobem velmi zajímavý proces, je tu naprosto zřetelně viditelná paralela mezi obrazem boha a mezi reálnými dějinami, to jest s procesem pokračující kulturní a sociální kultivace lidstva. Tato postupující kultivace se odráží v nových, duchovně vyspělejších a komplexnějších a mravně pokročilejších podobách boha; kteréžto nové boží podoby a postavy pak zpětně svým působením, svým závazným mravním kodexem působí opět na ten primární vývoj samotného lidstva.

Ještě dodatek k té oběti: je sice na jedné straně fakt, že křesťanský Bůh už nežádá zkoušku věrnosti a oddanosti - byť i neuskutečněnou - lidskou obětí; ale na straně druhé je faktem, že f a k t i c k á dominance křesťanského Boha na této zemi bylo prosazována do značné míry ohněm a mečem. A všeho všudy tedy bylo pro tohoto křesťanského Boha obětováno zřejmě mnohonásobně více lidských životů, nežli pro všechny pohanské bohy dohromady.

Pane Poláčku, křesťané opravdu uctívají téhož Boha jako kdysi Židé. Proto taky neprošla Markionova či jiná hereze, podle které by šlo v NZ o úplně jiného Boha než ve SZ.
Mimochodem, v žalmech i jiných starozákonních textech je toho spousta o Boží dobrotě, milosrdenství, laskavosti, věrnosti a jiných pozitivních vlastnostech. I když je pravda, že Bůh může být též žárlivý, trestající a pod. Někteří křesťané ani dnes neuznávají, že Bůh je jenom láska. Slyšela jsem například kazatele, který řekl, že Bůh je sice láska, ale jen v Ježíši Kristu. Jinak o něm mnoho nevíme. Křesťanství není nějaký jednolitý celek. A co dnešní Židé? Myslíte, že by s vámi souhlasili v tom, že jejich Bůh je krvelačný? Ti přece zcela určitě neuctívají "novozákonního Boha".
Vy se snažíte srovnávat a hodnotit různé Boží projevy zvenčí, jakožto "nezaujatá" osoba a domníváte se, že takto je hodnotíte objektivněji než věřící, kteří jsou, na rozdíl od vás zaujatí a proto neobjektivní. Ale ve skutečnosti nikdy nebudete mít přesné informace, jak lidé prožívají svou víru, jak prožívají svůj vztah k Bohu. A tedy ani o tom, jaký je jejich Bůh.
Já preferuji jiný druh poznání, než vy, který dáváte přednost hodnocení zvenčí. Pro mě poznat něco znamená zúčastnit se toho. Vstoupit dovnitř.

Pane Poláčku, nám našeho Boha nezošklivíte. My o něm víme víc než vy.

Paní Hájková má ovšem naprostou pravdu v tom, že já Boha a jeho genezi hodnotím na základě objektivních kritérií.

Samozřejmě, takovéto objektivní hodnocení "zvenčí" nikdy nemůže poskytnout takový intenzivní prožitek, jako ten "zevnitř". Ale na straně druhé, pokud ten niterný prožitek ignoruje tu objektivní realitu, pak je tu stejně tak jasný deficit.

Ještě k té ontogenezi Boha: znovu opakuji, jestliže bychom tedy chtěli vidět jenom tu kontinuitu, kdy tedy Bůh křesťanů by byl beze zbytku identický s židovským Bohem Jahvem - pak by se stejně tak muselo přistoupit na to, že ten křesťanský Bůh je identický s oním kanaánským Elem. Ale na tuto rodovou linii, obávám se, věřící křesťané nebudou chtít přistoupit za žádnou cenu...

Přičemž tato rodová linie samozřejmě nekončí (respektive nepočíná) ani tím Elem, i ten měl samozřejmě nějaké své vlastní předchůdce, své vlastní "předky". A počátek všeho je až někde v těch úplně prvních náboženských představách lidstva.

Přičemž je v této souvislosti zajímavé, že podle jednoho religionisty ty prapůvodní religiózní formy nebyly polyteistické (jak se obecně předpokládá), nýbrž naopak monoteistické. Že zde byla dána představa, tušení jakéhosi jednoho jediného univerzálního boha; ale protože ten se jevil být příliš odtažitým, nedostupným, tak byl postupem času zatlačen celou tou plejádou božstev a duchů jednotlivých, specializovaných, v každodenním životě lidí přítomných. Je to skutečně zajímavá idea, že prapůvodní náboženskou formou byl monoteismus; onen religionista tuto svou tézi opírá o - původní - víru některých afrických národů, kde se tento stav udržel podnes.

Mimochodem stojí za zmínku, že tyto metamorfózy bohů (tedy kdy z jednoho boha se postupem času vyvine nějaký jiný) není naprosto žádná zvláštnost; je například obecně dosti málo známo, že mocný řecký bůh Zeus byl původně jenom docela bezvýznamným stepním bohem větru...

Pane Poláčku, jak můžete objektivně hodnotit Boha, když ho neznáte? Vy znáte jenom teorie o bozích.