Pantheon a vtip. Věříte na kontinuity?

Jan Randák

Chystané výměny v Pantheonu Národního muzea, připomínající významné české muže a ženy, na nějaký čas rozvířily laickou i odbornou debatu o koncepcích expozic. Ačkoli se jednalo jen o mystifikaci, otázky zůstávají — i přibývají.

„Národní muzeum vítá, že se v minulých dnech budoucí podoba Pantheonu Historické budovy Národního muzea stala předmětem veřejného zájmu a debat jak v médiích, tak na sociálních sítích.“

Krátká zpráva z webu Národního muzea inzerující video s vystoupením generálního ředitele NM Michala Lukeše tvoří uklidňující předěl v kauze stěhování osobností v Pantheonu Národního muzea. Z něj měly být odstraněny sochy Julia Fučíka a Fráni Šrámka. Navrátit se měl Jindřich Clam-Martinic či František Josef I. s manželkou Alžbětou zvanou Sissi. Český veřejný i virtuální prostor se zavlnil pozitivními i negativními ohlasy.

Po zveřejnění informace o chystané změně jsem byl dotázán, co si o věci myslím. Má odpověď v kruhu blízkých byla jednoduchá — nic. K mé letargii mě vedl fakt, že Pantheon pokládám za mrtvé místo, jež sice možná zdobilo nějakou tu státní slávu, ale nic nesdělovalo, protože se jej, jednoduše vyjádřeno, nikdo na nic neptal.

Pantheon byl kulisou, nikoli médiem. I kdyby se do jeho prostoru vměstnalo tisíc Clam-Martiniců, nevstoupí tato postava do povědomí české společnosti. František Josef bude upamatováván zase jako ten, na kterého slovy Švejkova hospodského Palivce serou mouchy. Naopak Julkovi i Fráňovi by nucený odchod do ústraní neuškodil. Dál by zůstali v paměti vzdělanějšího českého člověka. Celá akce, jak byla inzerována, by byla jen plácnutím do vody.

A pak přišlo zmíněné uklidnění, jež mě z letargie vytrhlo. Michal Lukeš nám s lišáckým úsměvem na tváři prostřednictvím video vstupu sdělil, že se jednalo o mystifikaci. Zmíněný lišácký úsměv přitom nemyslím vůbec ironicky! Generální ředitel může být spokojen, muzeu se totiž podařilo dobré PR — o instituci se hovořilo. K muzeu se podařilo přitáhnout pozornost a vzbudit emoce.

V situaci, kdy se zpožďuje rekonstrukce, kdy odborná veřejnost ještě občasně marně zatouží po zveřejnění a diskusi o koncepcích centrálních expozic, dostali intelektuálněji založení daňoví poplatníci v podstatě náhražkové téma k debatám, které snad i po odhalení žertu budou nadále považovat za významné.

Jistě, pozorný čtenář původních zpráv o výměně v týmu národních velikánů by se mohl zamýšlet nad mechanismy, pozadím a procesem rozhodování a koncepční práce v rámci kulturních a vzdělávacích institucí. Jde o to, že za konkrétními nápady a rozhodnutími stojí smrtelníci vedení vlastními preferencemi, úrovní znalostí, kontakty či užitečnými loajalitami.

Pantheonu musíme porozumět, a ne se pokoušet přizpůsobovat ho současné politické nebo jiné situaci. Foto pouzar.cz

Vůbec stojí za úvahu role vědeckých rad, expertních komisí a grémií jakožto dohlížecích a legitimizačních instancí. Kdo je skládá dohromady? Stojí za jejich členy jen odborné kompetence, či někdy spíše výhodný sociální kapitál a dobré zasíťování vedoucí nejen ke společnému prospěchu, ale v důsledku i utváření norem a kvality odborných či popularizačních výkonů? A na základě čeho jsou vybíráni experti k veřejným realizacím? Až v budoucnu někdo najde kuráž analyzovat krajinu tuzemského managmentu a provozu kultury a vědy (i s jejich nakladatelskou politikou), bude jistě narážet na zajímavé personální provázanosti. Ale to jsem krapátko odbočil…

Trampoty učené obhajoby

Právě odhalená mystifikace byla nejpodařenějším krokem v dočasné kauze Pantheon. Možná některé intelektuály pohoršila. Mě ale zaujala už jen tím, k jakým otázkám a úvahám dává prostor. Po tomto entrée bohužel další silný moment nepřišel. Třeba se ho ještě dočkáme, ale aktuální sdělení (text byl psán 21. června) Richarda Biegla o koncepci Pantheonu přesvědčivé není. Pokud sám není jen další žertovnou hrou s veřejností. Dnes si už nemůže být nikdo jistý.

