Pohádkový kult krásy

Mnohá zpracování pohádkových příběhů ukazují kladné postavy jako fyzicky atraktivní jedince. Přitom zrovna pohádky by mohly připomínat, že dobro od zla nelze rozpoznat na základě módních trendů.

Pohádky mnohdy bývají bezpečným útočištěm našich myslí. Je to poslední místo, kde ještě platí archetypální rozlišování dobra a zla. Imaginativní příběhy nás mají připravit na cestu životem, podlé jedince, krutosti a složitost vztahů, zároveň nás chtějí také povzbudit, že nakonec vše dobře skončí.

Jenže některé pohádkové příběhy jsou také souborem představ, jak by mělo vypadat ideální tělo. Do kin míří jihokorejská verze Sněhurky. Na filmovém festivalu v Cannes lákala diváky do kin sloganem: „Co kdyby už Sněhurka nebyla krásná a sedm trpaslíků tak malých?“ Vedle stála vyobrazená plnoštíhlá verze pohádkové postavy.

Ve zveřejněné ukázce z filmu je zachycen moment, kdy se trpaslíci skoro ukájí nad svlékající se Sněhurkou, která díky korzetu vypadá jako dokonalá modelka. Jejich úžas však ustrne, když spatří její baculaté nohy. Filmová společnost tvrdí, že vyznění propagace je chybné. Pohádka prý nemá zostuzovat podoby těla, ale spíše naopak – má bořit narůstající předsudky společnosti ohledně obecných standardů krásy.  

Jestli mluví zástupci studia pravdu, nebo se jen snaží uklidnit rozbouřené vody, to se dozvíme až v kinech. Celá kauza nicméně nadnesla zajímavou otázku znázorňování krásy v pohádkách.

Modelky a modelové za sedmero horami
Jak připomíná americký profesor Jacka Zipes, který se zabývá studiem pohádek, tyto příběhy utváří dětské vnímání dobra a zla. „[Pohádky] nesou významnou sociální funkci, nejen asertivní, ale i aktivní: světy reflektované našimi nejlepšími vypravěči pohádek odhalují trhliny mezi pravdou a klamem v naší současné společnosti,“ píše Zipes v jedné ze svých knih.

Vždyť kdo z nás se jako malý alespoň jednou neskryl před krutostí reality v bezpečném světě magických postav a kouzel? Richard Van Camp výstižně poznamenává: „Někdy jsou příběhy to jediné, co člověku zbývá.“ Dvojnásobně tato slova platí u pohádkových příběhů. Jde přeci jen o jediný svět, kde stále vítězí dobro nad zlem, láska nad nenávistí a kde „všichni žijí šťastně až do smrti.“

Nicméně i tento svět může být zákeřný. Problém občas nastává u vizuálního znázornění dobra a zla. Nejrůznější adaptace Šípkové Růženky nebo třeba Sněhurky a sedmi trpaslíků prezentují Zlo skrze ošklivé a škaredé postavy, neatraktivní ubožáky. Oproti tomu Dobro zastupuje fyzická krása – u dívek rachitická postava, u mužů vysvalované tělo a u obou bezvadná tvář.

Pohádky by si mohly osvojit novou imaginaci i v oblasti tělesnosti. Foto people.com

Ošklivý znamená být zlý nebo minimálně zemřít nemilován, sám a zavržen. Oproti tomu krásky a krasavci získají vše, po čem kdy toužili a právě oni „žijí šťastně až do smrti“ v honosném aristokratickém paláci. Ilustrace či filmová ztvárnění se tak někdy překrývají s estetikou kosmetických firem.

