Lucerna v Dlouhé rozumí dějinám i současnosti

Alena Zemančíková hodnotí inscenaci Lucerna v Divadle v Dlouhé. Jedná se o výtvor přemýšlivých tvůrců, kteří své dílo opírají nejen o inscenační umění, ale také o znalost společnosti a o vztah k jejím dějinám i mýtům.

Azemancikova1

Alena Zemančíková

10.04.2017 08:00

Manifest českých spisovatelů

Prohlášení 222 českých spisovatelů, novinářů a vědců v čele s Aloisem Jiráskem uveřejněné 17. května 1917 a adresované českým poslancům rakouské říšské rady, jež byla svolána poprvé od vypuknutí 1. světové války na 30. května 1917.

Manifest, jehož autorem byl Jaroslav Kvapil, vyzýval poslance, aby plně reprezentovali smýšlení českého národa a jeho touhu po sebeurčení, aby se zasadili o úplné obnovení ústavních práv v rakousko-uherské monarchii a požadovali všeobecnou amnestii pro politické vězně. Vycházel ze stanoviska jednoty Čechů a Slováků a zdůrazňoval mezinárodní význam postoje českých poslanců na vídeňské říšské radě.

Pohádková hra Lucerna Aloise Jiráska má v českém příběhu dvacátého století zvláštní pozici. Uvedena byla poprvé v roce 1905 v Národním divadle v režii Jaroslava Kvapila. Kvapil si Jiráskova díla neobyčejně vážil a osobně každou jeho novou hru na Národním divadle režíroval, spojovaly ho s ním české zájmy politické i názor na českou kulturu a její smysl v Evropě (řekli bychom dnes).

Jaroslav Kvapil formuloval Manifest spisovatelů ze 17. května 1917, jímž vyzýval poslance, aby plně reprezentovali smýšlení českého národa a jeho touhu po sebeurčení, aby se zasadili o úplné obnovení ústavních práv v rakousko-uherské monarchii a požadovali všeobecnou amnestii pro politické vězně. Vycházel ze stanoviska jednoty Čechů a Slováků a zdůrazňoval mezinárodní význam postoje českých poslanců na vídeňské říšské radě. Podpis Aloise Jiráska byl na tomto dokumentu jako první.

Baví mě představovat si, jak modernistický básník a režisér impresionisticky inscenoval výjevy v noci v lese, jak interpretoval vztah lidu (mlynáře hrál, jak jinak, Eduard Vojan) a kněžny (Hana Kvapilová) možná s odkazem na vztah české národní samostatnosti ve sporu s Vídní, jak promýšlel oba vodníky. Musíme mít na paměti, že v roce 1901 měla na Národním divadle premiéru Dvořákova Rusalka s Kvapilovým libretem, že obě hry mají řadu shodných postav, ale smysl mají každá jiný.

Lucerna se stala stabilní položkou repertoáru všech českých divadel a od data své premiéry nesešla z jeviště. S výjimkou doby nacistické okupace, ale i tehdy sehrála symbolickou úlohu: 1. července 1939 byla posledním představením ve Stavovském divadle, jímž byl zakončen český provoz této scény. A 17. června 1945 se Lucernou Stavovské divadlo zase otevíralo pro publikum osvobozeného Československa.

Lehká ironie bez zesměšnění
Lucerna je jako každé dobré drama interpretačně otevřená, co inscenace to jiný výklad, za svého života jsem viděla interpretaci hloupě třídní i podobně ne moc chytře ekologickou, Dvořan v nějaké inscenaci úplně pitomě komolil češtinu německým přízvukem a šišláním, zažila jsem i starého Jaroslava Vojtu, hauzírujícího po estrádách s vodníkem Ivanem. Těžko se dá k Lucerně vymyslet něco, co tu ještě nebylo, ale je tu možnost soubor emocí a vzpomínek na různé Lucerny v různých divadlech a divákově různém stáří do nové interpretace začlenit. A přesně to udělala Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem v Divadle v Dlouhé.