Fundovaný historik umění se pustil na zrádnou půdu výkladu o přirozeném vývoji Pantheonu od vzniku přes první republiku až do roku 1948. Stigmatizovaný únorový rok s sebou přinesl z jeho pohledu cenzurní a politické zásahy. Některé postavy byly odstraněny, jiné přidány. Tímto vpádem se stalo z Pantheonu politikum, kterým prý ale před tím nikdy nebyl.

Budoucnost Pantheonu podle Biegla spočívá v navázání na kontinuitu, kterou od svého vzniku měl a snažil se dodržovat s čestnou výjimkou císařského páru. Toto „obnovení pořádku“ (snad nějaké pravé esence a podstaty?) přitom umožní všechny pozdější peripetie vysvětlit v navazujících expozicích a vytěžit jako doklad dějinnosti, a tedy i živosti Pantheonu — Pantheonu musíme porozumět, a ne se pokoušet přizpůsobovat současné politické nebo jiné situaci.

Jenže tento prostor byl hned od prvních chvil politikem notabene uzpůsobeným konkrétní situaci! Nespadl nečekaně z nebe. Ano, v situaci emancipujícího se národa demonstroval jeho vyspělost. Není už toto samo o sobě účelové? Jak říká sám Richard Biegel, Pantheon je svědectvím o vzmachu národa, který si ale v rámci jisté koncepce své existence — dodávám já — konstruuje svůj ušlechtilý rodokmen. A činí tak právě v časech mnohonárodnostní monarchie a česko-německého soupeření. Navíc budova muzea, jehož je Pantheon součástí, pomáhala národně kódovat pražský prostor přelomu 19. a 20. století, o nějž se Češi dělili a někdy i aktivně soupeřili s pražskými Němci. Takže kdepak, dycynky politikum!

Úskalí (vymýšlení) kontinuit

A v čem byly principiálně výjimečné poúnorové zásahy? Jsou stejnou prací s dějinami a pamětí jako ty občanské konce 19. století, a nakonec i ty dnes avizované, zaklínající se jakousi kontinuitou. Jenže i nejedlovský pantheon je dokladem vzmachu národa, jen pouze jinak politicky definovaného, přičemž výraznou komponentou „nejedlovštiny“ byl také důraz na kontinuitu (lidových tradic).

Pantheon možná chtěl být nadčasový, ale složením týmu vyvolených je od svého počátku jednoznačně dějinný. Je projevem své doby. Stejně jako každá jeho aktualizace, nejen ta poúnorová. A navíc zaklínaná cenzura není nic jiného než procedura vylučování. Tak proč jsou komunistické zásahy cenzurní a ty ohlašované nejsou?

Ve skutečnosti jsou dnešní tvůrci ve stejném postavení jako aktéři nejedlovské politiky dějin, vůči níž se vymezují. Vyznačováním kontinuit, rozhodováním o (ne)vhodnosti osobností jsou obdobnými cenzory a soudci nad minulostí i současností, k níž chtějí „příběhem o návratu“ promlouvat — v aktuálních podmínkách aktivně formulují vlastní sdělení o podobě a hodnotách dějin určených české veřejnosti.

Návrat k prvorepublikové „prvotní podstatě“ přitom například znamená vědomě vymlčet ožehavější etapy a postavy českých moderních a soudobých dějin, třeba jedince z řad českých Němců nebo schopné osobnosti spjaté s celou poúnorovou érou.

Ale to je to kouzlo mocného slůvka kontinuita, jehož nezřetelným, ale o to důležitějším úkolem je něco eliminovat a dehonestovat, vyloučit z oběhu, aby jiné bylo legitimizováno a vyzdviženo. Takže se nenechme mýlit, kontinuity jsou falešným pozlátkem a  účelovým argumentem maskujícím subjektivní motivy.

Pantheon bude v budoucnu působit v jiné situaci, než pro kterou původně vznikal. Nebo máme vážně věřit v nadčasovou esenci objektu, kterou stačí jen vyzvednout z depozitáře a oprášit pro další upotřebení v „staronové“ koncepci? To by byl ovšem podařený vtip — mystifikace pokračuje...?