Když už je to léto, dá se zdržet u tématu, které neotřásá českou či světovou politikou. Proto se i já hlásím se svým svědectvím z letošního ročníku Colours of Ostrava, abych aspoň krátce zmínil něco, na co ostatní autoři pozapomněli.

Byl to můj první ročník. V minulosti jsem chtěl dvakrát stihnout Roberta Planta, ale nepodařilo se. Tentokrát mě přilákala svým mixem jazzu, country a popu Norah Jones, která k nám jinak dosud koncertně nezavítala. A protože těžím z výhody, že rodiče bydlí v nedalekém Havířově, a nemusím tudíž utrácet za hotel či kemp, rozhodl jsem se zkoumat hudebně-byznysový terén v celých čtyřech dnech.

Ochudím vás o pointu: před pořadateli smekám. Namixovat tak pestrý program, navíc aby se dění na jednotlivých pódiích nemydlilo mezi sebou, musí být náročné. Kdo byl připraven, věděl také, jak se v předstihu vyhnout komplikacím typu pomalé výměny vstupenek za náramky s čipem počátkem akce.

Moji optiku možná ovlivnil fakt, že hned zkraje jsem v rámci Meltingpotu absolvoval debaty o Evropě a o literatuře a až pak hudební produkci. Musel jsem se proto proplést tou částí areálu, kde fungovaly ruční dílny, malovalo se, voněl dobrý asijský čaj a nabízela se zajímavá literatura. Vlastně kdykoli jsem si chtěl odpočinout od muziky, mohl jsem prchnout k něčemu vážnějšímu — na debatu o lidských právech, umění či třeba o životě indonéských domorodců.

↗

Skot King Creosote už vydal asi šedesátku melancholických folkových alb, pro české země zůstává dosud neobjeveným. Foto notey.com

Vypadá-li takto mainstream, beru ho všemi deseti. Ačkoli festival už dávno nestojí jen na world music, lidé, kteří o ni — stejně jako o klasickou hudbu — stojí, si na své přijít mohli, byť ne na hlavních plochách. Ty patřily hvězdám světové velikosti, jež však často rovněž dostály předsevzetí burcovat k aktivismu a proti zbabělosti (Midnight Oil) nebo k lepším mezilidským vztahům (Imagine Dragons).

Okénko diskžokeje

My čtyřicátníci, nemající čas a síly cestovat za koncerty po Evropě či celém světě, jsme se poprvé u nás dočkali poučených bouřliváků z Midnight Oil nebo uklidňující Norah Jones s nádechem multikulturních tónů. S Imagine Dragons nebo zpěvačkou LP jsme poznali, co znamená rockový koncert druhé dekády jednadvacátého století, a nasáli i taneční rytmy, jež produkují Jamiroquai nebo Justice.

V tomto hudebním okénku, v němž aspoň okrajově využiji svoji dávnou vedlejší aktivitu diskžokeje, ale musím podtrhnout klíčový význam Colours: českému publiku se na festivalu představují hlavně výteční interpreti z různých končin planety, které v těchto zeměpisných šířkách téměř nikdo nezná.

Takový Sam Lee cestuje po Skotsku, Irsku a dalších ostrovních končinách, zaznamenává tam místní lidové písně a dává jim koncertní podobu. Posluchači byli nadšení. St. Paul doprovázený kapelou The Broken Bones zase z Alabamy přivezl prvotřídní soul. Pikantní je, že nejde o Afroameričana, ale o malého obézního bělocha, který klame tělem. Jeho hlas jako zvon a dokonalý prožitek všechny odzbrojil.

↗

Mladým australským Pierce Brothers je předvídána velká sláva. Nadchli i ostravské publikum. Foto youtube.com

Skot King Creosote už má na krku padesátku a k tomu asi šedesát melancholických folkových alb, přesto se ukázal být v českých zemích dosud neobjeveným drahokamem. Z Irska přijel Louis Berry s autentickým rockovým projevem a hlasem Boba Dylana, přitom mu je pouze třiadvacet a jeho život se donedávna nesl hlavně ve znamení strastí chudé nefunkční rodiny a střetů se zákonem.

Pierce Brothers jsou zase mladí Australani, kterým je předvídána velká sláva. Zatím ale hrají jen ve dvou, doprovázejí se kytarami, bubínky i exotickými dechovými nástroji, ovšem dohromady to dává rockový nářez, před kterým se mohou schovat i početné skupiny první velikosti. Lidé je nechtěli nechat opustit pódium.

Tato vystoupení jsem stihl, ale daleko víc jsem jich neslyšel. Uspokojení museli být fanoušci snad všech žánrů.