Deník Referendum Domov

Kdykoli někdo vyhlašuje, že Češi jsou zase v něčem výjimeční, trnu. Ani tentokrát se nemohu ubránit pochybnostem.

Významné vládní instituce (Úřad vlády ČR, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Česká rozvojová agentura) spolu s Informačním centrem OSN a organizacemi reprezentujícími soukromý sektor (Asociace společenské odpovědnosti a UN Global Compact v ČR) vyhlásily Cenu SDGs, soutěž o ceny pro aktéry ze všech sfér veřejného života za vynikající příspěvky k naplňování Cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs).

V září 2015 přijali představitelé 193 členských států OSN Cíle udržitelného rozvoje jako velmi ambiciózní pokračování relativně úspěšných Rozvojových cílů tisíciletí, které v letech 2000–2015 usilovaly mimo jiné o snížení extrémní chudoby a zlepšení postavení žen v chudých zemích. Nové cíle, kterých je sedmnáct, tvoří Agendu 2030, zaměřenou tentokrát nejen na vymýcení chudoby a dosažení genderové rovnosti, ale také na překonání environmentálních hrozeb a prosazení udržitelného způsobu života všude na Zemi.

Udržitelnost, o které Agenda 2030 mluví, je chápána ve všech dimenzích: ekologické, ekonomické i sociální. Úspěšnost záměru, a vlastně i snesitelný život na planetě, závisí na tom, jak se podaří do programu zapojit co nejvíce lidí, organizací a institucí. Z tohoto hlediska se Ceny SDGs jeví jako chvályhodná iniciativa.

Současná česká vláda připravila Strategický dokument Česká republika 2030, k jehož přípravě pozvala experty nevládních organizací i akademické a soukromé sféry. Cíle udržitelného rozvoje v něm hrají velkou roli. Expertní znalosti i dobrá politická vůle ale k úspěchu nestačí. Je třeba také získat podporu veřejnosti pro nezbytné politické programy a čelit zájmům, které jsou s principem udržitelnosti v rozporu. Je otázkou, nakolik je předmětná soutěž v tomto ohledu nápomocná.

Cíle udržitelného rozvoje se může dařit naplňovat jen tehdy, pokud bude umožněno chudým, vyloučeným stát se subjekty vlastního rozvoje. K tomu je nejprve třeba slyšet jejich hlas. Foto archiv DR

To, že se vyhlašovatelé soutěže zabývají otázkou podpory veřejnosti, ukazuje průzkum, který dva z nich zadali (Asociace společenské odpovědnosti spolu s Global Compact Network Czech Republic). Průzkum probíhal mezi „internetovou populací“ v dubnu 2016. V roce 2015 mělo k internetu přístup 73,1 procent obyvatel. Dá se předpokládat, že bez přístupu k internetu jsou především chudé domácnosti. Vypadá to, že zadavatele průzkumu názorů českých respondentů na boj proti chudobě nezajímá pohled těch, kterých se to týká nejvíce. Nebo se na chudých prostě šetřilo, jako vždycky.

Cíle udržitelného rozvoje se může dařit naplňovat jen tehdy, pokud bude umožněno chudým, vyloučeným, vykořisťovaným, marginalizovaným stát se subjekty vlastního rozvoje. K tomu je nejprve třeba slyšet jejich hlas, je třeba ptát se jich samých, co potřebují. Tato jinde už samozřejmá zásada rozvojových programů, k nám ještě nedorazila.

Pozoruhodné výsledky
Přes tento zásadní metodologický, a vlastně i etický nedostatek přináší průzkum pozoruhodné výsledky. Na stránkách soutěže čteme shrnutí, které má půvab nechtěného: čtyři pětiny lidí si myslí, že by se česká vláda měla zapojovat do plnění SDGs, a zároveň se dozvídáme, že přes 70 procent o SDGs nikdy neslyšelo (těch zbývajících 30 procent není za šest měsíců od schválení SDGs vůbec špatný výsledek, pokud průzkum proběhl v dubnu 2016, a je to dokladem vynikající práce neziskových organizací, které se jejich propagaci věnují).

Rozpor je jen zdánlivý – když se výzkumníci ptali na konkrétní témata, obsažená v Cílech udržitelného rozvoje, považovaly je zmíněné čtyři pětiny za hodné pozoru vládních politik, aniž by tušily, že se jedná o Sustainable Development Goals. To je dobrá zpráva: ukazuje totiž, že Češi a Češky tyto problémy vnímají a že je Agenda 2030 relevantně pojmenovala.

