Nekonečný príbeh menšieho zla

Teze Eduarda Chmelára, že francouzký levičák by neměl volit ani Macrona, ani Le Penovou, vyvolala v týdnu na Slovensku velkou debatu. Michael Augustín z Poleblogu.sk připomíná další roviny dilematu a poměřuje hlavní argumenty sporu.

Článok Eduarda Chmelára Odmietnime voľbu medzi neoliberalizmom a fašizmom už vyvolal na sociálnych sieťach vlnu diskusií i trollingu. Zvykli sme si, že pri článkoch niektorých autorov na našom portáli je pre niektorých najväčší problém to, kto ich napísal a tým pádom je automaticky problematické aj to, čo napísal.

Tento problém je možno riešiť na spôsob foucaultovskej smti autora a publikovať texty anonymne, čo tvorcom dáva pri písaní článkov väčší pocit slobody. Prípadne ísť cestou publikovania pod pseudonymom, ak autorovi záleží viac na obsahu, než na vlastnej publicite. Možno to nie je potrebné vôbec – napokon, prečo by sa mal pri čítaní komentárov typu „hanba a čistá úbohosť takéto texty“ v defenzíve cítiť samotný autor, ak to je schopný uniesť.

Súhlasím, že existujú situácie, kedy je legitímne konfrontovať povedané s tým, kto to hovorí. Napokon to viac-menej prirodzene robíme a vďaka tomu sme k známym autorom buď zhovievavejší alebo naopak, kritickejší. Rovnako sú však situácie, kedy vyslovené presahuje svojho autora, ako sa to ukazuje aj pri probléme, ktorý otvára Chmelár. Pretože to nie je, ako niektorí stihli podotknúť, „klasická Chmelárova fake dilema“, ale reálna dilema desaťtisíciek francúzskych voličiek a voličov, ktorá navyše charakterizuje proces voličského rozhodovania v dvojkolovom volebnom systéme.

Stretli sme sa s ňou i pri dueli Mečiar-Gašparovič, Fico-Kiska, či naposledy Trump-Clintonová. V každom tomto prípade zostáva mimo hru obrovské množstvo voličov, ktorí sa oprávnene cítia vylúčení. Svoju frustráciu riešia absentizmom alebo morálnym kotrmelcom v druhom kole. Treba povedať, že obidve rozhodnutia – nevoliť vôbec alebo voliť „menšie zlo“ – sú legitímne a rovnocenné.

Většina Francouzů se rozhodla nakonec pro Emmanuela Macrona. Zde s protikandidátkou Marine Le Penovou Foto NA, WmC.

Agónia súčasného systému
Eduard Chmelár v článku konštatuje skutočnosť, že francúzsky ľavičiar by v druhom kole prezidentských volieb nemal voliť ani Macrona, ani Le Penovú a mal by radšej druhé kolo bojkotovať. Znamená to akceptovať volebné víťazstvo progresívneho neoliberalizmu, ale nevoliť ho, pretože „Macron má pohodlnú väčšinu a na víťazstvo nepotrebuje socialistické hlasy“.

Nepovažujem sa síce za akceleracionistu, no nemám problém súhlasiť s pointou textu, ktorá spočíva v tvrdení, že „v podmienkach, v ktorých žijeme, je to menšie zlo príčinou väčšieho zla” a že „Le Penová a jej epigóni sú neblahé symptómy, ale politickou chorobou Európy je Macron“. Skrátka, nie je vôbec jednoduché, ak je to vôbec možné, vnútorne sa vyrovnať s otázkou, či má naozaj zmysel predlžovať agóniu súčasného systému zvolením Macrona alebo prenechať priestor politickým nepriateľom, aby si zvolili Le Penovú a podstúpiť tak značné riziká – ešte väčšie ohrozenie menšinových práv a projektu Európskej únie.

Skutočná moc Macrona alebo Le Penovej vyplynie až z nadchádzajúcich parlamentných volieb. Kľúčovou otázkou víťazstva oboch kandidátov zostáva, či po voľbách do Národného zhromaždenia budú schopní utvoriť svoju väčšinu alebo nájsť spoločnú reč s inou väčšinou, o ktorej rozhodnú voliči. Ľahko sa môže stať, že nastane tzv. kohabitácia, t. j. situácia, kedy sú prezident/-ka a vláda donútení spolunažívať aj napriek tomu, že pochádzajú z rôznych strán a zoskupení. V takej situácii sa stáva silnejším predseda vlády, hoci takéto vládnutie môže byť poznačené množstvom konfliktov medzi vládou a prezidentom/-kou.

