Otázky, které má cenu si klást

Přestože si tvůrci seriálu Bohéma možná vzali příliš velké sousto, vytvořili mnoho výjimečných scén z dějin českého filmu. A nevadí ani, že se přesně nedrželi historických faktů: film je umění a nemusí nahrazovat učebnice dějepisu.

Doby, kdy všichni žili televizními seriály, zejména těmi Dietlovými, jsou naštěstí ty tam. Také se už od dramatické tvorby neočekává, že bude kázat, umravňovat či šířit propagandu. Naopak je dost času a prostoru na kladení otázek, vyvracení mýtů či práci s hypotézami.

Málokterý ze současných českých autorů mne dokáže tak intelektuálně zaměstnat jako Robert Sedláček. Zvlášť když zpracovává politická témata. Ať už v komedii, jakou byli Muži v říji (která ukázala, že i ti nahoře mohou být slabými legračními pajduláky, zatímco ti dole mazanými vykuky), nebo v seriálu České století, které připomnělo klíčové okamžiky našich dějin.

Už v něm jel Sedláček „volnou sestavu“ na motivy událostí. Stavěl dialogy, jak mohly proběhnout a dodával jim zajímavé kulisy. Podobně kdysi v televizi pracoval dramatik Oldřich Daněk, když k nadšení fajnšmekrů inscenoval momenty, které hýbaly historií, od antiky po novověk.

Sedláček má také svůj rukopis. Nemyslím tím specifický typ dialogů nebo pánský holý zadek v každém díle. Přehrává situace způsobem, ze kterého cítíte, že tak to mohlo být, ale též nemuselo. Soustředí se na myšlenku, či chcete-li vznešeněji – poselství. Potom je jedno, jestli si ve skutečnosti říkal Gottwald se Slánským „vole“.

Slabosti konkrétních lidí
V neděli doběhl na obrazovkách České televize Sedláčkův seriál Bohéma, mapující osudy některých barrandovských tvůrců od konce třicátých let až do osmašedesátého. Jak se dalo čekat, nejhlasitěji se ozvali ti, kterým se nelíbil. Se zbytkem diváků dokázali maximálně tak pochválit herecké výkony – především famózního Vladimíra Javorského coby Vlastu Buriana nebo Davida Novotného jako Jaroslava Marvana.

Na pranýři bylo opět hlavně překrucování nebo posouvání faktů. I mne to zpočátku zarazilo. Drtivá většina reálných postav – a do toho jedna dvě, navíc v klíčových rolích, které nikdy nežily. Filmaři občas natáčeli filmy, jež skutečně vznikly, občas zase filmy, které si autoři seriálu – Tereza Brdečková a Robert Sedláček – vymysleli.

Namátkou mne vyrušilo, když v seriálu s Burianem natáčel na konci třicátých let antisemitismem nasáklý režisér Bínovec jakýsi film z železniční stanice – což se nestalo. Nebo když byl na premiéře filmu „Přijdu hned“ představen jiný kameraman, než který jej opravdu snímal. Patrně se tím řešil problém, že víc postav by už seriál neunesl a muselo se redukovat mezi herci, režiséry, kameramany, scénáristy… Některé životní peripetie rodiny Oldřicha Nového zase byly zaměněny za peripetie rodiny Burianovy – a naopak.

To jsou všechno věci, které musel tolerantní divák Sedláčkovi odpustit. Stejně jako klišovité rámování srpnovou okupací v osmašedesátém. Mělo pomáhat držet příběh pohromadě, ale působilo spíš rušivě a zdržovalo. Někteří diváci rovnou vypnuli televizi: čekali půvabné retro a vybafla na ně tisící první obžaloba Sovětů.

Mnohem důležitější ale bylo, na co autoři chtěli upoutat naši pozornost. Ne náhodou se jednotlivé díly týkaly konkrétních osobností ve zlomových situacích. Pouze úvod nám popisoval bezstarostnou smetánku. Dál už to byli lámaní lidé, které nad vodou držela možnost dělat práci, kterou umí, která baví je, ale ještě víc diváky. Proto se ještě zkraje protektorátu chlácholili tím, že pro český film nastává zlatá éra: bude se točit ostošest, publikum zapomene na krutou dobu a peníze investované do tvorby se použijí na pomoc těm, kteří jsou v nouzi nebo přímo trpí.