Z filmových adaptací vzpomeňme například Deník princezny: film o obyčejné dívce označované za „ošklivé káčátko“, která jednoho dne zjistí, že je princeznou a dědičkou velkého panství. Na takový život není připravená, a tak své diplomatické ani jiné povinnosti nezvládá. Tedy do okamžiku, než se odhozením brýlí a učesáním vlasů změní v „krásku“. Pak jde všechno jak po másle. Když je člověk krásný, nic víc přeci nepotřebuje. Ano, takové pojetí má pravdu v tom, že se leckdy daří lépe těm, kteří pěkně vypadají. Ale takové sdělení je spíše pragmatické než moudré.

Odlišné pojetí nabízí animovaný Shrek. Krásnou princeznu Fionu zachrání zlobr Shrek – stvoření, které se všem hnusí, žije v bažině, páchne a vymyká se standardům krásy. Zároveň je ale chytřejší, moudřejší, a hlavně ohleduplnější než všichni ostatní. Jeho laskavost vynikne především ve srovnání s princem Krasoněm. Ten je nafintěným hlupákem, který sice vyniká krásnou, ale to je tak všechno.

Shrek předkládá opačnou ideu oproti Deníku princezny. Jako by připomínal větu G. K. Chestertona: „Hluboké naučení obsahuje též pohádka o krásce a zvířeti – že věc nutno milovat dřív, než je příjemná.“

Pohádky by si mohly osvojit novou imaginaci i v oblasti tělesnosti. Básnířka Lee Maracle napsala: „Krása fikce spočívá v tom, že můžete změnit konec příběhu. Díky psaní můžete napravit to, co bylo ve vašem životě špatně. Můžete zahojit to, co bolí. Můžete se vyléčit.“ S radostí bych četl a sledoval pohádky, které dokáží rozpoznat skutečné dobro od fetiše katalogového těla.

Pohádky, které ví, že zlořádi se mohou pyšnit tváří z módních magazínů, zatímco pod oplácanou a neohrabanou postavou se může skrývat hrdina. Zlé královny mohou mít figuru modelky a laskavá princezna nemusí být „nejkrásnější v kraji zdejším“. Tělesná atraktivita přece není kategorií, která dokáže rozlišit dobro od zla.

To vše by mohlo vést k rafinovanějším záporákům a zajímavějším hrdinům. O pohádky a jejich kvalitu se totiž vyplatí pečovat. Pohádky jsou nejjednodušší způsob, jak si vyprávět o komplikovaných strastech reality, o našich duších i tělech.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hollywoodský Ježíš Neděle, 2.Července 2017, 11:53:18

Jen tak pro zajímavost: o pravé podobě historického (tedy reálného) Ježíše nevíme prakticky vůbec nic; nicméně existují určitá nepřímá svědectví o tom, že svým fyzickým zevnějškem byl něčím naprosto jiným nežli tím hollywoodským mladistvě charismatickým krasavcem, jako který je filmovému publiku znovu a znovu prezentován.

A zřejmě už v prvních stoletích křesťanství převládly snahy si tohoto p r a v é h o Ježíše idealizovat; neboť už ti prvotní křesťané nebyli schopni přenést se přes tu potřebu a touhu obvyklého lidského nazírání, že Dobro vždycky musí mít dokonalou postavu a krásnou tvář.

V každém případě jeden z tehdejších církevních otců (nemýlím-li se, byl to Tertullian) ještě dokázal zaprotestovat: "Neberte nám ošklivého Ježíše!"

Neboť právě on si byl vědom toho, jak takováto laciná idealizace, toto ploché spojování dokonalosti spirituální a dokonalosti fyzické vede nevyhnutelně k tomu, že nad tou pravou a původní duchovní pravdou nakonec zvítězí pouhý mýtus. Mýtus, legenda, růžově kýčovité obrázky a výjevy biblických příběhů.

Toto varování, jak vidět, bylo marným; a tak všichni věřící - i nevěřící - tohoto světa jsou stále znovu a znovu oblažováni, a k pouze povrchnímu vnímání novozákonního poselství sváděni oním celým štábem maskérů pečlivě preparovaným hollywoodským krasavcem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.