Čím horšie, tým lepšie?
V tejto súvislosti som si spomenul na argumentáciu Slavoja Žižeka z čias prezidentských volieb v USA, ktorému kontruje Roman Kanda alebo i taký Noam Chomsky. Ak by Slavoj Žižek volil v amerických voľbách, volil by Donalda Trumpa. Poukazuje na to, ako sa občania rozhodovali tvárou v tvár výberu medzi Hillary Clintonovou a Donaldom Trumpom. Keď sa Stalina v neskorých 20. rokoch pýtali na to, ktorá odchýlka je horšia, či pravicová alebo ľavicová, odvrkol: „Obidve sú horšie!“ Nebolo to presne tak isto s výberom amerického voliča v prezidentských voľbách 2016?

Trump je samozrejme „horší“: stojí za úpadkom verejnej morálky, sľubuje pravicový obrat. No aspoň sľubuje zmenu. Hillary je „horšia“, keďže považuje za správne nič nemeniť. Pri takomto výbere by nikto nemal strácať nervy a vybrať si to „najhoršie“, čo znamená zmenu – dokonca, aj keď ide o nebezpečnú zmenu – pretože to otvára priestor pre odlišnú, autentickejšiu zmenu. Nejde tu o to, či voliť alebo nevoliť Trumpa. Nikto by nemal hlasovať za takú spodinu. Podstata je cynicky sa priblížiť k otázke: „Koho víťazstvo je lepšie pre osud radikálneho emancipačného projektu, víťazstvo Clintonovej či Trumpa?“

Liberáli, ktorých chytila panika z Trumpa, odmietajú ideu, že by Trumpovo eventuálne víťazstvo mohlo odštartovať proces zrodu autentickej ľavice. Odvolávajú sa pritom na to, ako množstvo nemeckých komunistov uvítalo nacistický prevrat v roku 1933 ako príležitosť pre radikálnu ľavicu poraziť Hitlera. No podľa Žižeka nemá analogické prepojenie medzi Trumpom a Hitlerom opodstatnenie: pravicoví populisti nie sú automaticky fašisti. Liberáky, ktoré sa obávali Trumpovho víťazstva, nemajú strach z radikálneho pravicového prevratu. V skutočnosti sa boja radikálnej spoločenskej zmeny.

Ak by sme parafrázovali Robespierra, píše Žižek, liberáli síce pripúšťajú existenciu nespravodlivostí nášho sociálneho sveta, chcú ich vyriešiť „revolúciou bez revolúcie“ (je to presná paralela k dnešnému konzumerizmu, ktorý ponúka kávu bez kofeínu, čokoládu bez cukru, pivo bez alkoholu atď.): vízia spoločenskej zmeny bez skutočnej zmeny, zmena, ktorá nikoho nebolí. Ako píše George Orwell vo svojom diele Cesta k Wigan Pier (1937): „Všetci bojujeme proti triednym rozdielom, no len veľmi málo ľudí ich chce zrušiť. Tu prichádzame k dôležitému faktu, že každý revolučný názor čerpá časť svojej sily z tajného presvedčenia, že nič nemôže byť zmenené.“ Žižek vidí v Trumpovom víťazstve veľké nebezpečenstvo, no podľa neho ľavica môže byť zmobilizovaná iba cez takúto hrozbu katastrofy.

Hoci by každá ľavičiarka alebo liberál subjektívne prirodzene inklinovali k voľbe kandidátky Demokratickej strany, Žižek sa rozhoduje „objektívne“ (hoci názorovo s Trumpom nesúhlasí). Svoj hlas obetuje na oltári ideálu politickej aktivizácie spoločnosti, ktorú by Trumpovo víťazstvo mohlo spustiť. No nepýta sa, či existujú predpoklady pre takýto vývoj: je spoločnosť pripravená na Trumpovo víťazstvo? Akú formu by takáto mobilizácia mala mať alebo kto by sa mal mobilizovať? Očakáva historickú udalosť, ale táto udalosť neprichádza.

