Pokrokáři v USA prohráli boj o předsedu Demokratické strany, celkově ale sílí

Pavel Šanda přibližuje aktuální boje v Demokratické straně USA, která se vzpamatovává z volební porážky a v níž narůstá vliv stoupenců Bernieho Sanderse. Paralelně se v USA začíná aktivizovat čím dál více lidí i mimo tradiční partaje.

Víkendová volba předsedy Celostátního výboru Demokratické strany (DNC) představovala jeden z mnoha střetů mezi dvěma křídly této strany, jež lze zjednodušeně popsat jako pokrokáře – progresivisty – reprezentované v loňských primárkách senátorem Berniem Sandersem, dnes nejpopulárnějším americkým politikem, a stoupenci politiky, kterou mezi demokraty v USA zpopularizoval prezident Bill Clinton; řekněme propodnikatelským – korporátním – křídlem. Jeho typickou představitelkou je Hillary Clintonová, poražená kandidátka celé strany v loňských prezidentských volbách.

V Demokratické straně USA se dosud vše odehrává na pozadí přetrvávajícího šoku z vítězství Donalda Trumpa a prvních týdnů jeho prezidentství. Volba předsedy DNC, což je ve skutečnosti spíše vedoucí organizačního aparátu strany než skutečný stranický předseda – tedy administrativní, ale důležitá funkce – přitom nebyla výjimkou.

Kandidáti obou křídel na předsedu DNC: Tom Perez (vlevo) a Keith Ellison. Foto archiv RisingUpWithSonali.com

Vedení DNC se ocitlo v krizi poté, co byla už loni v létě po primárkách donucena k rezignaci Debbie Wassermanová-Schultzová kvůli odhalení, v jak rozsáhlé míře ovlivňovala proces výběru prezidentského kandidáta Demokratické strany. Dočasně ji nahradila Donna Brazilová, u níž se ovšem zas ukázalo, že před debatou demokratických kandidátů na CNN poskytla Hillary Clintonové předem otázky, na které bude dotazována.

Horkým kandidátem na předsedu DNC byl delší dobu federální poslanec za stát Minnesota Keith Ellison. Ten je znám nejen jako jediný muslim mezi členy Kongresu, ale především jako člověk blízký progresivnímu křídlu strany. Nikoliv překvapivě měl podporu samotného Bernieho Sanderse, o to nečekaněji jej podpořili i někteří významní členové korporátního křídla, kteří vnímají narůstající sílu a tlak progresivců, mezi nimi například senátor za New York Chuck Schumer.

Pak ale do celého procesu vstoupil bývalý prezident Barrack Obama, který v podstatě přemluvil svého ministra práce Toma Pereze, jenž ani původně neměl v úmyslu kandidovat. Korporátní křídlo strany následně zahájilo nevybíravé a až absurdní útoky na Keitha Ellisona, který byl například obviňován z antisemitismu kvůli tomu, že se v mládí zúčastnil mítinku mírně řečeno excentrického černošského vůdce Louise Farrakhana.

Následovalo velmi těsné vítězství Toma Pereze. Je ovšem nutno si uvědomit, že předsedu DNC volí úzká elita Demokratické strany. Proto i Bernie Sanders označil výsledek Keitha Ellisona za výborný s ohledem na skutečnost, že volbu prováděl stranický establishment. Je třeba podotknout, že pokud by progresivní křídlo strany bylo tak slabé jako ještě před rokem či dvěma, Keith Ellison by neměl sebemenší šanci na zvolení.

Vedení v bublině
V Demokratické straně USA se tedy o víkendu v zásadě hlasovalo o tom, zda establishment vyhoví progresivcům, pokusí se je více vtáhnout do strany za cenu určitých ústupků a dá této frakci strany významnou roli ve straně, nebo se rozhodne nadále držet otěže zcela ve svých rukou. Těsně zvítězila druhá varianta.

Další otázku, o které demokraté nyní rozhodovali, představovala volba, zda má strana a její kandidáti přijímat sponzorské dary od bohatých sponzorů, velkých korporací a bank, nebo jít sandersovskou cestou, tedy financovat stranu a kampaně prostřednictvím milionů malých příspěvků od řadových Američanů, tedy z oněch dnes již pověstných sedmadvacetidolarových darů.

Korporátní demokraté používali argumenty typu že nelze jít s lžící do rvačky s noži, nebo že by byla chyba znevýhodňovat se oproti republikánům, kteří získávají obrovské sumy peněz od miliardářů. Problém ovšem spočívá v tom, že americká veřejnost, a to včetně řadových republikánů, je znechucena masivní korupcí politiků a považuje je do značné míry za loutky, koupené korporaceme a bohatými sponzory. Z toho ostatně pramenila i nedůvěra veřejnosti k Hillary Clintonové.

Špičky Demokratické strany si stále ve své většině nejsou ochotny a schopny uvědomit, co vedlo k porážce jejich strany v podzimních volbách. To se odráželo také v tom, co jsme mohli slyšet od kandidátů na vůdčí post DNC v debatách před volbou. Většina z nich stále dokola opakovala fráze o tom, že strana ve skutečnosti není rozdělena na sandersovce a clintonovce, což znamená do očí bijící popírání reality.

Nebyli ochotni připustit ani to, o čem z amerických voličů nepochybuje skoro nikdo, totiž že vedení DNC zásadním způsobem znevýhodnilo Bernieho Sanderse v loňských primárkách. Většina argumentovala vcelku bezobsažnými, ale líbivými hesly o tom, jak dělat lépe to, co dosud – tedy zdokonalovat strategii, která se ukázala být zásadně chybnou.

