Francouzská levice dostala v roce 2012 tvrdý direkt, kterým bylo vítězství jejich vlastního socialistického prezidenta Francoise Hollanda. Málokdo dokázal zklamat naděje svých voličů takovou měrou, jako právě dosluhující prezident. Z příslibu změny, jenž slavily v ulicích Paříže stovky obyčejných lidí i výbuchy šampaňského, se Hollande rázem stal nejméně oblíbeným prezidentem páté republiky.

Z ústupu se francouzští levičáci rozhodli vykročit rázně. V neděli si socialistická strana ve druhém kole primárek zvolila rebela Benoita Hamona, kritika současného stranického vedení s poměrně radikálním programem. Hamon představuje příznak proměny velkých stran nalevo od středu, kterou kromě něj ztělesňují například Jeremy Corbyn ve Velké Británii nebo Bernie Sanders ve Spojených státech. Jeho úspěch je založen na uvědomění voličů, že střed v západní politice zmizel a doba Manuelů Vallsů je dávno pryč.

Hamon má stejně jako jeho soukmenovci nelehkou pozici, jelikož bude podobně jako před nedávnem šéf britských labouristů čelit vnitřní opozici. Ve Francii je navíc levice v současné době silně rozštěpená. Překvapivý vítěz socialistických primárek rychle pochopil, že vzhledem k nízké popularitě jeho strany má sám jen malé šance na úspěch, a rozhodl se vyjednat odvážnou koalici s předsedou zelených Yannickem Jabotem a lídrem levicové fronty Jeanem-Lucem Melenchonem. Šance na koalici se svérázným Melenchonem je o poznání menší než s předsedou zelené EELV. Najdou se však důvody, proč by k sobě dva hlasití kritici středové politiky měli najít cestu.

Podobný osud

Melenchonova cesta k prezidentské kandidatuře v roce 2012 v mnohém připomíná současný Hamonův vzestup. V socialistické straně strávil bezmála třicet let. Během té doby často kritizoval plíživý blairismus a postupnou zradu ideálů, kvůli kterým se velké levicové strany všude po světě staly jakýmsi B týmem neoliberální pravice. V roce 2008 se konflikt mezi ním a vedením vyhrotil na konferenci v Remeši, po které Melenchon stranu opustil a založil Stranu levice.

Už o rok později vytvořil spolu s komunisty koalici, se kterou získali ve volbách do Evropského parlamentu pět křesel. Na půdorysu vzájemné spolupráce těchto dvou stran vznikla Levicová fronta, která postupně absorbovala dalších sedm menších krajně levicových stran. Svého maxima tato koalice dosáhla během výše zmíněných prezidentských voleb, ve kterých skončil Melenchon s antikapitalistickou rétorikou čtvrtý s jedenácti procenty za letošní favoritkou Marine Le Penovou, Nicolasem Sarkozym a vítězným Francoisem Hollandem.

Současné předvolební průzkumy přitom dokládají, že v letošním souboji o Elysejský palác by byl výsledek Levicové fronty přinejmenším podobný. Melenchon táhne mnohem méně než krajně pravicová Le Penová, konzervativec Fillon, ba dokonce než středový Macron. Zalarmovat by jej měl i nejnovější průzkum, podle kterého předsedovi Levicové fronty značně poklesly preference právě ve prospěch Hamona.

Rozdílnost, nebo rozmanitost

Oba kandidáti představují jiný typ levicového politika. Zatímco Hamon zosobňuje novou levici a prosazuje opatření proti automatizaci práce či drancování přírody, Melenchon se hlásí k odkazu legendárního zakladatele francouzské socialistické strany Jeana Jaurése. Kandidát socialistů se snaží dívat dopředu a řešit hlavně problematiku prekarizace práce (nahrazování plného pracovního poměru jiným druhem vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nejčastěji částečným úvazkem, nákupem služby, dohodou o provední práce — pozn. red.) v průmyslu 4.0, prosazení zaměstnaneckých práv v kapitalismu platforem a zajištění přežití lidstva v době změn klimatu. Předseda Levicové fronty hledá inspiraci pro svou identitu v minulosti. Podle něj „Velká francouzská revoluce z roku 1789 ještě neřekla své poslední slovo“ a Francie je „kráterem všech evropských revolucí“.

Kandidáti se liší také ve svém postoji ke Spojeným státům. Hamon ctí emancipační tradici americké politiky, kterou pro něj ztělesňuje postava Bernieho Sanderse. Melenchon je naproti tomu zarytý antiamerikanista. Největší rozdíl je ovšem viditelný v rétorice. Ačkoliv oba cílí zejména na rozhořčené voliče, prezidentský kandidát socialistické strany formuluje své vize pozitivně s cílem burcovat, zatímco lídr Levicové fronty používá o poznání negativnější rétoriku a ostrý slovník.

Právě zásluhou své neústupnosti a zásadovosti se Melenchonovi podařilo sjednotit krajní levici, která se ve Francii tradičně dynamicky proměňuje. Jeho program však naráží na limity. Pokud má francouzská levice postavit silnou hráz proti nástupu krajní pravice a zastavit Marine Le Penovou, musí tito dva pánové co nejrychleji najít společnou řeč. Byť by to měl být sňatek z rozumu. Něco podobného se naposledy ve Francii povedlo na začátku osmdesátých let Francois Mitterandovi. Hamon se však nachází v podstatně složitější pozici.