Literárny historik Roman Kanda píše, že Žižekova argumentácia pripomína starý okrídlený výrok „čím horšími sa veci stávajú, tým lepšie“. Sníva o rýchlom chopení sa historickej príležitosti, no aj taký Lenin sa na revolúciu pripravoval systematicky. História však ukazuje, že nikdy nie je tak zle, aby nemohlo byť ešte horšie. Kanda poznamenáva, že Žižekova nádej je tak čistým hazardom: obeť položená za niečo, čo nemožno vidieť ani to nemožno pomenovať. Nepočíta s variantou, že Trumpova éra môže miesto aktivizácie občanov marazmus a dezilúziu v spoločnosti ešte viac prehĺbiť.

Nevoliť nie je iracionálne
Na opačnom brehu než Chmelár stojí bývalý grécky minister financií Yanis Varoufakis, ktorý hovorí: „Voľte Macrona s rovnakou energiou a rovnakým entuziazmom, s akým mu budete odporovať odo dňa jeho zvolenia za prezidenta.“ Varoufakis si zrejme uvedomuje, že procedurálna legitimita, ktorú získa Macron vo voľbách, nie je konečná a definitívna. Voľbami sa demokracia nekončí, ale začína.

Varoufakis pokračuje: „Pokiaľ ide o mňa, môj prísľub Emmanuelovi je takýto: budem sa plne mobilizovať, aby som ti pomohol poraziť Le Penovú s takým istým úsilím, s akým sa pripojím k ďalšiemu Nuit Debout, aby som sa postavil proti tvojej vláde, keď, ako prezident, sa budeš snažiť pokračovať vo svojej slepej ceste, nefunkčnom neoliberalizme.“

Francúzsky historik a politológ Pierre Rosanvallon píše, že legimitu ako čistý a nesporný výsledok volieb, doplňuje neviditeľná inštitúcia dôvery a rozširuje tak tento procedurálny atribút o morálnu (integrita v najširšom zmysle slova) a substantívnu dimenziu (starosť o spoločné dobro):

Voliči udeľujú svoj mandát vo svete, ktorý je politicky menej predvídateľný, čím mám na mysli, že svet už viac nie je definovaný disciplinovanými politickými organizáciami s vyhranenými platformami ponúkajúcmi jasný rozsah politických volieb. Existuje teda oveľa väčší rozdiel než v minulosti medzi legitimitou vládnucich a legitimitou ich konania. V minulosti voľby úzko zväzovali tieto dve dimenzie, dnes je ich vplyv obmedzenejší. Legitimita politík, ktoré prijímajú, je neustále pod kontrolou a musí byť dobýjaná deň po dni a prípad od prípadu.

Jednoducho povedané, v zložitosti dnešnej politiky je potrebné neustále preskúmavať legitimitu prijímaných politík a pýtať sa, či reprezentujú usudzovanie občanov, slúžia spoločnému dobru, zohľadňujú fundamentálne hodnoty a zlepšujú životnú situáciu širokých vrstiev. Tieto záležitosti nemôžu byť naďalej vecou, o ktorej sa bude rozhodovať až v najbližíšch voľbách. Bude úlohou médií, watchdog organizácií, ale i aktivistov, konfrontovať politiku Emmanuela Macrona – a to nielen sľubmi, ktorými sa zaviazal, ale i hodnotami, ktorým sa spreneverí. To je v konečnom dôsledku výzva nie len pre tých, ktorí ho budú voliť, ale i pre tých, ktorí ho voliť odmietajú: moc nie len kontrolovať, ale sa proti nej i aktivizovať a pripravovať sa na to byť jej alternatívou.

Obe argumentácie – Chmelárova i Varoufakiskova – mi prídu rovnako logické a relevantné. Každý sa totiž na problém pozerá z odlišných pozícií, z ktorých ani jedna nie je menej legitímna než druhá. Navyše, obe rozhodnutia – voliť Macrona alebo nevoliť vôbec – predstavujú pomerne komplikovaný výsledok vnútorného rozvažovania každého jednotlivca, s ktorým nemôže byť úplne vysporiadaný nikto, kto očakával v druhom kole súboj iných kandidátov. Kto si dovolí na základe toho hodnotiť, či je niekto väčší alebo menší ľavičiar?