Proč tolik jedinců své selhání zastírá proměnou společnosti? Foto ceskatelevize.cz

Viděli jsme, jak se Burian nechal přemluvit k rozhlasové scénce zesměšňující Jana Masaryka. Po válce byla stěžejním bodem obžaloby a příčinou jeho věznění a další persekuce, byť se jej sám Masaryk zastal. Nepomohlo ani schovávání odbojové vysílačky v Burianově divadle.

Poutavě byl vylíčen vztah Buriana s Jaroslavem Marvanem, který nechtěl stát celý život ve stínu slavnějšího kolegy a principála. Pracovitý a ctižádostivý Marvan byl posedlý svou kariérou, jež vyvrcholila po osmačtyřicátém. Po válce už s Burianem nespolupracoval. Od Marvana si pak zase začal držet odstup hvězdný režisér Martin Frič, který sice svůj um uplatnil za všech režimů, ovšem nikdy nepřestal být citlivým člověkem – takže své běsy raději utápěl v alkoholu.

Sledovali jsme Oldřicha Nového, jenž se odmítal vzdát své ženy – židovky. Nebo tragický příběh talentované herečky Anny Letenské, kterou nacisté popravili jako exemplární oběť z prostředí showbyznysu. A to těsně po dotočení jejího posledního filmu. Šéf Barrandova Miloš Havel, v procítěném podání Jaroslava Plesla, v sobě sice kombinoval byznysmena s humanistou, ale Letenské nedokázal pomoci.

Stejně tak režisér Otakar Vávra, který se ve zlomových okamžicích tvářil, že nevidí-neslyší. Seriál jej prezentoval jako chladnokrevného a filmováním posedlého pragmatika, jenž ví, která bije, ale zkouší to přesto uhrát s protektorátním režimem i poúnorovými komunisty. Zapomenout nelze ani na Vávrova dvorního herce Zdeňka Štěpánka, v němž se snoubila statečnost, tolik posilovaná jeho velkými rolemi, se strachem obyčejného smrtelníka.

O mozaiku však Sedláčkovi určitě nešlo. Spíš chtěl ukázat, jak jedni svá vlastní selhání překrývali poukazováním na selhání druhých. Došlo i na paralely mezi protektorátem a obdobím po pětačtyřicátém a osmačtyřicátém. Kdo práskal nacistům, práskal i komunistům.

Režiséra Weisse nechal ještě coby asistenta vykázat jeho někdejší nadřízený Bínovec z natáčení, protože nacistům vadil jeho židovský původ. Nikdo se jej na place nezastal. Po válce sám akceptoval, jak si jakýsi zdivočelý osvětlovač-komunista vymínil, že bude dál na filmu pracovat, až zmizí přítomná herečka německého původu.

Podobnými obrazy, které nám toho chtěly tolik říci, byl seriál napěchovaný. Potíž je v tom, že na pouhých šest dílů to bylo příliš velké sousto. Děj musel spěchat kupředu a divák si nemohl dovolit oddych, natožpak promýšlení charakterů. Pro mne bylo třeba pohodlnější přehrávat si seriál na webu, co chvíli jej zastavit a průběžně konfrontovat s archivy a odbornou literaturou.

Přes desítky kaz na kráse se k němu ale budu rád vracet a doporučovat jej všem zájemcům jak o český film, tak o naši historii. Výhrady, že leccos zkresluje, zamlčuje nebo falšuje, neberu. Kdo zná dějiny nebo se zajímá o kinematografii, se nemohl nechat zmást. Na ostatní zbyl aspoň sled uhrančivých scén o osobnostech, o nichž toho přes jejich slávu bylo dosud známo tak málo. Film či televize nemůže nahrazovat vzdělání, ať už poskytnuté školami, nebo dosažené samostudiem.

Kromě toho v každém okamžiku se mohl divák povznést nad detaily a klást si stěžejní otázky: Proč tolik jedinců své selhání zastírá proměnou společnosti? A proč hnijící společnost svádí vinu na jednotlivé obětní beránky?

