České pohádky čekají na zázrak

České pohádky sužuje nedostatek financí a fantazie. Jakoby všichni trpěli syndromem vyhoření: od tvůrců až po vodníka.

Pokud se vám hnusí fantazie a představivost, dívejte se na české pohádky. Nic z toho v nich nenajdete. Během nedávných víkendů jsem omylem zhlédl několik televizních a filmových pohádek z české produkce. Většina z nich poctivě zrcadlí dobu vzniku, tedy devadesátá a nultá léta: je to české, je to depresivní a bylo na to málo peněz.

To, co následuje, není analýza, ale vánoční povzdech. A nemá šťastný konec.

Za sedmero krizí středního věku
Oblíbenou postavou je samozřejmě král, který ale nemá hrad, ani poklad, ani rytíře na koních. Většinou nosí jen barevné sako, živoří v poloprázdném zámku, přičemž v okolí nežijí žádní poddaní, a on sám si neví rady se svým panstvím. Jediné vysvětlení: nejde o pohádku, ale o metaforu restitucí.

Pak by dávaly smysl i snímky z pozdějších let, v nichž se král topí v dluzích, pokladna zeje prázdnotou a zlí rádci si pakují kapsy ukradeným zlatem. Dobrá, trauma z privatizace je určitě bolestné, ale proč ho přenášet na děti?

Princezna se samozřejmě pohybuje na uboze klišovité ose rozmazlená – zlá – chovající se jako kluk. Pokud tvůrci touží ukázat její smysl pro humor a radost ze života, nechají princeznu pobíhat po zahradě a honit obruč mezi záhonky, přestože herečce je kolem čtyřiceti, a nutně tak vzbuzuje podezření z duševní choroby.

Její nápadník bývá nudně „správňácký“ typ Mirka Dušína, jehož mazanost se projevuje tím, že evidentně jako jediný v království netrpí demencí. V takových příbězích není, s kým se ztotožnit. V neposlední řadě je to také proto, že i ti největší „sympaťáci a sympaťačky“ mluví vymyšleným, rádoby lidovým jazykem, který je napůl nesrozumitelný a napůl otravný.

Nejspíš kvůli sesekaným rozpočtům se pak celá estetika vzdaluje od tradiční říše pohádek. Žádní draci, ani temné hvozdy, divoké řeky nebo labyrinty proradných mágů. Místo toho vše trčí v jakémsi křečovitém rokoku: studenti DAMU navlečení do punčoch a paruk trdlují na zámku Kačina, všude samí napudrovaní lokajové, nižší a vyšší šlechta, ministři a knížecí poradci.

Král nosí barevná saka, žije v prázdném zámku a nemá poddané. Možná to nejsou pohádky, ale metafory restitucí. Foto ceskatelevize.cz

Pochybuji, že děti baví do omrzení sledovat zcenzurované verze Nebezpečných známostí. Notabene, když tahle estetika téměř automaticky generuje sáhodlouhé scény různých bálů a plesů, kde komparz předvádí nepravděpodobné tance a postavy se baví tak korektně a nonšalantně, že by to unudilo i Špačka.

Stejně tak nadpřirozeno se buď úplně potratilo cestou k vyrovnání rozpočtu, nebo zdegenerovalo do pitvořivých a špatně nalíčených postaviček. Čertíci, vodníci a srandovní čarodějnice, které jsou legrační tím, že padají ze schodů. Zaměření na dětské diváky ale nemůže obhájit zoufalou infantilnost. Jak si jednou odfrkl Jiří Trnka směrem k prostoduchým filmům pro takzvané nejmenší diváky: „Takhle malé děti snad ani nejsou.“

Problém ale není jen to, že představivost scénáristů je podobně fascinující jako daňové přiznání. České pohádky především zapomínají na úžas. Místo zlatých jablek tu je příběh o výběrčích daní, místo hrdinek a hrdinů se v něm předhánějí druhořadí chytráci a místo odvahy a zbabělosti vypráví o uondaných intrikách a taškařicích. Jde tu o málo, a to málo se odehrává v papundeklových kulisách.

Přitom, jak píše G. K. Chesterton, právě magické nádechy pohádkových příběhů odhalují jejich skrytou schopnost: vyvolávají umění žasnout. Povzbuzují citlivost i k „obyčejnému“ světu a vnímavost k tomu, co je na něm kouzelné a bizarní, oslňující i tragické. „Vyprávějí o zlatých jablkách, jen aby oživily zapomenutou chvíli, kdy jsme zjistili, že jsou zelená.“

České pohádky se dopouští opaku: i z kouzelné říše zmatlají šedavou konstituční monarchii plnou úředníků. Unylost vládců, trapnost padouchů, malost rebelů. Nejde o střet ideálů, ale o souboj osobních zájmů. Dobro a zlo tu nehrají roli, všichni mají krizi středního věku, od tvůrců po vodníka. Život tu není vzácný ani záhadný.

K Vánocům bych si přál pohádku, která nepodceňuje dětský mozek, která svou televizní odbytostí nepřipomíná scénku z „3+1 s Miroslavem Donutilem“ a která věří v sílu příběhů. Tuším totiž, že děti na sílu příběhů pořád ještě věří. A to přesto, co dávají v telce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.