Především v té inscenaci není malých rolí, každá postava je osobitě herecky ztvárněna. Dominují ovšem dvě: učitelský pomocník Zajíček Jana Vondráčka a Správce Miroslava Hanuše. V nich také vidím současný interpretační vklad (k němu se vrátím).

Hlavní linie příběhu, povinnost mlynáře doprovodit kněžnu k zámečku v lese s lucernou a obrana lípy, kterou chce správce bez důvodu porazit, jsou hrány prostředky vybranými z arzenálu letitých tradic a čítankových motivů. Tomu pomáhá i výběr hudebních citací z nejznámějších českých skladeb od Sukovy Pohádky přes Smetanovu Prodanou nevěstu a Mou vlast až ke Dvořákově Rusalce a lidové baladě ze Sušilovy sbírky.

V této inscenaci není malých rolí, každá postava je osobitě herecky ztvárněna. Foto divadlovdlouhe.cz

Je to nesourodý soubor, který však spolehlivě navozuje asociace související s obsahem jednotlivých scén (lidová slavnost, pohádkový děj, nadpřirozené bytosti, boj o stará práva, porušení řádu, vítězství dobra a úleva z toho plynoucí i jakýsi disidentský odpor spojený s Hutkovou interpretací balady, která je ovšem předepsána už v Jiráskově textu).

Rovněž jednotlivé výstupy se stylem odlišují – někdy jsou jakoby ochotnicky naivistické, jindy šroubovaně rétorické, jeden je jako z loutkového divadla a některé výstupy jsou jako z divadla kočovného, jiný vypadá jako živý obraz a poslední je pohyblivý Betlém. Vše je ovšem uděláno s vkusem, který se opírá o vrstvy nesčetných předchozích Luceren a nedovolí lehké ironii přejít v zesměšnění.

Některé asociace jsou volné a záleží skutečně na divákovi – mně například zamilovaný vodník Michal, roztřásající své pentle v ladném kroužení a gymnastických cvicích připomněl i jiné národní ikony, sokolské a jiné manifestačně tělocvičné akce. (A mimochodem, celkově do toho nezapadá Arnošt Goldflam jako vodník Ivan, v kostýmu alternativního country rybáře v maskáčích a černých lennonkách: tenhle typ není pozůstatkem české národní tradice, ale něčeho jiného, co sice umím zařadit, ale k Jiráskově Lucerně to nepasuje).

Mlynář Libor (hostující Igor Orozovič) a Kněžna (Eva Hacurová) jsou v inscenaci dva
protiklady: nezávislý sebevědomý venkovan a vzdělaná aristokratka toužící po změně. Protože zve mlynáře k sobě do města, můžeme předpokládat, že touží i po změně poměrů veřejných, byť osobně také po někom takovém touží. Devótnost vítacích obřadů kvituje kněžna znuděně, případně se snaží jim vyhnout, ale otevřeně je neodmítne. Trpí, zatímco ji doprovázející Dvořan si hledí najít vlastní rozkoš a zábavu.

(Devótní vítání je ale silným tématem současnosti, jen těch v předklonu přinesených popelníků a zabijaček a vinných ochutnávek a toho smíchu po výrocích jako „smrt abstinentům a vegetariánům“ – či obdivných potlesků po dobrém forehandu, abychom byli spravedliví – vzpomínáte?).

Dějiny a mýty
Vrchní Miroslava Hanuše má příjezd na starost, k panstvu žádný vztah nemá, hraje svou postavu jako chladného profesionála, režírujícího konvenci, ale schopného realizovat i jiný scénář, bude-li si panstvo přát. Tenhle správce se nikterak necítí být sluhou, ale pánem, a výrazem jeho moci je zavilé rozhodnutí a rozkaz porazit lípu (ta v této inscenaci už nezastupuje symbol národa, ale spíš přírodní hodnotu a krásu, na kterou člověk nemá právo sahat). Jeho zlé úmysly (také dostat Haničku na zámek do služby a kdoví k čemu ještě) mu nevyjdou, ale potrestán není a klidně se přizpůsobí novému trendu.