Přiznávám, že pro úvahy, práci i styl Roberta Sedláčka mám slabost. Nekazí mi ji ani jeho mikina při přebírání státního vyznamenání z rukou Miloše Zemana. Sedláček není oportunista. Dělá, co umí, navíc dost dobře. Zároveň ale stíhá obrazem i postavami svých filmů komentovat českou cestu novodobými dějinami. Jak nedávno řekl Salónu Práva, „všechny ty komunismy, fašismy a kapitalismy se rodí a skládají z lidských slabostí, jako jsou ješitnost nebo ambicióznost.“

Je fajn, že máme tvůrce, kteří dokáží přemýšlet jak o slabostech konkrétních lidí, tak o slabostech demokracie. Samo o sobě to asi ještě jako pojistka demokracie sloužit nemůže. Ale v synergii s informovanou a kulturně se chovající společností, k níž bychom měli směřovat, to může mít zásadní význam.

Zvlášť když příští rok na nás vyskočí dvě výročí – října 1918 a srpna 1968, která si bezesporu budou koledovat o zjednodušený výklad, ba o zmocnění se těmi, co hodlají prosadit a zhodnotit vlastní interpretaci těchto významných etap.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

První postřeh Čtvrtek, 23.Února 2017, 16:03:33

Co mě jako vůbec první věc hned na začátku nepříjemně vysloveně uhodilo do očí, bylo toto: opravdu si nedovedu představit, že by někdo v srpnových dnech 1968, v prvních dnech ruské okupace, projevil tak absolutní nezájem o aktuální informace, vypnul rádio i televizi, a prohlížel si s dcerou fotky z protektorátu.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 23.Února 2017, 16:14:52

Svým způsobem do toho obrazu zapadá i Ferdinand Peroutka.
Byl to selfmademan, který si zamiloval svou pozici intelektuální superstar a společenské a finanční benefity z ní plynoucí jakbysmet.
Takže dokud ho neodvezli do lágru taky proplouval, jak se dalo.
A dalo se jen tak, že se napsalo např., že Mein Kampf se hodí pro národ německý, kdežto u nás v Čechách se na věci díváme jinak.
Že německý přístup k židům je německý přístup k židům, mají na něj právo, ale u nás je ten přístup jiný.
Atd. Atp. Etc.
Byly to těžké časy...

Ale samozřejmě tvrzení prezidenta Zemana, že byl Peroutka fascinován nacismem a obdivoval Hitlera, to je prostě jen žvást, nazval bych ho "zemanovskou alternativní realitou".
Ve srovnání co psali (a hlavně dělali) jiní češi, byl Peroutka anděl.

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

Přiznávám se, mám slabost pro... Čtvrtek, 23.Února 2017, 17:09:6

... politické komentáře Lukáše Jelínka, i když často poměrně jasně naznačují jeho politické vímání světa. Ale s tím nemám vážně problém. Naneštěstí - Lukáš Jelínek není odborník ani na televizní tvorbu, ani na filmovou historii, dokonce na vůbec žádné umění. Takže by se vážně, ale opravdu vážně neměl zaměstnávat obhajováním neobhajitelného zvláště ve sféře, keré zjevně ani za mák nerozumí. Je to pro mne zklamání, ale s tím se už nějak vyrovnám. Ony totiž politické komentáře - chtíc nechtíc - nutí pro změnu mne, abych přemýšlela, to o žádném dramatickém díle páně Sedláčka říct nemohu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

K těm historickým nepřesnostem Čtvrtek, 23.Února 2017, 17:48:45

Samozřejmě nevadí mi, když autoři fabulují, jak něco pravděpodobně bylo nebo jak by to aspoň mohlo být v případech, kdy se neví, jak to bylo. Tam, kde se to však ví, mi úmyslná fabulace v historických dílech vadí.

Tak mi např. vadilo, když byly v anglickém seriálu Tudorovci dvě sestry Jindřicha VIII. zkomprimovány do sestry jediné, která měla od každé něco ...

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

"Tolerantní divák" by třeba odpustil Čtvrtek, 23.Února 2017, 18:13:3

historické nepřesnosti, které namátkou zmiňuje Lukáš Jelínek, kdyby o nich aspoň věděl. Já např. jsem ale o většině neměl potuchy, a tudíž jsem nevěděl, jestli jsem se právě dověděl nějakou novou, poměrně významnou podrobnost ze života nějakého slavného herce, nebo jestli jsem svědkem pouze scénáristické fabulace. To je podle mě značný problém.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.