Pohádková doporučení

Petr Jedlička doporučuje vánočním zájemcům v reakci na sloupkový postesk Lukáše Senfta několik skvělých, a přitom ne-tak-často opakovaných pohádek.

Jiným jazykem, ale z duše mi promluvil tuhle ve sloupku Lukáš Senft, když se rozepsal o současné české pohádkové chudobě. On se to zdá být sice poněkud kavárenský problém a což o to, třeba předloňští svěrákovští Tři bratři měli něco do sebe. Ale při hlubším zamyšlení to byla výjimka a pak: dobro a zlo, rozvoj dětské fantazie, první vzory, skutečná krása a láska... Nejde tu o málo.

Na můj pohádkový vkus byla popravdě už i Princezna ze mlejna slabší, jednoduchá, a zároveň přeplácaná, o Z pekla štěstí nemluvě, byť tam zazářil v komparsu bratranec Leoš v roli vojáka vyskakujícího z kouzelné mošny.

Příkladem skvostných, leč dosud nedoceněných pohádek je třeba Černobílá pohádka z roku 1994 režírovaná Marcelem Bystroněm. Foto archiv CT

Naštěstí ale v tomto bodě si není nutné na letošní Vánoce zoufat. Existuje slušná archivní sada výborných pohádek, českých a také ze zahraničí. A tak těm, pro které pohádky k Vánocům patří a letos nechtějí zůstat znovu jen u Třetího prince, Popelky, Jasněnky a létajícího ševce, Statečného kováře, S čerty nejsou žertů, Nebojsy, Dařbujána a pandrholy, Kouzelného měšce, Jak se budí princezen, Jana a jeho podivuhodného přítele, Pyšné princezny, Šíleně smutné princezny, Prince a večernice, Honzy málem králem nebo Soli nad zlato – což jsou mimochodem všechno výtečné kusy, jednou za čas – dovolím si dnes lehčím perem doporučit pár jiných děl, z nichž každý nějaké už asi viděl, ale které se zase tak často neopakují, člověk na ně časem pozapomene, a tak snad připomínka či inspirace potěší.

Netřeba ostatně psát pořád jen o politice... Všechny uvedené kusy lze dohledat i snadno přes internet, jsou prověřené a schválené z loňska celou naší domácností.

Juraj Jakubisko: Perinbaba

Československo-německá, ale hlavně slovenská nádhera z roku 1985 na motivy Paní Zimy od bratří Grimmů, Jakubiskem však překouzlená do mnohem vlídnější a, řekněme, magičtější podoby. Dobrácká babička Zima zachrání před Smrtkou synka světáckých komediantů Jakuba a drží ho ve svém zámku-observatoři, aby jí pomáhal s výrobou počasí. Zámek Perinbaby byl za mého mládí mezi dětmi zvláště kultovní a na typickou nápodobu výroby sněhu skákáním po obří duchně padla nejedna peřina.

V pohádce nicméně chlapec Jakub zatouží poznat lásku a svět, a tak utíká, i když to znamená, že začne znovu růst. Slouží pak zemanovi vlastnícímu stádo pávů, hledá tu pravou a zápolí s nástrahami těch nepravých.

Závěr je vrstvením dobrých a ještě lepších konců různých mikropříběhů obtočených kolem hlavního děje, a svým způsobem až připomíná pověstně stupňovanou radost v posledních scénách balkánské Černé kočky, bílého kocoura. Vše se završuje bujarým oslavováním, obří hostinou, potrestáním špatných, hromadnými tanci a květinovou chumelenicí.

Psal-li tu Lukáš Senft o tom, že mu dnes chybí v pohádkách úžas, nabízí právě Perinbaba příslušného vrchovatě: výměna lidství za nesmrtelnost, sledování všeho pinožení v křišťálových koulích, paví pastva, útěky v barevných, doma ušitých balónech. A vše podkresluje hudba Petra Hapky, zde rovněž kouzelná.

Patří se snad ještě doplnit, že perinbabská herečka-důchodkyně Valerie Kaplanová, jež se v příslušné době stala učebnicovým hereckým typem pro smrtku, se pak vrátila v klausovských letech do všeobecného povědomí jako Bába Tutovka.



Karel Zeman: Pohádky tisíce a jedné noci
Dlouhé animované pásmo proslulého režiséra bylo sestaveno v roce 1974, to jest o tři roky dříve než slavnější Čarodějův učeň. Název nese sice po celém souboru arabských pohádek, ve skutečnosti však spojuje dřívější režisérovy výtvory pojednávající o různých dobrodružstvích námořníka Sindibáda. Je tu tak magnetová hora i pták Noh, lampa s džinem, říše opic, harémy, zlata přehršel a další exotické poklady, nu a samozřejmě létající koberec.

