Vládní krize a třetí síla

Jako koaliční partner byli lidovci jednou z výrazných stran během krize. Zároveň jsou spojeni s problémy současné vlády. Od spojenectví se STAN si slibují vytvoření silné strany pravého středu, která by konkurovala nejsilnějším subjektům.

Prezident Miloš Zeman odvolal Andreje Babiše a jmenoval novým ministrem financí Ivana Pilného. Vládní krize se tak zdá zažehnána, ale její důsledky trvají. Otevřený konflikt mezi Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem, respektive ČSSD a hnutí ANO bude jistě pokračovat minimálně až do říjnových sněmovních voleb.

Vzhledem k vývoji preferencí obou stran je pak tento spor nahlížen jako principiální střet o potenciální prvenství ve volebním zápase. Podobný závěr by byl minimálně unáhlený, jelikož důsledky vládní krize mohou být dalekosáhlejší. Dominance těchto dvou stran totiž není nikterak garantována.

Pomineme-li debatu o spekulativnějších důsledcích v podobě nástupu zcela nové formace pozičně identické s protestním potenciálem Babišova hnutí, je zřejmé, že souboj ČSSD a ANO zároveň otevírá prostor v pravé části spektra. Úspěch jedné formace v této množině pak může zahýbat i celkovým poměrem sil. Zjevně tomu napomáhá i fakt, že vládní koalice není dvojčlenná, nýbrž tříčlenná.

Třetí síla uvnitř vlády
KDU-ČSL je coby třetí koaliční partner ve výhodné i nevýhodné pozici zároveň. Výhoda spočívá v tom, že coby představitelé vládní strany jsou její předáci zváni ke všem důležitým koaličním jednáním, a nejenže tak mohou ovlivnit jejich závěry, ale taktéž požívají důležitou mediální publicitu s nimi spojenou.

Takové zapojení bylo důležitým průvodním jevem všech klíčových událostí průběhu květnové vládní krize. Mediálně nejvýznamnější byla schůzka koaličních špiček s prezidentem Zemanem v Liberci 10. května. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek využil příležitosti a kromě jednání s partnery vystoupil i před přítomnými demonstranty.

Nevýhoda společného vládního angažmá spočívá v symbolické i reálné zodpovědnosti za výsledky koaličního vládnutí. Zde je KDU-ČSL předmětem kritiky ze strany voličů nespokojených s klíčovými vládními rozhodnutími, jakož i na základě faktu, že účastí ve vládě s Andrejem Babišem fakticky bagatelizuje kontroverze kolem jeho osoby.

Smyslem tohoto spojení však není jen aritmeticky sečíst podporu obou stran, ale vytvořit skrze jejich spojení na české politické scéně zcela novou kvalitu. Foto ceskatelevize.cz

Vypuknutí vnitrokoaličního střetu však znamená symbolický posun k méně konfliktní pozici. Rozmělnění koaličně-opozičního vztahu na ose ústředního politického konfliktu znamená postavení koaličních partnerů proti sobě a oslabení odpovědnosti jednoho za počínání druhého. Principiální postoj premiéra Sobotky ve věci požadavku odvolat Andreje Babiše pak vyvolává u nejslabší koaliční strany potřebu zaujmout jasný postoj.

KDU-ČSL od začátku zastávala věcně stejnou pozici jako ČSSD, pokud jde o odvolání Babiše. Zároveň však byla ve výhodě, neboť nemusela o věci meritorně rozhodovat. Jestliže premiér navrhl odvolání, souhlas s jeho naplněním odráží trvání na ústavních procedurách. Nejde nutně o osobní střet, byť v něm KDU-ČSL zdůraznila požadavek odchodu Andreje Babiše s ohledem na jeho nedostatečné vysvětlení kauzy nákupu korunových dluhopisů i manipulace médií. Trvání na tomto požadavku přitom zároveň prezentuje především předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek s rozvahou a bez zbytečných emocí.

Důraz na věcné řešení a stabilizaci situace je klíčovým východiskem KDU-ČSL v překonání vládní krize. Z jedné strany jsou přitom lidovci obviňováni z podlézání premiéru Sobotkovi, ze strany druhé pak z nedostatečného vymezení se vůči Babišovi a jeho stylu politiky. Pravdou však je, že emocionální střet s Babišem postrádá u vládní strany, která sdílela osudy této koalice, věrohodnost.

Podstatou sporu je ale politický styl, nerespektování základních pravidel i náplň politických priorit. Vládní krize a s ní spojený střet pak jen dokumentuje od počátku zřejmou ideovou heterogenitu koaličního projektu, jehož aktéry držel na začátku významně pohromadě jen společný odpor k neoliberálním reformám předchozí Nečasovy vlády.

