V Jindřichově Hradci vedou město raci

Pokud radnicím záleží na tom, jak vypadá veřejný prostor v jejich městech, musí se o jeho podobě bavit se svými obyvateli a usilovat o vyhlašování architektonických soutěží. Dokazuje to i příklad Jindřichova Hradce.

Nejen kvůli malebnému renesančnímu zámku na břehu rybníka, ale i pro svou „velikost tak akorát“ a příjemně poklidnou atmosféru má Jindřichův Hradec punc turisticky atraktivního města. Centrum obepíná z jedné strany rybník Vajgar a z druhé řeka Nežárka. Tvoří je klikaté uličky, které vás téměř určitě záhy navedou na některé ze dvou významných náměstí.

Historicky cenná architektura tu ale často, podobně jako v mnoha jiných městech, trpí necitlivými zásahy. Není to přitom jenom vina minulého režimu a devadesátých let, stejný podíl nesou i nedávní starostové, kteří se ne a ne naučit, jak pečovat o veřejný prostor.

Z jindřichohradeckého nádraží vede do centra města dlouhá přímá ulice. Stačí jedna odbočka vlevo a ocitnete se přímo na hranici městské památkové zóny, na Masarykově náměstí. V květnové páteční odpoledne je zde čilo – lidé posedávají na lavičkách kolem fontány, proplouvají mezi obchody anebo náměstím projíždějí autem či na kole.

Masarykovo náměstí prošlo nedbalou rekonstrukcí před deseti lety. Město se ale doposud nenaučilo, jak navrhovat kvalitní veřejný prostor. Foto Barbora Bakošová

První stopy nedbalé péče lze zaznamenat už zde – náměstí prošlo nepromyšlenou proměnou před deseti lety, ještě za působení starosty Karla Matouška, zvoleného za ODS. Už samo členění prostoru příliš neláká k tomu, aby zde lidé chtěli trávit čas. Oddechová zóna laviček je izolována různými bariérami v okrajové části náměstí, chodci ustupují automobilům, jež tu dostávají největší prostor. Za nevhodně zhotovené dláždění a vadné vodící prvky u přechodů čelila dokonce radnice žalobě od nevidomých. Závady byla schopna odstranit až po letech sporů a z nařízení soudu.

Téměř žádná z významnějších rekonstrukcí veřejného prostranství, které se v posledních letech v Jindřichově Hradci uskutečnily, nedopadla šťastně ani podle odborníků, ani podle podstatné části veřejnosti. Na dohled od Masarykova náměstí dnes spatříte rozkopanou horní část Husových sadů, historického parku, v němž se město rozhodlo vykácet desítky z většiny zdravých vzrostlých stromů. Námitky přitom mířily nejen ke kvalitě revitalizačního projektu, ale také k tomu, že plán není obměňovat stromy postupně, nýbrž plošně nahradit staré novými.

Když z Masarykova náměstí zamíříte do Panské ulice, narazí vaše oko na další pěst, tentokrát na masivní, modré, chromované objekty. „Lavičky, koše a osvětlení absolutně nekorespondují s historickými domy, mrzelo mě to a rozhodl jsem se vůči tomu ohradit peticí. Ty nesmyslný koše v úrovni hlav stejně po několika letech po nátlaku veřejnosti nahradili,” hovoří zdejší drobný živnostník Zdeněk Kasper o tomto starším problému. „Tehdy mi šlo především o transparentní organizaci rekonstrukce prostoru a její kvalitní provedení,“ říká.

Prázdné květináče
Požadavek transparentního jednání radnice prosazuje i iniciativa Je to i tvoje město, která vznikla v reakci na nedávnou kauzu rekonstrukce nejvýznamnějšího jindřichohradeckého náměstí, náměstí Míru. „Masarykovo náměstí bylo pro nás varovným signálem, že se to samé může stát i na historicky významnějším centrálním náměstí. Praxe na radnici ohledně přístupu k tvorbě veřejného prostoru je dlouhodobě špatná, ať už to bylo za ODS, anebo nyní za ČSSD,” říká Martin Vaněk, člen iniciativy a jeden z autorů petice proti postupu města. Jako by město vedli raci, tvorové se zálibou v couvání.