Texty vycházející v rámci víkendové rubriky Dopis ze Slovenska jsou přebírány z webu Poleblog.sk, partnerského média DR na Slovensku.

A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Odmítnout volbu menšího zla nejde, protože odmítnutí volby je také volba menšího zla. Neděle, 14.Května 2017, 13:02:50

Našlo by málo příkladů v historii, kdy politici a občané nevolili menší zlo. Tuto volbu odmítnout nejde, protože i to odmítnutí je také menší zlo, ovšem z jiného úhlu pohledu.Ti francouzští voliči, kteří se rozhodli druhého kola neúčastnit se rozhodli a) spolehnou se na předvolební průzkumy a na to, že většina jiných voličům Macrona podpoří. Pokud Le Penovou nechtěli, měli by vlastně být těmto voličům vděčni b) rozhodli se pojmout volbu jako vyjádření názoru, bez ohledu na to, jaké to bud mít důsledky. Jen asi poloviny těch voličů, kteří Macrona volili s ním ve většině názorů souhlasili. Kdyby všichni chtěli vyjádřit svůj názor, vyhrála by možná Le Penová.

Kdyby do druhého kola postoupil Mélenchon, před stejnou volbou menšího zla z jejich hlediska by stály jiné skupiny voličů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Oba jsou horší" Neděle, 14.Května 2017, 13:17:45

Nutno přiznat: tento Stalinův výrok skutečně nese znaky geniality.

Jeho velikost je možno poměřit i právě na této kauze (volit či nevolit Macrona, volit či nevolit Clintonovou) - kdy jednotliví autoři či aktéři se stále znovu a znovu křečovitě snaží obhájit j e d n u z obou alternativ, jako údajně přinejmenším tu "méně špatnou".

Němci mají pro podobný způsob "výběru" velice přiléhavé pojmenování: Wahl zwischen Pest und Cholera. Volba mezi morem a cholerou.

Ten postoj Varufakisův, napřed volit Macrona a p o t o m proti němu bojovat, je ve svém principu stejně tak nekonečně naivní, jako doufání Žižeka, že zvolením Trumpa se podaří nějakým způsobem radikalizovat masy.

To všechno je nakonec jenom neuvěřitelně povrchním p e r s o n a l i z o v á n í m problémů a konfliktů, které jsou ve skutečnosti ukotveny daleko hlouběji v samotných základních strukturách (kapitalistického) systému.

"Oba jsou horší" - především ten protiklad mezi Trumpem a Clintonovou byl zcela umělý, konec konců jsou oba jenom různými stranami t é s a m é mince, jsou reprezentanty - a strážci - toho samého systému.

Ano, samozřejmě že jsou momenty kdy je nutno postavit se zlu zcela evidentnímu, a rozhodnout se pro "menší zlo": takovýmto momentem by bylo například zabránění nástupu Hitlera k moci, tím že by se odevzdal hlas konzervativním stranám.

Ale pokud se jedná o systém jako takový a možnosti jeho humanizace, pak skutečně platí to Stalinovo: "Oba jsou horší!"...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 14.Května 2017, 13:25:28

Zrovna jsem se chtěla zeptat pana Kubičky, proč nepředpokládal ještě variantu c) Voliči se domnívají, že ať tam bude Macron nebo Le Penová, nic tak podstatného se nezmění

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 14.Května 2017, 13:38:54

Když se nad tím zamyslíme, celá civilizace je spoléhání se na druhé. Na to, že někdo něco udělá za mě a já to pak nebudu muset dělat.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Paní Hájkové Neděle, 14.Května 2017, 16:29:11

Ta a b nejsou skupiny voličů, mluvím o lidech, které popisuje Chmelár. Netřeba volit Macrona protože Le Penová nevyhraje . "Lenže dnes má Macron pohodlnú väčšinu a na víťazstvo nepotrebuje socialistické hlasy." Spolehání se na druhé je tam explicitně.

Jistě jsou i lidé, kteří k volbám nechodí, protože si nemyslí, že by na jejich životě něco změnily. Můžou to být i lidé, kteří jsou se svým životem v zásadě,spokojeni, těch je poměrně dost.

