V iráckém Kurdistánu proběhne 25. září dlouho očekávané referendum o nezávislosti. Přestože se o této možnosti v regionu diskutovalo už několik let, zdá se, že ideální podmínky nastaly paradoxně až poté, co se podařilo zastavit a zásledně odrazit existenční hrozbu v podobě Islámského státu. Kurdská regionální vláda (KRG) se tak díky IS ocitla na koni, když se iráčtí pešmergové stali symbolem boje proti této hrozbě (i přes příliš nemedializované zprávy o tom, jak v době prvního postupu IS utíkali z boje, nebo obvinění, že v Sinžaru záměrně ponechali IS napospas jezídy). V době bojů s IS se jí podařilo rozšířit svůj vlliv i mimo hranice autonomní kurdské oblasti.

V první řadě je nutno poznamenat, že referendum by i v případě úspěchu automaticky nevedlo k nezávislosti Kurdistánu. Představovalo by jen jakýsi první krok k tomuto cíli, po němž byl následovalo několik kol rozhovorů s centrální iráckou vládou. To ostatně reflektoval ve svých vyjádřeních i premiér Kurdské regionální vlády Nechirvan Barzání, který případné ano v referendu označil jako úvodní impuls k následnému vyjednávání s Bagdádem a jako zprávu pro okolní svět, čeho chtějí iráčtí Kurdové dosáhnout. Co se týká výsledku referenda — vzhledem k souhlasnému postoji většiny kurdských stran včetně Kurdské demokratické strany (KDP) a Patriotické unie Kurdistánu (PUK) je téměř jisté, že většina lidí se vysloví ve prospěch nezávislosti. Proti referendu je sice druhá největší parlamentní strana Gorran a Kurdské islámské společenstvo, které v posledních volbách získalo celkem 30 procent hlasů, ovšem i představitelé Gorranu avizovali, že nezávislost je i jejich cílem, jen ne za současných podmínek.

Vlna nesouhlasu

Rozhodnutí o vyhlášení referenda se samozřejmě setkalo s nevolí irácké vlády, která odmítla tento krok jako jednostranný, a tedy i odporující irácké ústavě. I přesto je zřejmé, že vyjádření iráckých představitelů jsou poměrně mírná na to, jaké potenciální dopady může úspěšné referendum mít. Důvodů je víc, obecně má ale Bagdád momentálně spoustu starostí s porážkou Islámského státu. A k tomu nutně potřebuje pomoc iráckých pešmergů. Zároveň je otázkou, nakolik by irácká vláda byla ochotná narušit současný status quo v případe, že by se kurdské jednotky odmítly dobrovolně stáhnout ze sporných oblastí jako Kirkúk či Sindžár.

Odmítavě se vyjádřily také okolní státy, na jejichž území se nachází výrazná kurdská menšina. Turecko přesto, že dlouhodobě udržuje s KRG dobré ekonomické i diplomatické vztahy (obchodování s ropou, společný postoj vůči PKK), vnímá možnost existence kurdského nezávislého státu na svých hranicích hlavně optikou bezpečnostní hrozby, která by mohla zmobilizovat kurdskou populaci v Turecku ve prospěch podobného cíle. Turci se zároveň obávají, že mezinárodní přijetí nezávislosti iráckého Kurdistánu by mohlo znamenat jakýsi precedens pro syrskou Rojavu, kontrolovanou do značné míry PKK.

Podobného názoru je Írán, na jehož území se nachází podobně jako v Turecku nejen početná kurdská menšina, ale operují tu také kurdské guerillové skupiny. V  případě Íránu je třeba nezapomínat také na přítomnost šíitských paramilitantních skupin operujících v Iráku proti Islámskému státu a zodpovídajících se v mnohém případě spíše Teheránu než Bagdádu. Zdá sa tak, že i v tomto případě může rozhodnout postoj USA, které se ale zatím vyjádřily spíše ve prospěch současné podoby Iráku než federace s kurdskou autonomií.

↗

Šeptanda naznačuje, že referendum může také představovat pouhý nástroj nátlaku kurdského prezidenta Barzáního na iráckou vládu ve sporech o kirkúckou ropu. Foto WMC

Samostatnou pozornost si zasluhují reakce některých místních nevládních skupin. V případě Kirkúku může být problém nesouhlas místního arabského a turkménského obyvatelstva, jak naznačují i vyjádření Irácké Turkménské fronty, která oznámila, že výsledky referenda nebude respektovat. Podobná situace zdá se panuje i v Sindžáru, kde místní jezídská Strana svobody a demokracie (PADE) navázaná na PKK odmítá načasování referenda s ohledem na fakt, že množství jezídů, kteří utekli před IS, se stále nevrátilo domů. Sama PKK se sice přímo k referendu zatím nevyjádřila, v souvislosti se soupeřením o vliv v Sindžáru a celkovou animozitou vůči Barzáního KDP je ale možno předpokládat, že se k referendu staví spíše negativně.

Jde skutečně o nezávislost?

Načasování referenda a také snaha KRG zahrnout do něji i sporné oblasti (částečně obývané Kurdy, ale oficiálně spadající mimo její jurisdikci) vzbuzuje nejednu otázku ohledně skutečných cílů referenda. V první řadě se jedná o obvinění související s faktem, že v průběhu tohto roku mají v iráckém Kurdistánu proběhout parlamentní volby a Barzáního KDP tímto krokem údajně podporuje zejména svou volební kampaň.

Druhým problémem je záměr KRG zahrnout do referenda i sporné oblasti jako Sindžár a oblast Kirkúku. Ačkoli se hlavně v druhém případě jedná o původně převážně kurdskou oblast, Saddámova vláda značnou část tamější kurdské populace vyhnala. V současnosti tak Kirkúk oficiálně nespadá pod KRG. Vedle kulturního a historického významu je však Kirkúk pro KRG zajímavý i z ekonomického hlediska, a to díky ropě. KRG se kvůli nízkým nízkym cenám ropy ocitla v posledních letech ve finančních problémech, a tak často tak nebyla schopná vyplácet mzdy nejen pešmergům, ale i civilním zaměstnancům. Vzhledem k tomu, že v iráckém Kurdistánu pracuje převážná většina obyvatelstva právě ve státním sektoru, může mít tato situace negativní dopady na preference vládní strany KDP.

Částečné řešení poskytlo získání kontroly nad ropnými vrty v okolí Kirkúku, z nichž mohla KRG vedle ropy z vlastních nalezišť exportovat i tu místní. Nepotvrzené fámy tak naznačují, že referendum představuje pro Barzáního hlavně nástroj nátlaku na iráckou vládu ve sporu o kirkúckou ropu.

Pětadvacáté září se může zapsat do dějin kurdského národa skutečně velkým písmem. Nesmíme ale zapomínat, že i v případě úspěchu se bude jednat jen o začátek dlouhodobého procesu, jehož součástí je ještě velké množství překážek, od nesouhlasného postoje prakticky všech okolních zemí až po nejednotu ve vlastních řadách. Ať už má KRG v plánu skutečnou nezávislost, nebo jen „územní zisky“, je zřejmé, že se rozhodla jít do rizika a naplno využít „slabou chvilku“ centrální vlády. Nezbývá než naivně doufat, že případná nezávislost nebude automaticky znamenat jen další posílení moci Barzáního klanu na úkor demokracie v zemi.