Snížení volební klauzule je v zájmu tradičních stran

S hrozbou jménem Babiš se stává potřeba reformovat současný volební systém, který výrazně nahrává velkým stranám, ještě palčivější, vysvětluje v dnešním dílu letního seriálu Petra Dvořáková.

Petradvorakovacb

Petra Dvořáková

14.08.2017 08:00

Letní seriál 2017

Uskutečnitelné Utopie


V rámci letošního srpnového seriálu vám třicítka autorů a autorek představuje každý po jednom nápadu, jehož uskutečnění by podle jejich názoru vyvolalo v českém prostředí dlouhodobě příznivé změny. Ať už vážně, nebo v lehčím duchu, hledáme odpovědi na problémy dnešní rychle se proměňující společnosti.

Dluhopisy nedluhopisy, nahrávky nenahrávky – a dost možná i hnízdo nehnízdo – zdá se, že hnutí ANO vyhraje letošní parlamentní volby. Vyvstává tak otázka, ne jaké místo strana ve volbách obsadí, ale jak moc velká bude její podpora a zda bude možné proti ANO utvořit koalici. Pesimisté by se mohli v rámci temnějších – a spíše nereálných – scénářů dokonce ptát, jestli Babiš získá možnost sestavit jednobarevnou vládu.

Podle analytika společnosti Median Daniela Prokopa by se tak mohlo stát, pokud by se sešly tři okolnosti: ANO by získalo podporu alespoň třicet tři procent, systém přepočítávání mandátů v krajích by hnutí pomohl více, než je obvyklé, a ve volbách by propadlo dvacet pět až třicet procent hlasů. Jmenované faktory poukazují na to, jak nespravedlivě současné nastavení volebního systému nadržuje těm největším.

Extrémní počet dvaceti pěti až třiceti procent hlasů u nás naštěstí ve volbách nepropadá. V parlamentních volbách v roce 2010 u nás do uren spadlo necelých devatenáct procent „ztracených“ hlasů, v roce 2013 se jejich počet snížil na dvanáct a půl procenta. I to však znamená, že se u nás nepočítá s názorem stovek tisíc aktivních voličů.

Devatenáct procent propadlých hlasů v roce 2010 se rovnalo ignoraci volby téměř milionu lidí. Můžeme se pak divit, že mezi mladými klesá zájem o politiku, a pochyby, zda jejich hlas něco změní, naopak narůstají, když nebereme v potaz názor milionu lidí, kteří svojí procházkou do volební místnosti zájem o politiku projevili, a místo aby sáhli po menším zlu, dali ze svého upřímného politického přesvědčení hlas malé straně?

Vedle volební klauzule u nás propadání hlasů zapříčiňuje i počet volebních obvodů. Ty u nás kopírují hranice čtrnácti krajů. V krajích se pak hlasy přepočítávají na jednotlivé mandáty. Čím méně lidnatý kraj, tím méně křesel se v něm rozděluje. Celostátní pětiprocentní klauzule se tak v krajích stává ještě nekompromisnější, ve většině z nich strana potřebuje k získání jednoho poslance alespoň sedm až osm procent hlasů.

_saf_volebn__urnaDevatenáct procent propadlých hlasů v roce 2010 se rovnalo ignoranci volby téměř milionu lidí. Nelze se pak divit, že klesá zájem o politiku a narůstají pochyby, že hlas ve volbách něco změní. Foto Wikipedia

Extrémními případy jsou kraj Liberecký a Karlovarský. V tom prvním se strany přetahují o osm mandátů, takže k zisku jednoho musí dosáhnout alespoň na dvanáct procent, v Karlovarském kraji se hraje dokonce pouze o pět křesel – k úspěchu je tam nutná nejméně dvacetiprocentní podpora. Přesto tento systém nazýváme systémem proporčním, tedy poměrným, jehož účelem je co nejvěrněji reflektovat názorové rozvrstvení společnosti.

