Pražské židle & stolky aneb Jak důležité je lelkovat

Město Praha letos do veřejného prostoru rozmístilo další sadu přenosných stolků a židliček. Přes menší mouchy dávají naději na oživení mrtvých prostranství. Reportáž Gaby Khazalové ukazuje, co dokáže pár kusů levného nábytku.

16387368_10211920428516433_685491876215176042_n_1_

Gaby Khazalová

08.08.2017 07:00

_idle

Před dvěma lety parkoviště, dnes prostor zaplněný lidmi. Malostranské náměstí ožilo. Foto Facebook IPR

„A co by ne, alespoň vyplním volné chvíle,“ řekla jsem si po dvou hodinách pozorování městského hemžení na pražském Senovážném náměstí a vytáhla si notebook. Z náměstíčka sevřeného horkým vzduchem a rachotem kroužících tramvají jsem si na jeden den vytvořila svou soukromou kancelář. Stačil mi posouvatelný stolek a židlička, bar přes ulici se zásobou kelímků s kafem, trocha stínu, na osvěžení voda z kašny a pítka.

Proslulý americký urbanista William Whyte napsal před čtyřiceti lety: „Lidé si sednou, pokud si mají na co sednout“. Tak jednoduchá to je myšlenka, přesto se do myslí vedení řady měst dodnes dostatečně nevštípila. O to více je třeba ocenit počin města Prahy, jejíž Institut plánování a rozvoje umísťuje do veřejného prostoru nový mobiliář: v posledních dvou letech rozmístil na pět desítek míst – letos také Senovážné náměstí – stolky a židličky.

V roli turisty si nejčastěji uvědomíme, jak potřebné je proložit celodenní bloumání po městě občasným odpočinkem – sezením na trávě v parku, schodech kostela, obrubníku nebo lavičce. Příjemné a pohodlné místo na sezení však potřebují také místní, ať už rodič na procházce s kočárem, člověk bez domova, zaměstnanec, který si chce o polední pauze sníst oběd nebo parta mladých, co nemá na utrácení po kavárnách. Dostatek vhodně zvolených míst na sezení je pro obyvatele i kvalitu života ve městě neméně důležitý prvek jako zeleň. Umožňuje lelkovat.

Mozaika živého prostoru
Whytova studie amerických náměstí vyvolala revoluci v plánování městského prostoru. Tento nevyčerpatelný pozorovatel městského prostoru si na počátku sedmdesátých let položil jednoduchou otázku: proč se v některých místech zdržuje hodně lidí, zatímco jiná zejí prázdnotou?

Na příkladech bezpočtu veřejných prostranství zkoumal, jak jejich podoba ovlivňuje chování uživatelů, a na základě dat vytvořil jakousi sadu pravidel a opatření pro tvorbu městského prostoru. Krátce řečeno: ukázal, co funguje a co ne. Jeho film The social life of small urban places – poskládaný ze záběrů kamer sledujících pohyb lidí na ulicích, náměstích a parcích – by měl zhlédnout každý, kdo má co do činění s městským plánováním nebo zkrátka rozmýšlí o prostoru kolem sebe. Navzdory retro účesům a oblečení je Whytův film i dnes nebývale aktuální.

ReRR
Stále aktuální retro. Video Youtube

Jedna ze scén zobrazuje newyorské prostranství zaplněné obyčejnými bílými židlemi a stolky. Snímá ženu, která si sedá s kávou ke stolku, další dvě si přenášejí židle na kraj do stínu, aby se zabraly do hovoru, jiná si židli zase obrací směrem ke slunci. Prostor je plný, přestože jde o nijak zvlášť zajímavou betonovou plochu. Whyte objevil kouzlo přenositelného mobiliáře: co dokáže s prostorem udělat pár kusů jednoduchého, odolného a nijak nákladného nábytku?

Ze slunce do stínu
Na Senovážné náměstí pere slunce, přestože je teprve dopoledne. Dominantní kašnu se sousoším Českých muzikantů doplňuje plůtkem ohraničený květinový záhon a po bocích stromořadí, které dopřává stín několika v řadě rozmístěným dřevěným lavičkám. Co chvíli se tu zastaví turista, aby se vyfotil u čtyřech roztančených bronzových postav. Před kašnu, mimo úkryt stromů, umístilo město od letošního jara čtyři stolky s židlemi, připomínající kavárenskou zahrádku, až na samolepku s logem města. Malé značky si ostatně málokdo povšimne.

„Moc lidí si tam nesedne,“ ověřuji si svůj pouhý dojem u ženy znalejší, neboť je pro ni náměstí přes den nedobrovolným domovem. Z nedaleké lavičky v příjemném stínu má na sluncem rozpálené stolky dobrý výhled. Přesto se zanedlouho objeví dvojice mužů. Pro krátkou pracovní schůzku volí jediný stolek, na nějž přes korunu stromů slunce zatím nedosáhlo. „Proč by si tady někdo sedal?“ krčí rameny. Proč, vskutku – náměstíčko je hlučné, kolem se spíš pracuje, než bydlí a procházející tvoří hrstka turistů. Lavičky, zdá se, kapacitně postačují. Přesto muži stolek s židličkami využili.

