Lídři by tu byli

Často žehráme, že české politice chybí silní lídři. Lukáš Jelínek ovšem ukazuje, že výrazných jedinců se ve vedení stran pohybuje celkem dostatek.

Už léta žehráme na to, že České republice chybějí silní nebo aspoň zajímaví političtí lídři. Kde jsou ty časy, kdy se fanynky dělily na havlovky, klausovky a dienstbierovky – podle toho, kterého charismatického knírače preferovaly…

Jenže když se podíváme na lídry vedoucí partaje do voleb 2017, žádná extra hrůza to není. Naopak. Různé typy povahové, intelektuální i fyzické. Vybrat si může skoro každý.

Máme tu lídry šedesátníky i třicátníky. Inženýry i filozofy. Z veřejného sektoru i byznysmeny. Z Prahy i z regionů. Pragmatiky i idealisty. Citelně mezi nimi chybí žena. Ta by mohla zatřást i s volebními preferencemi – přitáhla by na sebe v mnohém víc pozornosti než muži. Snad příště… Nejblíž k tomu zatím má svým stylem a ambicemi Jana Černochová z ODS.

Nedůvěru vzbuzují spíše strany

Zatím poslední výměna lídra proběhla u Starostů a nezávislých. Pokud na někoho působil Petr Gazdík až moc protřele, navíc s Kalouskovou školou, proti Janu Farskému nemůže říct ani popel. Exstarosta Semil nepřipomíná příslušníka establishmentu. Registr smluv, který prosadil do našeho právního řádu, naopak systém – v dobrém – nabourává. Přinejmenším omezuje všelijaké „tunýlky“ a „malé domů“. Farského by jeden spíš tipoval na poučeného občanského aktivistu než na kariérního politika.

Proti establishmentu vyrazil i Lubomír Zaorálek v dresu ČSSD. S přestávkami je v politice už od listopadu 89. Tím je pozoruhodnější, že si dosud zachoval čistý štít – pokud nepočítáme jeho prostořekost, kterou sice političtí soupeři snášejí, ale podnikatelům Bakalovi či Rittigovi se nelíbí. V tomto slova smyslu k vrchnosti nepatří. Jakkoli v čelných stranických a státních funkcích se vyskytuje dlouhá léta, daří se mu teď budit zdání čerstvé krve. Pomáhá tomu jeho rétorické nadání. Lidé rádi poslouchají tu plamenné projevy, tu příběhy s pointou, jež jsou Zaorálkovou specialitou.

Jiným typem společenského vědce je Petr Fiala v čele ODS. Trochu připomíná někdejší vůdce ODA. Konzervativní vizáž i vystupování neopouští nikdy, ani když vyzývá voliče, aby v létě cestovali po naší zemi a podávali o tom svědectví. I ti, co jsou nadzvedáváni jeho ideologickými mantrami, za tím vším tuší, že toto není šejdíř ani hokynář. Také možná proto brzy ve funkci skončí. Občanské demokraty stabilizoval, dal pozapomenout na éru kmotrů, Dalíků, Topolánků, Nečasů a Nagyových, ovšem ambice, politické i ekonomické choutky jeho spolustraníků jsou zjevně vyšší.

Jiným typem konzervativce je předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Hovoří o rodině, tradicích – a pak se vyspí na filmovém festivalu s Gazdíkem ve stanu. Umí se na sebe i na ostatní dívat s nadhledem, který zejména moravské křídlo kolem Jiřího Čunka rozpaluje do běla. Už jeho zásada, že KDU-ČSL nemá být kostelní stranou, může starou gardu, zahleděnou do profilu polského Práva a spravedlnosti, provokovat. Bělobrádek působí civilně a spolu s Farským by šel na plném chodníku přehlédnout. I to je dar – být zajímavý, ale nepůsobit extravagantně.

Nedůvěru lidí v politiku nepodkopávají ani tak samotní lídři, ale spíše jednotlivé strany a jejich výtečníci. Foto pinimg.com

To takového Miroslava Kalouska, známou jedničku TOP 09, přehlédnout nelze. Má rád pozornost a žije politikou čtyřiadvacet hodin denně. Bez ohledu na jeho někdejší výkony na ministerstvu financí můžeme říct, že jde o politického profesionála, který zbytek pravice strčí do kapsy. Protože ale vášnivě diskutuje, cupuje protivníky a někdy ani pro ránu nejde daleko, je právem řazen mezi kontroverzní osobnosti, jež mívají zpravidla víc odpůrců než sympatizantů.

Šéf ANO Andrej Babiš má našlápnuto jít v Kalouskových či ještě dříve Klausových stopách. Zatím jej lidé mají za zábavného a v lecčems neokoukaného. Prostě si ho dosud – s výjimkou živnostníků – nespojili s ničím nepříjemným, komplikujícím jim život. Až k tomu ale dojde, přednosti se rychle mohou změnit v zápor. Mezitím však bude dál bodovat tím, jak má všechno „na háku“, všichni se proti němu spikli, leč jemu to nevadí, protože cítí podporu od babiček i dědečků, teenagerů i teenagerek, normálních lidí z měst i venkova. Mistr světa v marketingu.

Semknutý fanklub má i výřečný demagog Tomio Okamura (SPD). Naštěstí je ale představitelem výrazné politické menšiny. Výrazné tak, že kdyby se ostatní k němu chovali tak, jak jeho parta k jiným minoritám, asi by se mu tu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

Alternativní lídry nabízejí Zelení a Piráti. Kdo touží po intelektuálně založeném znalci politických procesů, má tu Matěje Stropnického. Komu je bližší rebelství ve vizáži, vybere si Ivana Bartoše. Oba jsou každopádně autentičtější a tématicky plnohodnotnější náhražkou za „tradiční politiky“ než Babiš.

Snad nejnudnějším náčelníkem je nakonec komunista Vojtěch Filip. Ale tak už to v partaji mají: buď revolucionáři spouštějící potoky krve, nebo papírem šustící ouřadové. Čili buďme rádi. Kromě toho voliči KSČM dají pramálo na jednotlivce a jeho styl, víc se drží teorie a praxe celé strany.

Smyslem poskytnutého výčtu je odškrtnout si „nedostatek atraktivních lídrů“ jako položku, jejíž platnost téměř vypršela. Se středními kádry je to slabší, ale chlapíci (škoda, že jen chlapíci) na špici svůj náboj mají, dokonce každý nějaký jiný.

Druhá věc pak je, jaký program zastupují. Kdo ale v našich zeměpisných šířkách čte programy? Takže jako klíčový důvod absence důvěry v politiku zbývá stav a chování celých stran plus kauzy vykuků mezi jejich členy a patrony. To je samostatná kapitola. A na dlouhé lokte. Odleva doprava.

Přesto jedna věc s lídry souvisí velmi těsně. Ti, co jsou k čemu, si nevystačí se svou sólo dráhou. Musí se zasadit o to, aby problémy svých stran za sebou nevláčeli jako ocelovou kouli. Vyřešené problémy a napravené vnitřní poměry jsou cestou k nárůstu respektu lidí vůči stranám, ale též cestou k šlechtění příštích lídrů, třeba ještě lepších.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.