Pan Poláček ten v zásadě antipolitický postoj současné levice vystihuje dobře. Radikální levice dává přednost teoretické činnosti, tříbení názorů,a po poiitické relevanci ani netouží. V říši čistých idejí neušpiněných politikou volba menšího zla
nenastává. Nastane v okamžiku, kdy se myšlenky začnou uskutečnovat.

Stalinova genialita byla v tom, že se s nikým nespojoval. "Obě jsou horší" znamenalo, "představitelé obou pošlu do gulagu"

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 14.Května 2017, 18:58:59

Právě čtu knihu Velký regres, kde jednu kapitolu (Populistické pokušení) napsal Žižek. On se skutečně stále domnívá, že vítězství Trumpa přispěje k tomu, aby se zformovala radikální levice a konečně předložila nějakou pořádnou alternativu (například místo mezinárodních dohod o volném obchodu by mohla předložit mezinárodní dohodu o kontrole bank apod.)
Žižek pokládá za nutné, aby radikální levice vytvořila nějakou novou transnacionální identitu, jako protiváhu k rostoucím národně-populistickým tendencím.
Kvůli tomu dokonce obrací Marxovo heslo „Filosofové dosud svět vykládali, jde o to jej změnit“ - úplně naruby: „Svět se dosud měnil příliš rychle, místo toho je potřeba jej nově vyložit“.
Žižek se domnívá, že je zapotřebí se „odstřihnout od mrtvoly liberální demokracie“ a zachovat přitom její životné jádro. Příští americké volby prý nebudou proti sobě stát Trump a Clintonová nýbrž Trump a Sanders.
Musím napsat, že ty úvahy o možnosti brzkého zformování radikální levice (která k tomu zformování zřejmě potřebuje zhoršenou politickou situaci) Žižekovi moc nevěřím.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ale vždyť přece nejhorší byl Stalin sám Neděle, 14.Května 2017, 19:23:46

Jsem dost na rozpacích z toho, že je zřejmě nutno takovou samozřejmost psát. Evidentně ale je.

A samozřejmě, osoba mluvčího, pisatele, ne že "někdy může být důležitá", ona je většinou naprosto klíčová.

Kdo tohle nechápe nebo nechce chápat, kdo cituje Stalinovy "bonmoty" jako seriozní příspěvky do diskuse, nebo jim dokonce tleská, ten připravuje půdu novým Stalinům. Ti, pro něž nikdo není dost dobrý, nakonec rádi vezmou zavděk tím nejhorším.

Dezinformační centra nás už dávno nevybízejí "věřte nám". Oni volají "nevěřte nikomu".

Jak se však mnohokrát v nedávné minulosti ukázalo, ten, kdo nás oblbuje sloganem "všichni lžou", většinou sám lže nejvíc. Stejně tak jako ten, kdo tím, že "všetci kradnů", sám krade nejvíc.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Paní Hájkové - "Nach Hitler kommen wir" Neděle, 14.Května 2017, 19:31:1

říkali němečtí komunisté v době nástupu nacismu. Ve východním Německu svým způsobem přišli, ale zase odešli.

Tehdy ovšem byla radikální levice silná, měla oporu u dělníků a záleželo na ní. Dnešní radikální levice je hnutí převážně městské inteligence. U nás ani nemá svou politickou stranu, je to spíš debatní klub než politický směr. Radikální levice je dnes antipollitická, jde jí spíš o vlastní identitu než o to, něco prosadit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nově vyložit svět Pondělí, 15.Května 2017, 11:48:19

Žižek se neustále zmítá mezi velmi přesnými soudy, a mezi planým radikalismem, paní Hájková.

Ta jeho věta převracející ten slavný Marxův výrok o tom, že "svět je zapotřebí nově vyložit", je skutečně klíčem ke všemu. Ovšem ani tak ne proto, že by se "svět vyvíjel příliš rychle", nýbrž proto, že dosavadní pokusy ho vyložit byly prostě příliš jednoduché a jednostranné.

