Chci přispět X

Muži zákona a ženy anarchie

Během obsazení domu v Hybernské ulici se policie dopustila násilí na ženě, která se akce účastnila. Záběry této situace byly poté zveřejněny v magazínu určeného policii. Pomáhat a chránit nelze v roli agresora.

Kolektiv Obsaď a žij obsadil o Muzejní noci deset let prázdný dům v Hybernské ulici. Na přivedení této krásné nemovitosti zpět k životu v té době pracovali i další lidé. Kolektiv chtěl akcí upozornit na krizi bydlení, která ohrožuje sta tisíce občanů a upozornit na nevyužívané budovy ve státním vlastnictví.

Akce vyvolala řadu mediálních reakcí. Tíseň.tv přinesla jednu z nejdelších „živých“ reportáží z místa. Video je zaměřené především na zásahy těžkooděnců a přesuny policejních vozů. Zachycuje několik zákroků proti skupině osob, které se shromáždili na ulici před osquatovanou budovou. Nejbrutálnější zásahy jsou opakovaně namířeny proti jedné rozrušené rudovlasé ženě.

Sledujeme, jak policisté do megafonu dávají davu povel k rozchodu. Těžkooděnci však mezi účastníky – do této chvíle poklidného shromáždění – vchází ještě předtím, než je samotná výzva dořečena. Rudovláska spolu s ostatními couvá před rychle postupujícími policisty, evidentně nemá dost času na bezpečný postup a dává si ruce před prsa v gestu, kterým se chrání i deklaruje svoji podřízenost.

Těžkooděnec do ní aktivně vráží a strká ji směrem do odcházejících lidí. Osobní prostor rudovlásky se tak ještě zmenšuje, tušíme, že mohou přicházet další „šťouchance“, kamera se v tu chvíli stáčí na zadní sklo nedaleko stojícího auta.

Další záběry zachycují rozhovor policisty se známým rudovlásky, který je nakonec zatčen za to, že držel na vodítku psa příliš blízko policistům. Rudovláska si demonstrativně sedá před policejní auto, které ho má odvést na stanici. Na výzvu policisty po krátké době sama ustupuje z cesty, policista však opět volí cestu fyzického kontaktu a vytahuje ji za rameno vzhůru ze země. Dívka křičí.

Záběry překvapí především kontextem, ve kterém se s nimi setkáváme. Byly zcela dobrovolně zveřejněny na serveru, který údajně spolupracuje s policií, záchranáři a bezpečnostními sbory.

Nejen přehlížení, ale i adorace násilí 
Zvláštní, vyhrocený vztah policie k ženám z řad aktivistek je nepřehlédnutelný. Policejní vyjednavač osobám, které se rozhodly squatovat střechu objektu v Hybernské 2, domlouval slovy „děláte velmi nebezpečné věci, a to jsou mezi vámi i ženy“. Skupina, ke které promlouval, byla tvořena převážně ženami – a největší nebezpečí pro ni v tu chvíli představoval namířený policejní stroboskop. Bez několika hodin pod ostrým střídajícím se světlem by vysedávání na střešní kukani nebylo ani z poloviny tak nebezpečné.

Násilí na ženě se v kontextu reportáže stává určitým standardem, který stojí za pochlubení. Mladá, štíhlá žena se zde stává nebezpečnou osobou ohrožující ochránce pořádku. Do podobné role byla dlouhou dobu neprávem stylizovaná Kateřina Krejčová. Doktorandka Krejčová byla obžalována z napadení veřejného činitele za čin, který později popsala soudkyně Ústavního soudu jako „objetí“.

Do podobné situace se dostává i Tereza Virtová, po které stát dlouhodobě požaduje zaplacení velmi vysokých pokut v souvislosti s její původně bezplatnou „výpůjčkou“ žižkovské Kliniky. Nejedná se jen o pokuty ve výši tisíc korun za den, s jejichž platbou má kolektiv dlouhodobé zkušenosti, ale o pokuty mnohem vyšší. Jak Virtová uvedla v rozhovoru pro Lidové noviny, stát se v jejím případě chová jako mafián. Opakovaně od Virtové vymáhá vysoké částky ušlého „zisku“ z objektu, který neprošel kolaudací, neodpovídá standardům a v minulosti stál stát několik desítek tisíc měsíčně kvůli platbám za ostrahu.

