Stranické a volební preference

Výsledky voleb ovlivňují také průzkumy preferencí. Ne vždy je ovšem zaručena jejich objektivita a nezávislost.

Rozhodování, který politický subjekt podpořit ve volbách, se rapidně blíží. Volby do sněmovny jsou vyhlášeny na 20. a 21. října, ale dálnice již lemují billboardy a jiné poutače s výzvami politických uskupení, abychom právě je volili. Nesdělují nám tam mnoho ze svého programu. Dokonce to ani nelze očekávat. Spíše programově jsou zaměřeny výzvy ČSSD a říkají například, že zajistí konec levné práce. Jiné strany jen píší, jak jsou skvělé a jak České republice pomohou, ale nedělají si starost s informováním voličů o svých záměrech.

Sám mám s výběrem subjektu, který bych podpořil, potíž. Jsem od první poloviny devadesátých let (až na jednu výjimku) voličem sociální demokracie. Až v posledních komunálních volbách jsem této straně částečně odebral voličskou přízeň pro zastupitelstvo samosprávné městské části, ve které bydlím. Podpořil jsem posléze vítěznou trojkoalici, která získala (konkrétně Strana zelených) i místo starosty. Musel jsem to udělat, protože předvolební kampaň sociální demokracie byla otevřeně rasistická a asociální. Do zastupitelstva hlavního města jsem jim však hlas dal.

Sociální demokracie bohužel dělá vše proto, aby sociálně orientovaného, liberálního, městského voliče ztratila. Chování vládních institucí v kauze uprchlíků z oblastí válek, teroru a diktátorských režimů je ostudné. Ohled na bezpečnost českých obyvatel neomlouvá ignoraci solidarity zemí EU. Vláda s programem nominálně levicovým, či spíše středolevým, nemá špetku ochoty pomoct partnerským státům ve zvládání náporu.

Zlepšování sociálního postavení českých zaměstnanců postupuje pomalu. Vláda nemá odvahu dostat například minimální mzdu na slušnou evropskou úroveň. Pokud jde o lidi bez práce, vrací se s kosmetickými úpravami k nuceným pracím, které minulé pravicové vládě zatrhl Ústavní soud.

Ztracené detaily
Pokud bych uvažoval o volbě některé věrohodnější strany s důrazy prozápadními, liberálními a sociálními, musel bych se dívat na průzkumy preferencí uveřejňované samotnými výzkumnými agenturami nebo hromadnými sdělovacími prostředky. Váhal bych totiž dát hlas straně, která se skoro jistě propadne pod hranici zvolitelnosti. Skoro nikdo u nás neví, že všechny takové hlasy se proporčně rozdělují mezi úspěšné formace. Volil bych, dejme tomu zelené, ale fakticky bych třetinu svého hlasu odevzdal Babišovu oligarchickému projektu, a to zásadně odmítám udělat.

Jenže musí padnout otázka, jak směrodatné jsou publikované průzkumy stranických nebo volebních preferencí? Některé politické subjekty nejsou pro agentury hodny pozornosti a potenciální volič se o vývoji sympatií či antipatií veřejnosti k nim nic nedoví. Například zelení, sociálně liberální subjekt se silným environmentálním důrazem, se v posledních měsících pohybuje mezi 1.5 až 2.2 procenty, a vzniká obava, že jiné výsledky by mohly být spíše zamlčeny.

Preference stran a hnutí, které se do sněmovny určitě dostanou, také nejsou bez významu. Extrémní růst preferencí politického oddělení Babišova ekonomického impéria by mohl člověka vést k tomu, že dá přece jen se skřípěním zubů hlas sociální demokracii, aby vítězství oligarchického modelu nebylo absolutní, aby byla jakási šance dát dohromady hlasy jakési pomyslné protibabišovské levopravé koalice, ve které bude mít dočasně přednost zachování demokracie před konkrétními programovými body, které budou muset možná počkat na další volební období.