Když se ale podíváme na váhu, jakou respondenti přikládají jednotlivým tématům/cílům, uvidíme nevyrovnaný obraz. Mezi priority patří „zajistit zdravý život“ (44 procent) a chránit přírodu (41 procent), ve středních hodnotách jsou to dostupná energie (33 procent) a hospodářský růst s důstojnou prací pro všechny (33 procent). Slabou podporu mají „snížení nerovnosti uvnitř zemí i mezi nimi“ (12 procent – tady se ukazuje, že těch nejvíce nerovných se nikdo neptal) a dosažení genderové rovnosti a zlepšení situace žen a dívek (11 procent). Na základě takového průzkumu by se jevilo logickým zaměřit se zejména na veřejností podceňovaná témata, která jsou pro Agendu 2030 zcela klíčová.

Absurdně rostoucí nerovnost je faktor, který ztrátou společenské soudržnosti ochromuje kapacity společností čelit současným ohrožením. Stejně skandální je přetrvávající nerovné postavení žen, zejména pokud jde o ohrožení chudobou. To, že česká společnost tyto problémy nevnímá, je důsledkem špatné práce vzdělávacích institucí, médií i politických stran (čest výjimkám).

Ale východisko a zacílení Cen SDGS, jak ještě uvidíme, je poněkud jiné. V další části průzkumu téměř stejné procento respondentů vyjadřuje názor, že by se do plnění Cílů udržitelného rozvoje měli zapojit vláda i soukromý sektor (čtyři pětiny a 75 procent). O ten soukromý sektor jde, zdá se, hlavně.

Soukromý sektor až na prvním místě
Organizátoři soutěže totiž hrdě deklarují, že vyhlášení Cen SDGs „demonstruje partnerství a spolupráci mezi státní správou a soukromým sektorem (takzvané Public Private Partnership, PPP)… Takto nastavený model je ve světě výjimečný…“ To také objasňuje drobnou záhadu, proč se mezi partnery objevuje Ministerstvo průmyslu a obchodu a nikoli Ministerstvo zahraničních věcí nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí, které mají s Agendou 2030 také leccos společného.

Seriózní studie nevládních organizací Previous Eurodad research ukazují, že koncept PPP pomáhá v rozvoji zejména soukromým firmám, které se na něm podílejí. Ale i pracovníci Mezinárodního měnového fondu jsou přesvědčeni, že PPP „často zhoršují fiskální problémy, které mají řešit, a vykazují zásadní nedostatky, pokud jde o transparentnost a demokratickou odpovědnost“.


Podobně sporný pro udržitelný rozvoj je i přínos uskupení, jako je Globální dohoda (Global compact). Jedná se o sdružení firem, které deklarují svou ochotu podporovat udržitelnost na mezinárodní i české úrovni. Problém celého konceptu dobrovolných závazků je neexistence nezávislé kontroly plnění a také disproporce mezi ekonomickými a „dobročinnými“ aktivitami.

Pro udržitelný rozvoj je daleko zásadnější zavedení právní odpovědnosti firem za dodržování lidských práv, jak to prosazuje v rámci OSN Pracovní skupina pro závazná pravidla pro nadnárodní firmy a jiné podniky v oblasti lidských práv. Je pozoruhodné a chvályhodné, že Česká republika se jednání aktivně účastní, na rozdíl od řady jiných zemí, kde je vliv firemních lobbistů silnější.

Jak si nadnárodní firmy představují svůj příspěvek k udržitelnému rozvoji, ukazují názorně takzvané inspirující příklady ze zahraničí. Ve své naivitě jsem čekal příklady firem řízených zaměstnanci, ekologické zemědělce, města provozující veřejnou dopravu zdarma, energeticky soběstačné obce, fairtradová družstva, komunitně podporované zemědělství, systémy lokálních měn, etické banky nebo iniciativy drobných farmářek z globálního Jihu.

Když jsem pak příklady pročítal, nejprve jsem myslel, že jde o projekt nějakých českých Yesmenů nebo vydařenou politickou satiru. Ale asi ne. Opravdu se tam několikrát objevuje firma Volkswagen, ano, ta stejná firma, která dlouhodobě podváděla zákazníky a kontrolní úřady falšováním emisních hodnot u svých dieselových automobilů. Firma se tam mimo jiné chlubí vytvořením 13,5 tisíce pracovních míst v Indii. Nepíše už, že ve stejné pracovní pozici bere dělník v Německu za hodinu 48 eur, zatímco v Indii dvě eura (přibližné částky, informace pochází od odborářů ze Škodovky. Čeští dělníci berou 12 eur). Jako vzory udržitelnosti se prezentují i další automobilky jako Renault, Hyudai, Ford nebo letecká firma Airbus.