Náměstí Míru vévodí barokní mariánský sloup, tyčící se uprostřed lichoběžníkového půdorysu lemovaného měšťanskými domy s dekorovanými fasádami. Ještě před rokem ho obklopovaly parkovací místa, pak bylo parkování v části náměstí omezeno a více prostoru získali pěší i lidé, kteří si zde zkrátka chtějí jen v klidu oddechnout.

Na dlažbě je i posud vidět vybledlé značení parkovacích míst, přes než jsou nyní rozestavěny lavičky doplněné o nevzhledné a prázdné betonové květináče - ukazatele toho, že se vedení města ke koncepční úpravě prostranství rozhýbává už nějaký ten rok.


Objekty jsou dnes na náměstí Míru rozmístěny náhodně. Přesně tak vypadá i plánování jeho rekonstrukce. Foto FB Je to i tvoje město

Nad tím, jakou má mít náměstí v budoucnosti podobu, neváhá jenom radnice, ale i sami místní obyvatelé. Kolemjdoucí na dotaz, jak by podle nich mělo náměstí vypadat, projevují zcela protichůdná přání. Paní venčící francouzského buldočka, která bydlí v těsném sousedství náměstí, by tu ráda obnovila parkoviště; důchodce, který tudy vede své kolo, je spokojen s tím, jak prostranství vypadá nyní; majitel čajovny, sídlící v přilehlé uličce, považuje za nejlepší udělat z náměstí klidovou zónu.

Tak rozmanitá přání místních obyvatel dokazují jediné: že je o budoucí podobě náměstí zapotřebí vést hluboké diskuse, do níž se důkladně od samého počátku zapojí veřejnost. Vedení města se ale vydalo zcela opačnou cestou.

Francie – Česká Republika 2000:27
Na počátku roku 2016 oslovila radnice na základě nejasného klíče deset firem, aby připravily návrh nové podoby náměstí. Dostalo se jí pěti odpovědí, z nichž komise bez jasně určených výběrových kritérií vybrala dva návrhy. Ty město zveřejnilo na svých internetových stránkách a nechalo obyvatele o vítězné variantě rozhodnout v anketě trvající dva týdny.

„Od začátku jsme tvrdili, že veřejnost by měla vyjádřit svůj názor. Proto jsme jí předali rozhodnutí,” obhajuje postup radnice nynější starosta Stanislav Mrvka (ČSSD). Po prvních kritických ohlasech na vybrané varianty se pár dnů před ukončením ankety rozhodlo město zařadit i možnost třetí - takzvanou nulovou variantu, která by znamenala ponechání současného stavu a jen kosmetické úpravy. 

Při zapojování veřejnosti měnila radnice pravidla v průběhu hry. Foto FB Je to i tvoje město

Vedení města se brání kritice, že v průběhu hlasování měnilo jeho pravidla, starosta si dokonce v médiích postěžoval, že byl o anketu mizivý zájem. Podle mnohých však město o hlasování občany dostatečně neinformovalo a anketa probíhala hraničně krátkou dobu. Nemluvě o tom, že přizvání veřejnosti až k finálnímu rozhodování není nejlepší postup.

„My jsme s vedením města chtěli diskutovat od začátku,” líčí Martin Vaněk. „Petice měla až mobilizovat ty obyvatele, pro které ani jedna z variant v anketě nepředstavovala ideální řešení.“ Jejím hlavním požadavkem je transparentní proces a regulérní architektonická soutěž, která předpokládá například nezávislou odbornou porotu, ne jenom zadání městem libovolně vybraným projektantským firmám.

Výběrové zadání je typem veřejné zakázky, který bohužel není v České republice při získávání návrhů na úpravy nejhodnotnějších veřejných prostorů nijak výjimečný. Je-li však vaším hlediskem dosažení co nejvyšší kvality výsledku, nejedná se o vhodný postup. To stvrzuje i Česká komora architektů, která samozřejmě doporučuje v každém závažnějším případě architektonickou soutěž.