Na straně druhé ta Žižekova víra, že se jenom jakousi radikalizací levice podaří dosáhnout nějaké zásadní systémové změny - tato víra je skutečně až neuvěřitelně naivní. Žižek zřejmě stále ještě propadá té staré víře levice, že revoluce (respektive nějaký lepší, humánnější svět) tady už dávno čeká za bukem, a že jde jenom o to sbubnovat pod prapory revoluce dostatečné, nadkritické množství angažovaných příslušníků levice, aby se nám tu ten nový svět vyloupl jako ořech ze slupky.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 15.Května 2017, 14:23:44

Jedna z těch dobrých Žižekových myšlenek (z téže knížky) je odmítnutí populismu. Tvrdí, že na populismu je špatné to, že (ať levicový či pravicový) vždycky potřebuje vnějšího nepřítele. Strach z někoho, kdo je zdánlivou hrozbou pro naši identitu. Ovšem člověk by měl podle Žižeka od vnějšího strachu přejít k vnitřní úzkosti. Obrátit se do svého nitra. Zamyslet se nad sebou samým, nad tou svou domnělou identitou. Strach nás vede k tomu, abychom vnější objekt zničili, kdežto vyrovnat se s úzkostí vyžaduje proměnu sebe sama.
Myslím, že tímto směrem by se levice měla dát.

Ivo Horák - Praha 3

Proč také táhne konzervatismus a ne levice Pondělí, 15.Května 2017, 21:32:7

Svět se skutečně vyvíjí příliš rychle. A to je v podstatě totéž co špatně. Neboť lidé žijí stále stejně rychle a dlouho (ba déle a jejich průměrný věk je vyšší), takže rychlost proměny prostředí je méně a méně adekvátní, znehodnocující lidem jejich zkušenosti a krajiny formování a beroucí je samé v plen. K tomu je požadováno přijímat nové bez velkého reptání, ba z hlediska lidstva nevyhnutelně až eschatologicky. Mnoho lidí to přitom cítí tak, že vyvíjel-li by se svět správným a dobrým způsobem, mělo by s blížícím se cílem ubývat rychlosti (či intenzity) změn. A naopak, vyvíjí-li se svět z hlediska smyslu směrem špatným nebo irelevantním, není s podivem, že jakýsi kinetický neklid narůstá.

Teprve až se vývoj (především technologický a ekonomický) zpomalí, bude více času, příležitostí a potřeby hledět si podstatných parametrů civilizace a dávat věci dohromady. K opravám není prostě za úprku čas. S tím asi také souvisí, že dosavadní pokusy svět vyložit nedosahují zrovna nyní nejvyšších poloh.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 16.Května 2017, 12:51:31

Ano, paní Hájková, tato Žižekova myšlenka má skutečně něco do sebe.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kinetický neklid Úterý, 16.Května 2017, 12:56:45

Opravdu zajímavý pojem, pane Horáku.

Já bych ovšem ani tak netvrdil, že kořen zla je v "příliš rychlém vývoji". Vývoj by naprosto neškodil - kdyby měl nějaký cíl, kdyby směřoval odněkud někam.

Jenže teď naprosto převládá právě jenom ten "kinetický neklid" - bezcílné hemžení sem a tam, bez kompasu a bez orientace. A tímto bezcílným pobíháním sem a tam se kašíruje právě to, že tento pohyb je jenom zdánlivý, a tedy ve skutečnosti žádný.

To celé by se dalo stáhnout do jedné věty: současný svět stagnuje ve svém neustálém pohybu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 16.Května 2017, 15:10:24

Řekněme to takhle: Technika jde kupředu rychle. Člověk ne.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Horákovi a panu Poláčkovi Úterý, 16.Května 2017, 20:31:44

Pan Horák má myslím pravdu. Změny jako technologické inovace, populační růst a globalizace se dějí přiliš rychle na to aby se na ně lidé stačili adaptovat.

Pan Poláček uvízl v hegeliánské představě, že svět se vyvíjí odněkud někam jakoby ten proces byl nějak řízen. Ta iluze vzniká z pohledu zpět, připadá nám, že to, co se dělo v minulosti (z níž známe jen velmi malou výseč) vedlo zákonitě k tomu, co je dnes. Při pohledu do budoucnosti představa cílěsměrného vývoje odněkud někam k žádným prognostickým závěrům nevede. Tak tomu ale bylo vždy, lidé nikdy nevěděli, kam se svět ubírá.

Globální změny nikdo neřídí a nikdy neřídil. I změny, které jsou organizované, nejsou nikdy organizované tak, že by počítaly s jejich globálními důsledky.