Za zvlášť pikantní lze považovat zmínku o bance HSBC, která je známá nejen prokázanými případy praní špinavých peněz, ale také podílem na ničení pralesů v Indonésii. Pokud někdo potřebuje greenwashing, tak je to jistě tahle banka.

Firma MasterCard zase vyvinula inovativní e-poukazy na jídlo pro syrské uprchlíky v Libanonu. To se týkalo 750 tisíc uprchlíků a 250 firem, kterým tím stouply zisky o pěkných 6–12 procent. Vzhledem k tomu, že proud uprchlíků jen tak nevyschne, je to pro byznys vyhlídka na dlouhodobou udržitelnost. Už se plánuje rozšíření do Jordánska.

Firmu Starbucks najdeme mezi pozitivními příklady také. Vždy je na místě, když se jedná o drahou kávu a globální dobro. Svou oddanost obecnému blahu dokázala například využíváním daňového ráje, aby se vyhnula placení daní. I to je jistě velmi inspirující.

Ceny SDGs mají také své tváře – celebrity. Přiznávám, že většinu z těchto osobností, které myšlenku univerzální spravedlnosti, překonání chudoby, míru a záchrany planety tak vehementně zastávají, jsem neznal. Pokud jde o celebrity, jsem poněkud zaostalý, ale některé jsem poznal, člověk se neubrání. Fotografa Jana Saudka, který je z nějakého záhadného důvodu přiřazen k cíli dosáhnout rovnosti žen a mužů. Poznal jsem i Karla Janečka, který je prý geniální matematik, ale nedovede si spočítat, že spekulace, na kterých vydělává, působí turbulence a krize na finančních trzích, a ty pravidelně dopadají nejhůř na chudé. Na tom nic nezmění, ani kdyby všechny vydělané peníze utratil za intelektuální kavárny a ekologické zemědělství.

Celebrity vpřed
Chybět nesmí ani herec Jiří Mádl. Asi mu ušel drobný rozpor mezi  jeho upřímným politickým přesvědčením, že levá se hodí jen na utírání, a jeho nadšením pro boj proti hladu. Nikdo mu asi neřekl, že boj proti chudobě není pravicové téma, protože s chudobou si trh opravdu, ale opravdu neporadí.

Příznačnou celebritou je i Jeffrey „Šoková Terapie“ Sax, který bude předávat odměny vítězům. Profesor Sax měl jako jeden z vůdčích duchů transformace v devadesátých letech lví podíl na kolapsu ruské ekonomiky a jeho děsivých sociálních důsledcích. Později uznal, že to „byla chyba“, a dnes je jedním z vůdčích duchů celosvětového rozvoje.

Ceny SDGs jsou výjimečné také tím, že se na jejich vyhlášení nepodílejí žádné nevládní organizace ani jejich sdružení. Že by nechtěly? Nebo je nikdo nepozval? Chybí České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS), iniciativa Měj se k světu, a dokonce i kampaň Česko proti chudobě, která má svou soustavnou osvětou zaměřenou na Rozvojové cíle tisíciletí i na Cíle udržitelného rozvoje rozhodující podíl na tom, že česká veřejnost je v této oblasti výrazně obeznámenější, než je tomu ve srovnatelných zemích. To všechno s pomocí tisíců dobrovolníků v celé republice a za skromné a stále se zmenšující grantové podpory z prostředků České rozvojové agentury. Letos kampaň Česko proti chudobě nedostala od České rozvojové agentury dotaci žádnou.

Účastníky soutěže lze nominovat do 16. 4. 2017. Hlasování bude probíhat mezi 24. dubnem a 14. květnem. Ceny budou vyhlášeny 27. 5. 2017. Na stránkách jsem nenašel, jaké ceny vítěze čekají a kdo to bude platit. Nu co, ani s transparentností se to nemá přehánět. Doufám, že ceny získají dobré projekty a přeji jim mnoho úspěchů.

Hlavní cenou SDGs může být záchrana stability ekosystému a důstojný život pro všechny. Snad toho lze dosáhnout, určitě ale ne v případě, že budeme pokračovat jako dosud. Ne, pokud profit bude to nejdůležitější a pokud nám cestu budou ukazovat nadnárodní firmy.