Spojenectví se STAN na pozadí krize
Novou kvalitu dodala vládní krize posledních týdnů i připravovanému koaličnímu projektu KDU-ČSL se Starosty a nezávislými (STAN). Jde o spojení dvou subjektů s výrazným zastoupením na komunální úrovni s největším množstvím starostů a místostarostů ve svých řadách ze všech relevantních stran, sjednocených důrazem na hledání „řešení odspodu“, kladoucí důraz na hodnoty subsidiarity, solidarity a vzájemné spolupráce, obnovení důvěry ve veřejné instituce skrze reálné mezilidské vztahy a revitalizaci občanské společnosti, jakož i principiálním proevropským a prozápadním postojem v zahraniční politice, stvrzeným dobrou spoluprací obou subjektů v klubu Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.

Od počátku je zřejmé, že smysl tohoto projektu leží především ve vytvoření nosné alternativy pro ty voliče, kteří jsou nespokojeni s centralistickými, státně-dirigistickými a individuální iniciativu podvazujícími výstupy politiky současné vlády především v režii ČSSD a hnutí ANO, které je navíc doplňuje o novou oligarchizaci české politiky, a zároveň nehodlají odevzdat hlas stranám někdejší Nečasovy vlády, zdiskreditované její neoliberální politikou.

KDU-ČSL samostatně postrádá tento potenciál jednak s ohledem na své vládní angažmá, ale taktéž historickou omezenost vlastního elektorátu a výraznou teritoriální disproporci své volební podpory. STAN je naopak stranou opoziční a silnější zastoupení zaznamenává v regionech a místech, kde je KDU-ČSL slabší. Vzájemná rivalita pak není v některých (zejména moravských) obcích z pohledu celostátních voleb do Poslanecké sněmovny zásadně limitující.

Vládní krize pak vnesla do tohoto spojenectví nové světlo právě v podobě oslabení vládně-opozičních předělů. KDU-ČSL a STAN se tak ocitají v hodnotově i konkrétními programovými prioritami podepřené společné pozici, představující kontrapunkt vůči vládním partnerům, a zároveň oslabující potenciál sněmovní pravice získat hlasy nespokojených voličů z pravé části spektra, potvrzené průzkumy volebních preferencí, kde kdysi silné vládní strany dnes dohromady nedosahují ani dvaceti procent hlasů.

Nadcházející víkendový sjezd KDU-ČSL v Praze má toto spojenectví a jeho smysl v tomto schématu manifestačně stvrdit a zároveň mobilizačně naladit příslušnou voličskou skupinu. Zároveň však bude kladen důraz na úspěchy KDU-ČSL v Sobotkově vládě (především v rezortech spravovaných lidoveckými ministry) včetně kolonky „čemu jsme zabránili“...

Třetí síla jako nová kvalita
Právě takto je konstruován projekt pomyslné třetí síly české politiky, tedy třetí nominálně, nikoliv nutně v pořadí. Ambice koalice Lidovců a Starostů do sněmovních voleb nekončí potřebnou hranicí desti procent hlasů, ale vztahuje se k vizi vytvoření silné strany pravého středu, schopné konkurovat nejsilnějším subjektům.

O relevanci podobného snažení ujišťují výsledky loňských krajských voleb v českých i moravských krajích. Smyslem tohoto spojení však není jen aritmeticky sečíst podporu obou stran, ale vytvořit skrze jejich spojení na české politické scéně zcela novou kvalitu. Aby tato kvalita vznikla, musí projekt koalice zaujmout. A nezaujme tehdy, když bude vyvolávat dojem politických outsiderů.

Díky účasti KDU-ČSL ve vládní koalici a faktickému vlivu na oficiální politiku státu se může dařit snáze získat pozornost relevantního segmentu voličů, než by dokázala libovolná opoziční, či dokonce mimoparlamentní strana.

Smyslem vládní účasti KDU-ČSL tak dominantně není ani účelově se připojovat k silnějším a stínovat jim v jejich politickém tažení, ani vyvažovat znesvářené extrémy, ale především stabilizovat situaci skrze umírněný postoj při paralelním principiálním důrazu na vlastní nabízená řešení.

Fakt, že vládní krize obnažila nejen dlouhodobě doutnající konflikty mezi dvěma nejsilnějšími stranami, ale taktéž skutečnost vnitřní heterogenity vládní trojkoalice, je tak pro potenciální třetí sílu české politiky exkluzivní výhodou. Znamená rozmělnění vládně-opozičního bipolárního schématu výběru. A namnoze radikální mobilizace oponentů proti koalici lidovců a starostů jen dokumentuje jejich nervozitu z něj. Lze říct, že vládní krize tomuto spojenectví a jeho volebním ambicím spíše prospěla.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.