PiS stačilo k jednobarevné vládě 37 procent
Volební klauzule měla mimo jiné bránit průniku extremistických stran do parlamentu. Mířit měla například proti KSČM, která – klauzule neklauzule – patří zatím v Poslanecké sněmovně k neohroženým stálicím. Na pětiprocentní hranici jsou tak bity relevantní a důležité proudy jako Piráti (ty v roce 2013 volilo sto třicet dva tisíc lidí, tedy 2,6 procenta) nebo Zelení (pro ně v posledních volbách hlasovalo sto šedesáti tisíc voličů, tedy 3,19 procenta).

Jako další argument pro zachování klauzule jmenují zastánci zachování stability a snahu zjednodušit sestavení většinové vlády. Tím de facto přiznávají, že systém stojí na straně velkých hnutí. Koneckonců, kdyby Babiš náhodou získal dostatečnou podporu k uzurpování nadpoloviční většiny Sněmovny, sestavit stabilní vládu by pro něj asi věru těžké nebylo...

Nevesele to ilustruje příklad sousedního Polska, kde také platí pětiprocentní klauzule a počet volebních obvodů (41) je v přepočtu na obyvatele ještě nižší než v České republice. Tam stačila v roce 2015 straně Právo a spravedlnost k získání jednapadesáti procent mandátů, a tím pádem k vládě jedné strany, podpora „pouze“ třiceti sedmi procent voličů. O osudu čtyřicetimilionové země tehdy rozhodly volební lístky necelých šesti milionů lidí, zatímco hlasy téměř tří milionů Poláků propadly.

Naopak ke změně pozitivní se lze inspirovat v nejedné zemi. Třeba Slovensko je jedním velkým volebním obvodem. V Nizozemsku uzavírací klauzule vůbec neexistuje. Ve Velké Británii, na Islandu nebo na Maltě nevhazují do urny občané hlasovací lístek jedné strany, ale sestavují seznam jednotlivých kandidátů podle toho, jak jsou pro ně přijatelní. A hle, Piráti na Islandu v loňských volbách získali patnáct procent.

Není čas ztrácet hlas
Podle volebních průzkumů se zatím zdá možnost vlády jedné strany v České republice nereálná, hnutí ANO obvykle přičítají okolo devadesáti křesel – což ovšem vzbuzuje obavy, kde bude strana hledat zbytek potřebný k většině, zda u komunistů, nebo u Okamurovců. Jenže právě volební průzkumy a jejich psychologický vliv jsou dalším důvodem, proč by se měly volební klauzule i počet volebních obvodů snížit. Za stavu, kdy propadají hlasy lidí volících strany, které nepřekročí hranici pěti procent, hraje strach ze ztraceného hlasu důležitou roli.

Voliči kalkulují s reálnou šancí svých favoritů probojovat se do Sněmovny a řídí se průzkumy, o jejichž (z)manipulovatelnosti už se vedla nejedna debata. Agentury zkoumající náladu voličů obvykle pracují se vzorkem okolo tisícovky občanů a třeba agentura CVVM svůj březnový průzkum postavila na názorech pouhé pětistovky respondentů.

Průzkumy a jejich metoda či otázky se navíc liší, tu se objeví graf voličských preferencí, tu volebního potenciálu, tu simulovaný výsledek voleb a samy politické strany s jednotlivými grafy na sociálních sítí žonglují dle toho, jak jim zrovna hrají do karet. Role průzkumů přitom může s hrozbou ztělesněnou Babišem ještě vzrůst. „Nevím, koho volit, tohle už není sranda, je tu Babiš, není čas ztrácet hlas,“ vysvětloval mi nedávno v hospodě kamarád, tradiční volič jedné z malých stran.

„Ale přesně tohle bys nikdy v situaci, kdy bys měla parlamentní většinu, nenavrhla,“ boural mi týž kamarád iluze o reformě volebního systému, když mi při naší diskusi stanul v mysli nápad napsat na toto téma letní komentář. Jenže přesně to by tradiční politici udělat měli. Pokud totiž budou jednou zděšeně kritizovat jednobarevnou vládu Babiše či kohokoliv jiného, jednou z příčin bude dost možná současný volební systém. Ale to už bude na změny pozdě...


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.