Učitelský mládenec Zajíček Jana Vondráčka je v nuzném postavení už ne osm, jako u Jiráska, ale osmadvacet let, přesně tolik, kolik let uplynulo od našeho sametového převratu. Učí na dvou školách, k tomu musí příst a sedlákům dvěma pomáhat a potřeboval by už učitelské místo v městečku, aby se mohl oženit. K tomu ještě by se stal regenschorim, to je vidina snů pro hudebně nadaného učitele. Monolog o tom, jak „v noci slyší divnou, krásnou muziku, jen ji chytit“ je působivý a dojemný, jakkoli postava na jevišti se jeví spíše směšnou.

Hlavní linie příběhu jsou hrány prostředky vybranými z arzenálu letitých tradic a čítankových motivů. Foto divadlovdlouhe.cz

Obraz poníženosti a bídy učitelského a uměleckého stavu v postavě Zajíčka, jak ho hraje Jan Vondráček, je výraznou moderní interpretací Jiráskova komického hrdiny. A se Správcem Miroslava Hanuše tvoří protipóly: nadaný, uštvaný a podceňovaný učitel a muzikant, nucený prosit, a oproti tomu bezohledný, cynický a postavení zneužívající Vrchní, řídící vše k vlastnímu prospěchu: jak výmluvné! V Dlouhé se tohoto významu dociluje obsazením dvou vynikajících herců, vrstevníků (narozeni 1963 a 1966).

Ke kladům inscenace patří i výtvarné řešení Davida Marka, založené na plochých kulisách, kterým kouzlo a tajuplnost lesních scén a vodní hladiny dodávají projekce. Tak může Hanička vstoupit do lípy prostě vyříznutými vrátky, a přesto se o ni strachujeme a hejkalové a jiné příšery lesní se míhají, aniž by po jevišti museli poskakovat statisté a kulisáci, jak se to zhusta děje (v případě vyššího rozpočtu balet).

Alois Jirásek byl nezpochybnitelným spolutvůrcem české národní kultury a veleknězem jejích mýtů. Byl zneužit Zdeňkem Nejedlým a školní četbou dehonestován. Jeho jazyk se současnému čtenáři brání, i pro mě je číst Jiráska těžká povinnost, při níž po třetí stránce usínám, byť nerada. Sám jeho životopis je součástí národního mýtu – původem z chudé chaloupky v Hronově stal se milovaným a uctívaným národním spisovatelem.

Na Lucerně v Dlouhé se mi líbí, že ji inscenátoři vzali vážně, nepodcenili její významy, bez rozčilujících povrchních aktualizací ji aktuálně vyložili ze smyslu Jiráskova textu a hlavně –naplnili ji komediantstvím, múzičností i muzikalitou a vytvořili nejen poněkud ironickou připomínku „českého nebe“, ale zejména předvedli, že na něco můžeme být opravdu hrdí, něco skutečně dovedeme a o to se můžeme opřít.

Taková inscenace je ovšem dílem zralých, přemýšlivých tvůrců, kteří své dílo opírají nejen o inscenační umění, ale také o znalost společnosti a o vztah k jejím dějinám i mýtům.

A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 11.Dubna 2017, 09:35:32

"Jeho jazyk se současnému čtenáři brání, i pro mě je číst Jiráska těžká povinnost, při níž po třetí stránce usínám, byť nerada."
Paní Zemančíková, mně se vždycky Jirásek líbil, i když ne všechno, ani jsem ho nečetla celého.
Ale vždycky jsem se za to tak trochu styděla, jak se mi může vůbec něco takového líbit, když přece jde o národní mýtus šířený Zdeňkem Nejedlým. Už na střední škole v sedmdesátých letech jsem totiž slyšela od profesorů češtiny, že Jirásek je kámen úrazu, že se vlastně vůbec nedá číst. Z toho jsem usoudila, že ten, kdo ho čte (tedy i já) nemůže být vůbec normální. A tak jsem potom sama k sobě i přistupovala. Nedávno jsem tu ostatně v diskusi napsala panu Poláčkovi, že já vlastně nejsem současný člověk, ale že patřím do hluboké minulosti.
Nevím, jakým nedopatřením se stalo, že tu jsem.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Jirásek Úterý, 11.Dubna 2017, 10:41:8