„Architektonické soutěže do veřejných zakázek přinášejí možnost kvalitativního výběru z více návrhů, které jsou v úrovni jednoduché studie, tedy detailnějšího zpracování stavby či území. To běžné podklady vyžadované v rámci výběrového řízení nemohou nahradit. Studie obnáší řešení specifických úloh a požadavků zadání, čímž se následně dá zkrátit doba realizace zakázky, a především tento krok eliminuje vícenáklady, které v některých případech mohou několikanásobně překročit původní soutěženou částku,” říká tisková mluvčí České komory architektů, Zuzana Hošková.

Ekonomickou výhodnost architektonických soutěží potvrdila i studie, kterou si nechalo vypracovat Ministerstvo pro místní rozvoj. V ní se také konstatuje, že v České republice se v porovnání s ostatními evropskými státy jen velmi málo návrhů vybírá v architektonické soutěži. V roce 2012 bylo například ve Francii vyhlášeno asi dva tisíce soutěží, v České republice jich bylo jenom sedmadvacet.

Musíme si povídat
Jak jsme naznačili výše, zapojit veřejnost do plánování náměstí až v momentě, kdy jsou již v užším výběru konkrétní návrhy, je nešťastné rozhodnutí. Schází již prostor pro diskusi a nalézání kompromisů, spíše naopak, vyvstat mohou konfliktní situace, ať už mezi městem a veřejností, nebo mezi samými obyvateli.

Konstatuje to i Česká komora architektů: „Zapojení veřejnosti ve chvíli, kdy jsou již návrhy na stole, je bohužel až příliš pozdní. Architekti by zkrátka měli být s podněty od veřejnosti seznámeni dopředu, mít možnost na ně reagovat a její potřeby ve svých návrzích zohlednit.“ Jinak řečeno: debata s občany by měla být jedním ze vstupů architektonické soutěže.

Starosta, který to nepochopil, nyní vyhlášení zavádějící ankety bere jako možnost, jak se zbavit odpovědnosti za finální výsledek. Schovává se za hlas lidu, který ale sám zpackaným procesem zmanipuloval. „Hlas lidu“ je nepochybně důležitý, ale spíše ve fázi definování charakteru prostoru a prvků, jež má obsahovat, nikoli až v roli odborného hodnotitele, který má posoudit kvalitu projektové dokumentace.

Starosta nyní iniciativě sice nabídl spolupráci při budoucím plánování náměstí, ale co bude reálným výsledkem květnového zastupitelstva, na němž je petice na programu, se teprve uvidí. Stále se ještě může ukázat, že šlo jen o prázdné gesto politika, jenž si nechce pošramotit pověst coby lídr kandidátky sociální demokracie v Jihočeském kraji v nadcházejících volbách.

Případ rekonstrukce náměstí Míru nepoukazuje jenom na nekompetenci vedení města. Ukazuje též, jak důležitou roli mohou sehrát místní iniciativy a spolky. Často přitom sklízejí hněv veřejnosti za to, že se, slovy jedné obyvatelky, „pletou do věcí, do kterých jim nic není“.

Že je veřejný prostor nás všech a každý by měl mít příležitost sdělit svou představu o tom, jak by měl vypadat, si ale postupně uvědomuje čím dál tím více obyvatel i radnic. Participativní plánování veřejného prostoru zkoušejí nejenom v Praze a v Brně, ale i v dalších městech, například v Chomutově nebo v Litomyšli.

Litomyšl je zároveň ukázkovým příkladem toho, jaké může dlouhodobé koncepční plánování přispívat kvalitě života ve městě. Zdejší rekonstrukce i nová architektura se realizovaly v režimu architektonických soutěží. Následně získaly mnoho mezinárodních i tuzemských ocenění. Zdejší městská architekta Zdeňka Vydrová obdržela loni za koncepční rozvoj města Cenu Ministerstva kultury za architekturu.

Litomyšl ukazuje, že to jde dělat i jinak. Jestli se touto cestou vydají i další města, například Jindřichův Hradec, který má přinejmenším srovnatelný potenciál, je ale v rukou politiků a veřejnosti, která si změny v přístupu radnic musí vybojovat. V Jindřichově Hradci se už našli lidé, kteří do toho mají chuť.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.