Například: Poměrně malý pokrok v hygienických podmínkách a lékařské péči vede k tomu, že dětská úmrtnost dramaticky klesá a populace explosivně roste. Další bohatnutí společnosti vede k tomu, že se rodí mně dětí a populační růst se zastaví.

V Evropě se ty dva demografické faktory uplatnily současně a k populační explosi nedošlo, lidé měli čas se adaptovat. Ve třetím světě se dětská úmrtnost snížila, ale společnosti nezbohatly dostatečně na to,aby lidé měli méně dětí. Tento vývoj ale nikdo nenaplánoval a nikdo ani nechtěl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 17.Května 2017, 13:20:0

Pane Kubičko, nemohu jinak nežli vrátit míč stejným způsobem: zdá se, že jste příliš uvázl v mnohočetnosti víceméně efemérních faktorů, v důsledku čehož jste pro samé stromy ze zřetele ztratil celý les.

Na to, že svět se rozvíjí "odněkud někam", naprosto nepřišel až Hegel; tato myšlenka je tu od samotného počátku evropského filozofického myšlení.

V každém případě od toho okamžiku, kdy se zrodila idea metafyziky: tedy ten postulát, že právě za těmi všemi jednotlivými fenomény vnějšího, předmětného světa se skrývá ještě nějaká hlubší úroveň, skryté faktory vyššího stupně obecnosti, které ale - právě proto že mají obecnější ráz a tedy obecnější dosah - jsou nakonec určující.

Jistě; už sám Aristoteles konstatoval, že nikdy nebudeme mít absolutní jistotu, že tento svět "prvotních příčin" existuje. Nemůžeme vyloučit, že existují skutečně jenom pozitivní vědy, a nic více. Ale - jak konstatoval už tentýž Aristoteles - tyto pozitivní vědy sice mohou p o p i s o v a t, jak vypadají a jaké složení mají věci předmětného světa; ale nikdy nemohou vysvětlit, p r o č jsou ty věci zrovna takové, jaké jsou, a proč vůbec jsou.

Takže, že se rodí zrovna tolik a tolik dětí a že je taková a taková úmrtnost respektive délka života, to všechno jsou záležitosti pozitivního vědění a pozitivních věd; ale takovéto ryze faktografické údaje ani nic nevypovídají o tom, co je člověk a jakým směrem se pohybuje jeho vývoj (doufám, že alespoň evoluci nepopíráte); ani to, jestli jeho existence má nějaký vyšší smysl, a pokud ano, pak jaký.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Čtvrtek, 18.Května 2017, 10:24:18

Ani to, že představa světa, který se rozvíjí "odněkud někam", je tu od samotného počátku evropského filozofického myšlení, neznamená, že bychom se od ní nemohli oprostit. Když připustíme, že o pólu "někam" nebudeme nikdy tušit zhola nic, ušetří nám to mnohá zklamání.
S přirozenou touhou hledat smysl lidské existence v obecném smyslu a vkládat ho do své existence individuální to podle mne souvisí jen volně. Od té se asi oprostit nelze.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 18.Května 2017, 11:58:29

Tady šlo ovšem v prvé řadě o to, paní Zemanová, že ta téze vývoje "odněkud někam" není nějaký ryze osobní výmysl ani Poláčka ani Hegela, nýbrž skutečně profiluje celé dějiny (naprosto nejen evropského) filozofického (a nejen filozofického) myšlení. A "oprostit se od této představy" neznamená nic jiného nežli odstřihnout se od jednoho ze dvou základních výkladových modelů tohoto světa, a tedy i role člověka v něm.

Ano, od té "přirozené" touhy člověka hledat smysl své vlastní existence se oprostit nelze; ale právě proto tato ryze individuální touha není žádnou obzvláštní zásluhou. Tu má skutečně dán každý jaksi od přírody.

Zatímco ten druhý pohled, ten který vychází z toho že je zde přece jenom něco více nežli jenom ten jedinec který prožívá n ě j a k é pocity a snaží se s nimi vyrovnat - tak tento druhý pohled vyžaduje automaticky nemalý myšlenkový výkon, tady je nutno zasadit člověka do chodu celého světa, a tedy je nutno se ptát c o je vlastně tento člověk a tento svět, a jaké jsou síly a faktory, které tímto světem hýbají.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.