I za mých mladých časů šel jeden hlas, že se Jirásek nedá číst. Ze zájmu o kraj, kde se román odehrává, jsem se překonal a přečetl Poklad. A bylo to velice příjemné čtení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 11.Dubna 2017, 14:17:31

Shodou okolností jsem si zrovna teď u jednoho mého známého z Plzně objednal, aby mi přivezl jedno vydání Jiráskových Starých pověstí českých. A jsem sám zvědavý, jak na mě tato četba bude působit dnes.

Jinak je k Jiráskovi možno říci jedno: on samozřejmě na jedné straně dnes už působí nemálo archaicky a v lecčem schématicky; ale na straně druhé v žádném případě není možno popírat, že byl opravdu dobrý spisovatel. A - měl opravdu dobré "oko" pro vystižení psychologie lidské mysli. Což je vlastně prvopočáteční předpoklad pro jakékoli spisovatelství.

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 11.Dubna 2017, 15:54:39

MIlá paní Hájková a ostatní diskutující,
já si s Jiráskem lámu hlavu už několik let. Nedávno jsem na sympoziu ke Smetanovským dnům vyslechla velice zajímavý referát kunsthistorika Víta Vlnase na téma Jiráskova Temna - Vít Vlnas je respektovaným znalcem baroka a monografistou Jana Nepomuckého, ve svém referátu zejména proti zažitému klišé připomněl, že Temno není román nenávistný, že nejde proti pobělohorské době ideologicky. To bylo velice zajímavé, i s interpretací ikonických ilustrací Adolfa Kašpara, které dílo ideologizují víc než samotný text.
Román měl velký vliv, našla jsem, že
"Temno četli za 1. světové války čeští vojáci na frontách i lidé v zázemí a všude posilovalo vůli k odboji proti útisku a k boji za národní svébytnost. První knižní vydání v dubnu 1915 bylo během tří týdnů rozebráno a již 4. 6. 1915 vychází vydání druhé, které je vyprodáno ještě před Vánocemi. V březnu 1916 vychází vydání třetí a pak ještě tři do konce světové války. Profesor Arne Novák napsal v roce 1915 v časopise Květy: „Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v »Temnu«; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa...". Rakousko-uherské úřady na tento velký ohlas Jiráskova románu reagovaly tím, že Zemská školní rada vydala v lednu 1917 zákaz nákupu Temna pro školní knihovny. Pokyn k tomu jí dalo Místodržitelství přípisem z 15. 12. 1916. Něco takového přibližuje Jiráska Masarykovi a jiným velkým intelktuálům té doby.
Když srovnám Jiráskovo dílo s díly velkých světových spisovatelů jeho generace, , vychází mi z toho Jirásek jako autor příliš lineárního přístupu k látce, jinými slovy: sune děj všemi historickými okolnostmi bez hlubší problematizace dějových okolností a postav. Vykládám si to tak, že na rozdíl od třeba Tolstého, který přemýšlel o filozofickém pozadí napoleonských válek s vědomím veškerého vnitřního rozporu svých hrdinů, Jirásek zejména pracoval na tom národním mýtu.
Musím ale připustit, že tam, kde má člověk na tom mýtu sám nějaký podíl, nějak se ho dotýká, tam je náhle cesta k Jiráskovi nalezena a veškerá čtenářská obtíž odpadá ( to odvozuji například od toho, že od té doby, co znám Hronov a celé jeho okolí, docela mě těší si tu a tam otevřít kroniku U nás - to by mě před tím ani nenapadlo). Což je asi i případ čtenářského zážitku pana Šťastného. A také musím Jiráskovi přiznat, že ve zobrazování sporu katolické církve s českými evangelíky je věrohodný, protože se opírá o autentickou zkušenost svého kraje i rodu a nevychází jen z historických pramenů.
Současný člověk si k němu musí hledat cestu, což je ovšem případ i té zdařilé inscenace Lucerny, o níž je můj původní článek.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 11.Dubna 2017, 20:55:39