Sindibád bohatství stále nabývá a zase je ztrácí, dobývá srdce princezen, zápasí s obry a čaroději a pořád bloumá světem ve snaze nalézt cestu zpět domů, přitom neodlučitelný od své největší lásky – od moře.

Animace je dobová, a tudíž dnes už historická, příběh následuje jeden za druhým. To však nevadí, protože na snímku uchvacuje zdaleka nejvíce atmosféra: moře a slunce, tu vlídné, tu vraždné, hvězdná noc romantická i poslední před popravou, přepych a zase žízeň a hlad.

Kdo zná původní Tisíc a jednu noc ještě ve věrném zpracování Flexie Tauera z šedesátých let, a ví, že mnohasvazková knižní série se učíst takřka nedá, protože příběhů je v ní prostě moc a vzájemně se proplétají, ten zvláště ocení, jak si režisér s touto mnohostí citlivě poradil.



Hajao Mijazaki: Cesta do fantazie
V USA jde prý o nejznámější japonský snímek vůbec, u nás však zatím podobně kultovního postavení nedosáhl. Kreslené vyprávění z roku 2001 se točí okolo strastí desetileté Chihiro, která zabloudí do tajemného světa duchů obývaném nejrůznějšími nadpřirozenými bytostmi z japonské mytologie.

Chihiro se snaží nejprve přežít a začne dřít v místních lázních pro bohy a bůžky různých jevů a lokalit vedených čarodějnicí Jubabou. Postupně se v novém prostředí čím dál více zorientovává, pomáhá řešit problémy místních, a když zachrání celé lázně i toho, kdo je ničil, vydává se na cestu dále do mystického světa, aby nalezla způsob, jak odčarovat své v čuníky proměněné rodiče.

Pokud chtěl Lukáš Senft pohádku, která nepodceňuje dětský mozek, Cesta do fantazie se jeví jako ideální. Obvyklá neznalost a originalita japonských mýtů navíc způsobuje, že je český prvodivák udiven při setkání s každou novou postavou podobně jako malá Chihiro.

Celý fantaskní svět byl navíc režisérem důmyslně vystavěn, a tak má příběh dodnes komunity skalních fanoušků, kteří se předhánějí v objevování skrytých detailů a nových souvislostí.



Tomm Moore: Píseň moře
Třetí a poslední animovaný příběh mezi těmito doporučenými je zároveň nejmladší – z roku 2014. Z hlediska řemeslného ztvárnění je proto nejdokonalejší. Úchvatnou má Píseň moře ale též celkovou atmosféru – po orientálním prostředí Sindibáda a japonském Cesty do fantazie je zde zobrazen irský pohádkový svět. Vydařená je ovšem i zápletka.

Hrdiny jsou tentokrát malý Ben a jeho záhadná sestra Saoirse žijící s otcem – strážcem majáku – na malém ostrově. Matka dětí se při narození Saoirse ztratila, což dává Ben za vinu právě sestře, která nad to ani nemluví. Obě děti jsou otcem poslány k babičce na pevninu, což nese Ben zvlášť těžce, a rozhodne se vypravit zpátky. Saoirse ho – k jeho nelibosti – stínuje. A v této chvíli začíná pravá pohádka.

Děti totiž bloudí zpět přes lesy plné kouzelných sil, stále sledovány děsivými sovami, které se snaží Saoirse – jejíž význam je zjevně mnohem větší, než se zpočátku zdálo – ukrást. Do děje vstupují různí duchové a také čarodějnice, skřítci, mořské víly, zakletí obři a bílí tuleni, kteří též Saoirse stále podivně pozorují.

Vše se v posledku skončí samozřejmě dobře, ale než se tak stane, nepoleví ani na chvíli napětí. Vedle výtvarného provedení přitom zůstane z pohádky v paměti i hudba s texty, na jejíchž českém přepracování se podílela známá oscarová Markéta Irglová.



Andy Tennant: Věčný příběh
Přiznám upřímně, že nejsem přílišným ctitelem pohádkové produkce z USA. Jistě, parodický Shrek, čarodějnický Hvězdný prach i moderní Ledové království mají svého ducha. Zlá není ani předloňská Maleficent s Angelinou Jolie, což je v podstatě Šípková růženka podaná z pohledu čarodějnice, která dívenku zaklela.

