Válka o Prahu: autoritářský Koucký, demokratická Kolínská

Spor o územní plánování hlavního města není jen sporem personálním, ale i střetem dvou přístupů k správě veřejného prostoru.

Během laviny argumentů, které se objevily v mediích po odvolání ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) Petra Hlaváčka, se většina přímo i nepřímo zúčastněných shodla, že hlavním problémem byl ideový spor o způsob zpracování Metropolitního plánu mezi pořizovatelem a zpracovatelem, konkrétně mezi Stranou zelených ve vedení města a šéfem týmu Metropolitního plánu architektem Romanem Kouckým. Tento názor vyjádřila náměstkyně pro územní rozvoj Petra Kolínská i odvolaný ředitel IPR Petr Hlaváček .

I architekt Jan Jehlík, vedoucí Ústavu urbanismu na FA ČVUT, se o situaci vyjádřil obdobně a v souvislosti se zmiňovaným ideovým sporem uvedl následující: „Územní plánování je často vnímáno jako objektivní disciplína, ale ať chceme, nebo nechceme, územní plán je vždy tvořen s nějakým názorem.“ Jinými slovy Jehlík říká, že plánování města není politicky neutrální disciplína, jelikož územní plán je vždy vystavěn na určitém systému hodnot a idejí.

A nelze s ním než souhlasit. Každý plán i plánování se zakládá na rozdílných politických hodnotách – o tom, kdo a jak rozhoduje o věcech veřejných, pro koho budou tato rozhodnutí přínosná a komu naopak uškodí. Jednoduše řečeno, územní plán určuje, „kdo dostane co“, a je proto nejen technickým, ale i velmi politickým dokumentem.

Musíme se tedy podívat, na jakých politických hodnotách se zakládalo dosavadní plánování dokumentu určujícího budoucí rozvoj Prahy a v čem konkrétně mohl spočívat onen ideový spor mezi Petrou Kolínskou a Romanem Kouckým.

Autoritářský liberalismus Metropolitního plánu
Rozluštit, jaké politické hodnoty a jaký typ plánování zastává Roman Koucký, není snadné. V jeho profesních názorech se totiž promítá hned několik postojů. Koucký dlouhodobě bojuje za méně regulace a více flexibility v územním plánování. Obecně je proto znám jako velký liberál, který se snaží vytvářet jednodušší, otevřenější a svobodnější plány. Na druhou stranu však Koucký velmi nerad bere ohledy na názor veřejnosti, je těžké s ním diskutovat, je milovníkem řádu a k městu přistupuje především jako ke kompozici. Přesně toto jsou rysy osvícenského, autoritářského plánovače, který jako jediný rozhoduje o tom, jak prostorově krásné město naplánovat.

Zároveň Koucký i jeho tým považují městské plánování za ryze odbornou činnost, což je typickým postojem totalitních technokratů. Paradoxně těch, proti kterým sám Koucký bojuje, a které bytostně odmítá. V jeho profesních názorech jakoby se tedy promítal postoj liberální, ale paradoxně i postoj autoritářský, ba dokonce totalitní. Jak si jeho protichůdné postoje k plánování vyložit?

Klíč k pochopení možná spočívá v oddělení způsobu přípravy plánu (tedy procesu) od jeho obsahu (tedy produktu). Zatímco produkt má být podle Kouckého volnější, flexibilnější, otevřenější a tedy liberální, proces jeho přípravy může být, jak se zdá, uzavřený a ryze odborný, ne-li technokratický. Jako kdyby Koucký mohl zastávat liberální cíle, ale nedokázal používat demokratické prostředky. Změnit politické názory je zřejmě snazší, než změnit způsob politického jednání, které má člověk zaryto hluboko pod kůží z prostředí, ve kterém vyrůstal…

Podobně vypadalo i počínání předchozího vedení Prahy, které takto nový proces zpracovávání plánu nastavilo. Povolání plánovačů namísto obsazení funkcí na základě výběrových řízení či zahájení práce na jednom plánu namísto zpracování možných scénářů rozvoje či vyhlášení soutěže o vizi Prahy o uzavřenosti počátku celého procesu svědčí.