Jedno z možných vysvětlení dává mladá finská turistka. „Vždyť je to skvělé. Když si chci popovídat s kamarády, mnohem raději se jim u toho budu dívat do tváře, než se k nim muset pořád otáčet z boku,“ rozpovídá se, zatímco se natírá opalovacím krémem. Mezi těmi, co se v pětatřiceti stupňovém vedru dobrovolně vystavili slunci, je výjimkou. Když už ani poslední stolek paprskům neunikl, zůstává koutek až do večerních hodin osamocen.

V horkých dnech je zeleň poskytující stín takřka nezbytnou podmínkou pro venkovní lelkování. Stolky vystavené slunci od nezájmu neuchránila ani kašna a pitná fontána, které místu jinak nepochybně přidávají na kvalitě. V kašně se osvěžují vedrem ztrhaní pracovníci technických služeb, ale také uondaní turisté.

Poslední návštěvnice pražských stolků a židlí mi věnuje jen pár minut, protože spěchá zpět do práce ze svačiny. „Máte si kam položit jídlo nebo pití, to je výhoda. Ale to slunko, to je opravdu nesnesitelné,“ vypočítává. Sama se svou improvizovanou pracovnou odolávám jen díky otravnému, ale účinnému, rituálu. Každých deset minut si stolek posunu o pár decimetrů dál mimo dosah slunce.

„To vás nenapadlo?“ ptám se ženy při odchodu na hlavní výhodu, kterou v mobilním nábytku spatřuji. Přiznává, že ne a ukazuje na řetězy propojující jednotlivé židle navzájem a připoutané ke stolům. „Myslela jsem, že se s tím nemá hýbat,“ oponuje mé strategii.

Kouzlo přenášení

„Někdo by to stejně ukradl nebo zničil,“ namítá se často na nejrůznější způsoby oživení veřejného prostoru. Nechat lidem zkrátka něco jen tak, bez pravidel a dohledu, ať sami zvolí, jak to využít, plodí obavy. Řetězy jsou minimální opatření, které město mohlo udělat. V zhodnocení projektu za loňský rok uvádí, že zničeno bylo šest židlí, ztraceno jedenáct a dva stoly, tedy zanedbatelný počet. Je to přitom daň (i při vyšším počtu) přijatelná za hlavní výhodu, kterou posezení oproti lavičkám nabízí.

Častý obrázek Senovážného náměstí. Lavičky ve stínu slaví větší úspěch. Foto Gaby Khazalová, DR

Vystavené celodennímu slunci – kovové a černě natřené, takže rozpálené – ztrácejí stolky a židličky významně svůj smysl. V kolemjdoucích aranžmá vzbuzuje pocit, že se s nábytkem nemá, či dokonce nedá, posouvat. Ti, kdo tak přesto učiní, musejí počítat s tím, že kvůli propojeným řetězům je kromě jedné židle nutné postupně – s nádechem směšnosti vlastního počínaní – pohnout s dalšími třemi. Whytova scéna mozaiky lidí přenášející si židličky ze slunce do stínu, od stolu ke stolu, bolestně chybí.

Kromě možnosti užít si slunce i stín, sednout si blíže přátelům nebo jen z odstupu pozorovat okolí, vytváří mobilní posezení odlišný prožitek. Whyte vypozoroval, že někteří lidé s židlí pohnou, aniž by tím na první pohled čehokoli docílili. Pouhým přitáhnutím či lehkým posunutím se židlička ocitá v našem „vlastnictví“. Když jsem se postupně posouvala ze slunce, pocítila jsem zvláštní proměnu – nábytek jako by byl na chvíli můj, přizpůsobovala jsem si ho vlastním potřebám a vytvořila si tak onu svou malou kancelář.

Proč by si tady někdo sedal
O poznání povzbudivěji působí scenérie Malostranského náměstí, jehož posezení podle dat IPRu využívá nejvíce lidí. Stolky a židle prostor rozdělily do dvou částí: polovina lidí se tísní pod jediným stromem, který bývalé parkoviště nabízí, další posedávají u stánku s občerstvením. I tady židle poutají řetězy, jinak by náměstí mohlo nabízet rozptýlenější obraz.

Přesto nijak vábný prostor, s pozůstatky bílých čar ohraničujících parkovací místa, ožil. Nabízí příjemnou alternativu k předraženým turistickým kavárnám v podloubí, které připomínají, jak užitečné je zanechat některé prostory k volnému užívání namísto jejich obsazení soukromníky. Posedět si dnes ve spodní části Malostranského náměstí může kdokoli, bez takové možnosti by bylo spíše prázdné či obsazené zahrádkami.

Velkou část stolků a židliček ostatně město umístilo právě do blízkosti kaváren nebo sídel spolků či iniciativ, které měly samy možnost se do projektu zapojit a požádat o ně. Na náplavce, u kavárny Neustadt, kulturního centra Containall, kina Pilotů či na dvoře Hybernské 4 si své uživatele bezpochyby najdou – snáze, než na takovém Senovážném náměstí. Nejvíce však mohou prospět právě tam, kde by jinak bylo mrtvo. Tam, kde s lidé kladou otázku „proč by si tady někdo sedal“.

Ne každé volné místo má být zaplněno lidmi, sloužit těm, co se kochají památkami nebo si chtějí v klidu vypít své ledové latté. Pokud však chceme udržet město živé, musí nabízet prostory k lelkování. Lidé lákají další lidi, kteří pak společně vytvářejí bezpečný prostor přívětivý k trávení času mimo naše byty a hospody. Posouvatelné stolky a židličky jsou tou nejlepší volbou, pro příští rok snad bez řetězů.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.