"....tam, kde má člověk na tom mýtu sám nějaký podíl, nějak se ho dotýká, tam je náhle cesta k Jiráskovi nalezena a veškerá čtenářská obtíž odpadá..."
Určitě máte pravdu. Proto ho za první republiky četli i dělníci, aniž jim to bylo nějak zatěžko. Prostě měli vztah k tomu mýtu.
Ostatně, za první republiky, myslím, dělníci daleko víc četli, než dnes.
Tak nevím, jestli jsou mýty škodlivé...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Dubna 2017, 14:10:34

"...sune děj všemi historickými okolnostmi bez hlubší problematizace dějových okolností a postav" - ano, to bude asi dost trefná charakteristika Jiráskova literárního stylu, proto jsem sám hovořil o určitém schematismu u něj.

Ale na straně druhé - poslední kniha kterou jsem od něj před lety četl byly "Skály", sám jsem se do té četby ponořil s jistou skepsí - a byl jsem pak nemálo překvapen tím, jak pod tím centrálním - dozajista poněkud schematizovaným - ideovým střetem mezi evangelismem a katolicismem dokázal znovu a znovu učinit hluboké a bystré sondy do lidských charakterů. Právě proto říkám: nepodceňujme Jiráska a neházejme ho do starého železa, mnohé v něm si uchovává i nadále svou hodnotu.

Co se těch mýtů týče - jak už jsem napsal minule jsem opravdu sám zvědavý, jak na mě teď zapůsobí ty nejstarší a nejpůvodnější české mýty v Jiráskově podání.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Dubna 2017, 14:14:28

Ještě k té potenciální škodlivosti mýtů: to přijde na to. Pokud ty mýty směřují k nekritické adoraci vlastního národa, k pocitu vlastní výlučnosti či přímo k nacionalismu, pak je dnes asi sotva můžeme v tomto smyslu akceptovat.

Na straně druhé, pokud se v nich jedná o udržování a pěstování vlastního národního povědomí, v obecném smyslu národní kultury, pak je sotva možno tu rozumně vznášet nějaké námitky.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 12.Dubna 2017, 19:56:37

Já myslím, že problém je spíš v našem nízkém národním sebevědomí než v nacionalismu.
Ale to je jedno, ono stejně není jasné, kdo a jak by měl ten mýtus dnes udržovat. Už se to nedá nijak vzkřísit.

Ivo Horák - Praha 3

Čtvrtek, 13.Dubna 2017, 10:24:19

Jenže, paní Hájková, ono nízké národní sebevědomí leckdy ústí v nacionalismus, což se o klidného a sebejistém zakotvení v národním a dalších společenstvech tak snadno říci nedá.

Petrasek Milan - penzista

Atest smýšlení českého národa a obraz jeho touhy po sebeurčení v Dlouhé dnes Čtvrtek, 13.Dubna 2017, 12:12:5

si jistě nenechám ujít,
A obzvláště se těším na trefný příspěvek/nástin vývoje doposud stále patrných následků plošně násilné katolizace českého ducha.

Martin Profant - Praha 7

Ivovi Horákovi Čtvrtek, 13.Dubna 2017, 12:49:6

A Vy nějaký případ takové zakotvení "v národních a dalších společenstvech znáte"?

Martin Profant - Praha 7

Aleně Zemančikové Čtvrtek, 13.Dubna 2017, 13:09:55

Ono záleží na tom, co z Jiráska srovnáváte.

Je to autor vynikajících historických povídek: Ztracenci, Hejtmanská sláva Jana Talafuse; autor velmi dobrých novel: Zábrušanský hon, Filosofská historie (tu nám většinou znechutila povinná školní četba se závaznou idiotskou interpretací);

A ovšem autor Lucerny -- tu inscenaci v Dlouhé jsem neviděl (doufám, že ještě neviděl), ale tak, jak ji popisujete, šla zřejmě k duchu předlohy blíž než ledaskterá z těch předchozí, "pietnějších". Jen ta postava správce je v originále studie mnohem ohavnějšího ponížení přetaveného v panovačnost, než jak její interpretaci v Dlouhé popisujete Vy. Ohavny, urfašisticka a bohužel také odporně aktuální postava.