Jenže mezi americkou veřejnosti to vře obecně a na americké levici zvlášť. Kroky Trumpovy vlády, které jdou nejen proti pracujícím, středním a chudším vrstvám americké společnosti, ale mnohdy proti samotným základům americké demokracie, jež tvoří dělba moci mezi soudní, exekutivní a zákonodárnou či svoboda médií a svoboda slova, nutí i dosud politicky neaktivní občany zapojovat se do rozličných hnutí a protestů, přispívat finančně, aktivizovat se.

Míra aktivismu, kterou můžeme v současné době v USA pozorovat, se nachází minimálně na úrovni bouřlivých 60. let, a navíc nemá zdaleka tak generační charakter jako v 60. letech.

Ve varu
Vrcholní politici se dostávají do situací, které v životě nezažili. Jejich tradiční setkání s voliči, která se nosívala ve styl málo navštěvovaných pohodovýchi sedánků, mají najednou úplně jiný charakter. Dav voličů zcela zaplní místnost, a ještě větší dav, který se dovnitř nevešel, často stojí venku. Lidé vystupují s ostrými požadavky, zaníceně argumentují, pískají, skandují. Několik vrcholných politiků již doslova uteklo z vlastního mítinku s občany, mnozí tyto akce úplně zrušili.

Podívejme se na několik ilustrativních scén ze současné americké politiky: republikánský politik v místnosti plné vlastních voličů, kteří mu doslova nadávají za to, že podporuje zrušení Obamovy reformy zdravotnictví, prchá zadním vchodem. Nově zvolená ministryně školství, která mimochodem prohlásila, že chce v USA zavést kulturu vedoucí ke království Božímu na zemi, nebyla učiteli a rodiči vpuštěna do veřejné školy, kterou jela navštívit, a to ani zadním vchodem, a prchá ve své limuzíně.

Demokratický politik je nucen slíbit, že bude hlasovat proti každé jedné nominaci na ministra Trumpovy vlády, a to po jednotlivých jménech. Při každém sebemenším zaváhání nastává obrovský pískot a projevy zásadního nesouhlasu. „Vetujte je všechny!“ volají lidé v přeplněném sále, zatímco zvenku je slyšet skandování těch, kteří se už do sálu nevešli.

Republikánský senátor Marco Rubio, jeden z uchazečů o prezidentskou kandidaturu, ruší svoje setkání s voliči s tím, že je v zahraničí. Když je pak voliči odhalen na floridském letišti, srotí se kolem něj lidé a ptají se rozhodnými hlasy: „Kdy se setkáte s voliči? Proč jste lhal?“ Video natočené na mobilní telefon obletí internet.

Takové scény jsou dnes v USA na denním v pořádku. Téměř denně se v USA konají desítky, ne-li stovky protestů. Nejde přitom o protesty, které známe z minulosti, kdy dvacet lidí chodí v kruhu s cedulemi. Jedná se o desítky tisíc lidí, v lepších dnech i stovky tisíc. Organizace, které protesty pořádají, zaznamenávají rekordní příliv členstva i finančních příspěvků od běžných lidí.

Neaktivizují se ale jen protestní organizace. Američané chtějí stále ve větší míře  vstupovat do politiky. Mezi masami progresivně naladěných lidí zaznívá otázka, zda podporovat korporátní demokraty proti republikánům, nebo stát mimo tento souboj. Zaníceně se diskutuje o tom, zda má progresivní křídlo usilovat o převzetí Demokratické strany, nebo vytvořit novou třetí stranu. Na obou těchto strategiích se usilovně a organizovaně pracuje.

Nová strana?
Už během prezidentské kampaně vznikla Demokratická socialistická strana (Democratic Socialist Party) inspirovaná programem Bernieho Sanderse. Nyní proběhl pokus o vytvoření Strany lidu (People’s Party), založený na kampani „Draft Bernie“, která usilovala o to, aby se Bernie Sanders postavil do čela této nové strany, což ale zároveň představovalo i podmínku pro její vznik. Bernie Sanders odmítl, poněvadž se kloní ke strategii bojovat za progresivní myšlenky v rámci Demokratické strany, a to zejména proto, že institucionální systém v USA zásadním způsobem třetí strany znevýhodňuje.

Onu sanderskovskou strategii razí například další uskupení s názvem Justice Democrats, což by se dalo velmi volně přeložit jako Demokraté za spravedlnost. To provozuje vedle finanční sbírky také nábor těch, kteří budou kandidovat proti korporátním demokratům v demokratických primárkách na všechny možné funkce, od členů školních rad po kongresmany. Zároveň provádí přísný výběr z dobrovolníků, kteří se přihlásili, a následně je na kandidaturu školí a připravuje.

Počty přihlášených jsou opět bezprecedentní a počítají se v tisících, z nichž  podstatná část již prochází školením a přípravou. Všichni tito kandidáti jsou vázáni jednou zásadou, a to že nepřijmou ani dolar od korporací a bank.

Na pozadí tohoto dění představuje zvolení Toma Pereze předsedou Celostátního výboru Demokratické strany jen malou epizodu v boji o charakter Demokratické strany a americké levice jako celku. Epizodou, ve které je vítězství korporátního křídla dost možná vítězstvím Pyrrhovým.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.