Pohádky z USA, a to jak hrané, tak animované, jsou ovšem většinou přeplněny akcí, různým třískáním, skoky, břinky, hihňáním a dalšími pazvuky, srandičkami různých přidavačů a pomocníků, plastovým brněním a triky jak z počítačových her. Bez jakýchkoliv politických konotací – na takový ruský Malý Nosáček od Ilji Maximova se mi kouká lépe.

Věčný příběh z roku 1998 představuje však určitou výjimku. V podstatě běží o jedno ze ztvárnění Popelky zasazené do světa jakoby ranně-novověké Francie, s velkým komparsem a nákladnou výpravou. Od jiných Popelek odlišuje přitom tu Tennantovu zvláště mimořádná přičinlivost hlavní hrdinky. Jde zde v podstatě o jakousi předchůdkyni Hermiony z Harryho Pottera: vzdělaná, schopná, pracovitá, nesmírně kompetentní, ale stále uvěřitelná a lidsky zranitelná, jenom vysoce přesahující mužské postavy.

Milovník historie musí skousnout amerikánsky mimoňské použití postavy Leonarda da Vinciho, ale každý se může současně kochat výborně intrikující macechou a nezvykle půvabnou zlou sestrou (všimněte si: v jiných zpracováních je obvykle hezčí Popelka, a to na první pohled). Sestra i macecha čelí ostatně v závěru rovněž netypickému trestu: buďto vyhnanství v Americe, nebo deklasování na zámecké pradleny.

Podobně jako Popelka je navíc Tennantem ztvárněn zajímavě i princ. Je sice pohledný a nijak zlý nebo hloupý, takže lze věřit Popelce její zamilování, ale přitom zůstává například po odhalení nízkého původu tajemné návštěvnice bálu rozezlen a v závěrečnou část příběhu prováhá, zda mu sňatek s prostou dívkou, jež ho klamala, stojí za to.

Zcela v duchu díla pak zůstává, že v celém finále není hlavním hybatelem děje princ objíždějící panství se střevícem, ale právě sama Popelka.



Staré „nedělní“ pohádky
Každý příslušník generace mojí, generace mých rodičů a zřejmě i generace posledních předlistopadových ročníků si je pamatuje. Byly to studiové inscenace, trvaly většinou hodinu a vysílaly se buďto v neděli ráno, nebo po poledni. A bylo jich nesmírně mnoho.

Zcela nad ostatní ční dle mého soudu z dané produkce kousek Marcela Bystroně z roku 1994 nesoucí jméno Černobílá pohádka, v niž se spojuje humor Divadla Járy Cimrmana a filmů, jako je Vesničko má, středisková, s nesmírnou směšností role absurdně pozitivního a jakoby tanečními drogami nabuzeného prince Štěstíka (Ondřej Vetchý) a absolutně zlého zlouna ve funkci královského rádce (Martin Dejdar). Záznam této pohádky však bohužel nejde nikde najít a ani v televizi se už dlouho nevysílal.

Snadno dostupné jsou ale jiné skvělé kusy: Jak se peče šestí s nejlepší Jiřinou Bohdalovou v roli čertovské babičky, O houbovém Kubovi a princi Jakubovi vytěžující specifickou českou vášeň, Rozsudky soudce Ooki a O chytrém šachovi s pojaponštěným, respektive poperštěným Miroslavem Donutilem, Paní liška a O princezně, která ráčkovala s nesmrtelnými songy, Taneček přes dvě pekla jako sonda do estetiky osmdesátých let nebo O holiči a barvíři, v níž Jiří Lábus v hlavní roli postupně asi dvacetkrát zopakuje formuli „Alláh je velký a spravedlivý“.

Skutečným fajnšmekrům se patří nezatajit ani melancholickou řadu, v níž září například Vojáček a dračí princezna, Putování za měsíční nitkou nebo mimořádně tklivá O labuti. Pravým opakem je pak bizarně rozpustilá řada plná všelijakého hopsání a honiček mezi kulisami, kde zřejmě vládne O princi Bečkovi s excelentním Markem Ebenem.



Čestně zmínit je možné například ještě slovensko-německou Soľ nad zlato – Der Salzprinz, Grimmovskou Faladu alias Princeznu husopasku, Aničku s lískovými oříšky anebo polské animované Przygody blekitnego rycerzyka s podtitulem Rytířská balada ze života hmyzu, kde se kombinují prvky z Bolka a Lolka a Sienkiewiczových Křižáků.

Není-li tedy člověk nucen vázat se na aktuální televizní vysílaní a chce-li, je zkrátka stále na co koukat, z čeho vybírat. Zde zdroje jsou. Snad se tak milovníkům pohádkového úžasu podaří dětem zpříjemnit patřičně i letošní svátky, a to i přes tu soudobou pohádkovou chudobu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.