Ekonomické zájmy a volby

Přes všechna vznešená témata politických kampaní stále žijeme v době, kdy je nutné platit složenky. Demokratický a sociální typ ekonomiky je potřeba nejen zavádět, ale také o něm s občany diskutovat.

Když dojde na placení, končí sranda, aneb o peníze jde až na prvním místě. Tuto pragmatickou zkušenost ve volbách vyjádřil například Bill Clinton, který v roce 1992 oslovil Američany sloganem „It´s the economy, stupid“. Otázky veřejných financí a daní jsou skutečně koncentrované politikum, které je zakořeněné v hlubokých hospodářských zájmech. Nepoletujeme jen étericky v postmateriální éře, stále musíme investovat do rozvoje a platit účty.

Přesto v posledních letech předvolební debaty na ekonomická témata nechávají jakoby voliče lhostejné vůči řešení jejich ekonomických zájmů. Ztratily snad tyto zájmy na váze? A nebo jsou předkládaná řešení nezajímavá? Možná lidem schází srozumitelné vysvětlení jejich zájmů, jaké efekty od různých ekonomických politik mohou očekávat na občanské, lokální nebo celospolečenské úrovni. A že tyto úrovně jsou ve vzájemné podmíněnosti.

Faktem je, že společnost i ekonomika se stávají složitějšími a občan má někdy z různých receptů zpracovaných na odlišných úrovních a vycházejících z různých ideologických doktrín často poměrně nestravitelný guláš. Spory o zavedení eura, o regulaci v bankovnictví, ale i o daňové spravedlnosti, o potřebnosti sociálního pojištění, míře a tvaru vícezdrojového financování veřejných služeb jsou namnoze lidem vzdálené.

Ekonomika věcně i vizionářsky
Samozřejmě i letos se v soutěži volebních programů licituje, kdo učiní daně snesitelnější a zároveň se slibují vyšší dávky, minimální mzdy a důchody. Otázkou je, jak lidé tyto sliby vnímají, jak výrazně pociťují, že to po volbách reálně změní jejich životní situaci. V časech dočasné konjunktury a ve spojení se silnou medializací vnějších hrozeb se lidé více emočně ztotožňují s jinými tématy.

Bezmála tři desítky let v nových společenských poměrech vedly k tomu, že si lidé zvykli na politické debaty a podstatnou část z nich pouští druhým uchem ven. Vědí, že nikdo jim nemůže tolik dát, kolik jim politici před volbami slibují. Slibem sice nezarmoutíš, ale recyklované sliby už nejsou tak sexy jako kdysi. A tak primárně dnes nerozhodují ekonomické programy ale důvěra v ty, co slibují něco nového.

Markantní je to na fenoménu Babiš, který se v posledních letech zkonstituoval na politické scéně. Je to fenomén obliby oligarchy spíše východoevropské provenience. A i když logika zájmů naznačuje, že privatizační elity, přicházející dnes do politiky, mají jiné cíle než plebs, přesto jsou někteří občané zjevně ochotni to s nimi zkusit. S těmi starými politickými elitami to už zkusili a z polistopadového nadšení se opravdu nedá žit věčně.

Role mesiáše se samozřejmě dá na chvíli uhrát díky časům dočasné ekonomické stabilizace, ale s návratem problémů ekonomického rozvoje, a především ve vládě s ryzí pravicí takový miliardář mesiáš ztratí ostych i sociální smířlivost. A začne škrtat jako za Nečase, přestože se vyšvihl do sedla kritikou této éry. Čím pak nahradí tenčící se užitek v oblasti ekonomických zájmů většinového voliče?

Ekonomičtí experti mohou řešit podstatná témata, ale není to nic platné, pokud jim voliči nerozumí ani slovo. Repro DR

Nabízí se vytěžit maximum z iluze pořádku jako v soukromé korporaci, kde majitel je líčen jako táta svých podřízených zaměstnanců. A eskalovat kulturní rozpor mezi městskými voliči otevřenými světu a změnám a provinciálními voliči obávajícími se kulturní diverze od „těch venku“, za hradbami světa. Otevírá to cestu k represivním hierarchiím nahrazujícím tradiční zastupitelskou demokracii.

Systém autoritativního sjednocování společnosti se nakonec může promítnout i do ekonomiky. Korporativní mentalita se totiž vyznačuje nechutí k ekonomické pluralitě a demonopolizaci. Ideologická clona by pak usilovně zastiňovala rozdíl mezi volným a svobodným trhem.

Bez rozbití ovládajících koncentrátů ekonomické, a tedy i politické moci svobodný trh totiž vzniknout nemůže. A z logiky ekonomických zájmů je naivní příklon neprivilegované většiny k oligarchy servírované iluzi sociální spravedlnosti. Pokud se tak děje, je zjevné, že potřebujeme nejen odvážnou alternativní ekonomickou agendu, ale především její důvěryhodné a přesvědčivé hlasatele. Politické strany sice mají své ekonomické experty, kteří tématu rozumí, zpropagovat problém veřejnosti je ale věc jiná. A to se zejména v posledních letech příliš nedaří.

Politické pravici nabídly své kompetence lidé z akademické i bankovní sféry. Tandem KDU-ČSL se chlubí bývalým viceguvernérem ČNB Pavlem Kysilkou, TOP 09 zase Luďkem Niedermayerem. Radit Andreji Babišovi asi není snadné, ale mezi experty, kteří se v jeho týmu poradců vyskytují lze vzpomenou například Aleše Michla. Za ODS je to v poslední době zejména poslanec Skopeček, bývalý poradce Václava Klause, za ČSSD zase mladý Michal Pícl.

Ekonomičtí experti mohou vést nepochybně zajímavé debaty na skutečně klíčová témata hospodářské politiky státu. Většina voličů ale při jejich vystoupení často může utrousit: „Nerozumí řeči vašeho kmene“. A tak se strany uchylují k sloganům a heslům, které se ale vzdalují od programové podstaty nabízených řešení.

Ale právě levice by se neměla odcizit ekonomickým řešením, i když jsou ekonomové zleva podezíraní buď z materialistické přízemnosti nebo z ideologické nevěcnosti. Zvládnout ekonomické téma exaktně i vizionářsky je silnou kartou i u voleb.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.