Byť možná nechtěně, minulé vedení města, ve snaze reformovat IPR a začít plánovat co nejrychleji, nastavilo proces tak, že jej dnes stěží můžeme označit za demokratický. Přijetím a ideovým ztotožněním se s takto nastaveným procesem se Koucký ujal role osvíceného plánovače, nenahraditelného génia připravujícího jeden jediný správný plán, díky kterému budou moci všichni Pražané žít lépe, zodpovědněji a především svobodněji.

Hlavním spor o způsob zpracování Metropolitního plánu mezi pořizovatelem a zpracovatelem byl ideový, tvdí náměstkyně primátorky pro územní rozvoj Petra Kolínská. Repro youtube.com

Je nicméně nesmírně důležité si uvědomit, že pouhá vize svobodnějšího, otevřenějšího plánu nevede automaticky k uplatňování demokratických praktik při procesu plánování. Liberalismus a demokracie totiž není to samé – a to i přesto, že tyto pojmy ráda zaměňuje především generace, která totalitu zažila. Zatímco pro liberalismus je hlavní hodnotou osobní svoboda jedince, pro demokracii je krom osobní svobody důležitá i majoritní shoda a možnost občanů podílet se aktivně na veřejném rozhodování.

V případě územního plánování tedy možnost obyvatel účastnit se aktivně na formulaci vize a rozhodování o budoucnosti rozvoje města obecně. A právě to Koucký, a s ním i mnoho příslušníků starší generace pražských architektů, nikdy nepodporovali.

Světí účel prostředky?
Právě uzavřenost procesu a nezájem spolupracovat s ostatními aktéry Kouckému dlouhodobě vyčítala, krom Pirátů, i Strana zelených. Je tedy možné, že podstatou ideového sporu byla neochota současného vedení města tolerovat autoritářský a technokratický způsob plánování týmu Metropolitního plánu? Je možné, že části současné politické reprezentace Prahy celou dobu nejde jen o rychlé navržení dobrého plánu, tak jak tomu pravděpodobně bylo za vedení Tomáše Hudečka, ale o nastavení precedentu otevřenějšího, transparentnějšího a tedy demokratičtějšího procesu plánování hlavního města? Je možné, že stávajícímu vedení nejde jen o účel, ale i o prostředky?

Krom ideologické nesourodosti uzavřeného procesu za účelem dosažení svobodomyslných cílů ale dosavadně nastavený průběh plánování vykazuje ještě velmi praktický problém. Oproti totalitní či autoritářské vládě, která geniálnímu odborníkovi dává plnou podporu, v pluralitní demokratické společnosti je schválení, natož pak dosažení legitimity takto paternalisticky připravovaného plánu přinejmenším komplikované, ne-li nemožné. Vést uzavřený proces o něčem tak veřejném jako je budoucnost města, je v dnešní společnosti, jak se dnes také potvrzuje, už dlouhodobě neudržitelné.

Jaké hodnoty chceme hájit?
Vypadá to, že je na čase se ptát, jak bychom si přípravu plánů našich měst představovali my, občané České republiky v roce 2016. Přáli bychom si plánovače, kteří za nás vše rozhodnou a připraví nám obraz krásného města k žití? Nebo už cítíme, že máme právo se vyjadřovat k budoucnosti našeho bezprostředního životního prostředí nejen při veřejném projednání návrhu plánu, tak jak je dnes legální, ale i v průběhu jeho dlouhého přípravného procesu, tedy tak, jak je to v každé otevřené společnosti legitimní?

Je nesmírně důležité rozpoznat, jaký typ plánování zastává jaké politické hodnoty a jakému typu rozhodování odpovídá. V Praze máme možná vůbec poprvé v historii možnost se na toto téma jako široká veřejnost bavit. Pokusme se jít k jádru problému a diskutovat o podstatě věci. Jaké hodnoty chceme při přípravě plánů hájit a na jakých chceme stavět naši budoucnost?

Pokusme se je formulovat, společně je vyslovit a následně nalézt tým, který je bude respektovat jak během přípravy plánu, tak v jeho obsahu. S trochou kritického myšlení a snahy můžeme udělat opět krůček vpřed k demokratičtější a zodpovědnější společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.