Paradoxně je Jirásek umělecky nejslabší tam, odkud ho nejvíce známe, v e velkých historických románech.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 13.Dubna 2017, 18:29:58

K otázce zakotvení člověka ve společenstvích, ať národních nebo mezinárodních (pan Horák).
Možné to je, ale člověk je pak na těch společenstvích závislý. Jaká je pojistka proti jejich rozpadu?
Jsem si jistá (mám tu zkušenost), že nejpevnější zakotvení člověka jakožto jedince je v Bohu, ať už mu tak říká nebo ne.
Mně ten Jirásek nějak připomíná, že my Češi máme k Bohu nevyjasněný vztah.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 14.Dubna 2017, 10:24:2

Nebyl jsem si úplně jist, zda ke mně pan Profant vznesl výše "všetečný" dotaz, nebo zda to byla otázka řečnická. Ano, nejsme si pravdami, kterými operujeme (a někdy i boucháme do stolu či po hlavách), vždy dvakrát jisti. Řeknu upřímně, moc lidí neznám dost dobře. Mám snahu, aby moje vyjádření platilo aspoň o mně. Cítím pevnou vazbu (ukotvení) ve vlastním národě, v této zemi a na konkrétních jejích místech, rovněž třeba pocit evropanství. Nedělá mi (pak) problémy nepociťovat žádnou nadřazenost vůči lidem kteréhokoliv národa a kterékoliv země, což mi ovšem nebrání v kritice vývoje tam či zde.

Přeji všem diskutérům přesně takové velikonoční svátky, jaké si sami představují.

Petrasek Milan - penzista

Jen aby ty svátky přesně tak nedopadly, pane Horátku Pátek, 14.Dubna 2017, 10:46:16

Neopomenul bych připomenout nutnost kapky nedůvěry v lidskou laskavost. Jakýkoliv spontánní kredit skrývá svá nebezpečí....bych dodal.

Martin Profant - Praha 7

Ivovi Horákovi Pátek, 14.Dubna 2017, 18:06:2

Eva Hájková psala o "našem nízkém národním seběvědomí", ze souvislosti si dovolím soudit, že ono "my" zde znamenalo "my, Češi". V tomto kontextu jsem četl i Vaší reakci.

Dávalo to dobrý smysl u její první části. Ano, český nacionalismus se od počátku hodně rozvíjel jako důsledek nízkého národního sebevědomí. A jeho nejkultivovanější formy, které nepřeložitelně pro většinu světa nazýváme "vlastenectví" ( a odlišujeme od patriotismu), se vytvářely právě jako reakce na tento nízký nacionalismus (či opět nepřeložitelně na "vlastenčení") -- Schauer, Masaryk, Černý, Šalda, Patočka etc.

Proto jsem i druhou část četl ve stejném kódu -- jsou ve světě národní či jiná společenství, ve kterých převažuje modus "klidného zakotvení" v tomto společenství. Bylo by to hezké, kdyby existovala a protože o jejich výskytu nevím, zeptal jsem se. Zcela věcně.

Myšlenka, že toto ukotvení myslíte z individuální perspektivy, mi vzhledem k již uvedenému předznamenání oním "my" u Evy Hajkové, nepřišla na mysl. Inu, přiležitst k rozšíření obzoru. Dík.

Hezké velikonoce všem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 14.Dubna 2017, 18:35:17

Já také přeji všem čtenářům i redakci radostné Velikonoce, jimiž si každoročně připomínáme, že život je něco zázračného a věčného - pokud se neuzavřeme sami v sobě.
I když si občas navzájem nerozumíme.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 15.Dubna 2017, 08:22:22

Jen na vysvětlenou - být v něčem zakotven pro mě, jakožto pro jedince, neznamená ani tak získávat odtud identitu, jako spíš být spojen s nějakým zdrojem, odkud lze čerpat morální sílu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.