Opět je tu otázka na procenta připsaná hlavním složkám stávající sněmovny. Lze říct, že průzkumy shodně posílají na první místo ANO, s velkým odstupem mají v dubnu a květnu na druhém místě sociální demokracii. Některé strany, například komunisté, mají v různých průzkumech a po řadu měsíců celkem stabilní podporu. U jiných jsou rozdíly mezi agenturami značné.

Jak směrodatné jsou publikované průzkumy stranických nebo volebních preferencí? Foto iwant-in.net

Pouhé označení tabulky jako stranických nebo volebních preferencí nebo jako volebního modelu nestačí. Jen velmi vzácně se občan zvažující své politické sympatie dozví detaily. V některých případech by musel pracně hledat detaily, možná by za podrobnější informace musel zaplatit. Musel by něco vědět o sociologických a demografických metodách, aby posoudil spolehlivost informací.

Není jasné ani něco tak základního, jako je údaj, čeho procento taková tabulka či graf ukazuje. Je to procentuální zastoupení příznivců daného uskupení ze všech dotázaných nebo z těch, kteří odpověděli, nebo z těch, kteří (pokud na to byli dotazováni) prohlásili, že určitě nebo možná půjdou k volbám? Sotva se něco dozvíme z dostupných údajů o těch, kteří jsou již pevně rozhodnuti, a o těch, kteří zatím váhají. Vyjadřují procenta projevené sympatie nebo je to už hypotetický přepočet hypoteticky sledující jednotlivá skrutinia, která po sečtení hlasů v ústřední volební komisi následují? Tak by to mělo být u údajů označených jako volební model.

Marketingové strategie a oligarchie
K demografickým metodám patří také ohled na statistickou chybu. Stanovení možného rozptylu údajů v celku voličstva oproti vzorku (a jeho reprezentativnost je další, obvykle nepublikovanou informací) má svá pravidla. Co však udělat s tak značnými rozdíly z posledních dvou měsíců jako jsou čísla pro ANO od dvaceti procent (STEM) po 33.5 procenta (CVVM)? Podobné je to u ODS od pěti procent (STEM) po 11.5 procenta (Kantar TNS). Rozptyl u ČSSD je rovněž menší, ale také významný, od dvanácti procent (Kantar TNS) po sedmnáct procent (Focus).

Občas problesknou zprávy, jejichž spolehlivost je těžké ověřit a které ukazují na silné personální propojení vlastnické struktury nebo managementu agentur s vedením politických stran a hnutí. Snažím se posuzovat to zdrženlivě a nepopadat absolutní skepsi. Jenže pochybnosti ohledně poctivosti a opravdové badatelské nepředpojatosti zůstávají. Není totiž nutno výsledky šetření padělat, stačí zvolit vzorek obyvatel nebo metodu zpracování, která mluví ve prospěch strany, jíž preferuje vedení nebo která dobře zaplatila.

Příkladem takového zkreslení výsledku mohou být mapy. Přenesení zemského geoidu na rovinu vytištěné nebo na displeji zobrazené mapy není banální úkol. Existují uznávané, korektní geometrické modely. Například Mercatorova projekce není sice otevřeným klamem, ale s oblibou ji používají státy s velkou částí území blízko pólů, protože ta (při polednících ve tvaru rovnoběžných úseček) pochopitelně tyto země opticky zvětšuje.

Prázdniny jsou přede dveřmi a po nich nastává vrcholná kampaň, která bohužel pracuje s pomluvami a otevřenými klamy. Při snadné dostupnosti a zároveň zneužitelnosti virtuálního prostoru je zpochybněn demokratický princip, o kterém jsme snili při volebních fraškách minulého režimu.

Občané sotva znají objektivně a v dostatečné míře programy a dosavadní politiku uchazečů o jejich přízeň. Náš výběr je ovlivněn víceméně marketingovými strategiemi. Pak se nelze divit, že se brzy po volbách ukáže, že občané volili proti svým vitálním zájmům, že to pak ještě dál oslabí jejich důvěru v politiku vůbec (nejen v konkrétní politiky a politické směry) a že to dál zvětšuje riziko opuštění demokracie a nastolení otevřené oligarchie, ne-li kleptokracie.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.