Aktivistické projekty často přistihnou exekutivu v její slabé, příliš „silácké“ chvíli. Sami policisté v případě aktivistů často zachází s předpisy a zákony velmi volně. Vyklízení objektu by mělo předcházet soudní rozhodnutí a velmi nákladné zásahy těžkooděnců by neměly probíhat jen na základě přání majitele nebo dokonce jen s jeho poměrně rozpačitým kývnutím. Policista, který byl při zatýkání v Hybernské vyzván, aby se držel předpisů, odvětil, že „bude dodržovat svoje předpisy jen před těmi, kteří také dodržují zákony“. Tato filosofie z něj v mžiku učinila hotového vladaře-právníka, soudce i vykonavatele práva v jedné osobě. Následně byl však tak zmatený, že se aktivistek začal zcela vážně ptát, jak by měla jejich legitimace probíhat.

Zaměření policejního násilí především na ženy naznačuje, že je spíše projevem frustrace než snahy o ochranu obyvatel. Foto ne2ws.org

Lze nalézt i body, ve kterých jsou si aktivisté a policisté podobní. Obě tyto skupiny dávají všanc své vlastní tělo, počítají s tím, že se mohou dostat do velmi nebezpečné situace, jejich motivace potom může být touhou po větším dobru. Policisté se v průběhu zásahu často stávají jen pěšáky ve hře svých nadřízených, mohou trpět absurditou celé situace stejně jako ti, proti kterým jsou nuceni zasahovat.

Práci jim mohou ztěžovat nějaká hesla a nápisy, které přiznávají člověku v uniformě méně důstojnosti, než vegetariáni přiznávají kožešinovému zvířeti. Policisté se stávají hromosvodem pro agresi namířenou proti opresivním a hloupým opatřením státu. Jen někteří z policistů pak mají takové vyjednávací schopnosti, aby dokázali tyto „blesky“ skutečně uzemnit. Obě skupiny se zásadně liší mírou hierarchičnosti a dobrovolností. Rozdílný je samozřejmě také vztah k vnímání rigidní tradice.

V úvodu zmiňované video a zbylé příběhy policejního násilí na ženách jsou úzce navázány na ustrnulé vnímání genderových rolí. Lukáš Strančík upozorňuje na provázanost sklonů k násilí s misogynií. Svůj text zakládá i na článku z britského The Guardian, který dokumentuje skutečnost, že teroristy nespojuje islám, ale zkušenost s rolí agresora v případě násilí na ženách.

Zaměření policejního násilí především na ženy naznačuje, že je spíše projevem frustrace než snahy o ochranu obyvatel. Tento typ násilí je zcela v rozporu s rolí ochránce. Je smutné, že tato ochrana nabývá směrem k ženám tak necitlivou podobu. Zatímco policejní promo mluví o pomoci a ochraně, a dokonce i zmiňovaný magazín Tíseň.cz prý chce „pomáhat lidem v nouzi“, skutečné jednání policistů vypadá často jako případy školní šikany ze strany starších spolužáků.

Pokud jsou záznamy z této policejní šikany zveřejňovány zcela bez uzardění na stránkách magazínu určeného pro policii, je evidentní, že nejde o žádné nutné a nevědomé vedlejší efekty policejní práce. Jsme svědky nejen přehlížení násilí na lidech, ale dokonce jeho adorace.

Žijeme v době, kdy se díky rozšíření ženského hnutí a hnutí lidských práv, snižuje celková míra strukturálního i osobního násilí zaměřeného vůči ženám. Ale i v této době vystupují do světla reflektorů ochránci starého pořádku, kteří cítí, že násilí je způsobem, jak vrátit ženy zpět na místo jim určené. Toto místo je jistě ve stínu mužů. Poslední zásahy naznačují, že se nejedná o stín statečného ochránce, ale jednoznačně o stín agresora.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.