Peter Červeňák z Velkých Hamrů v Čechách dlužil v roce 2012 33 360 korun na energiích. V roce 2013 mu přišla exekuce dohromady na 2 884 050 korun. Někde se zjevně stala chyba, ale trvalo další rok, než se na ni přišlo. V roce 2014 začal pan Červeňák pracovat pro město Velké Hamry a exekutor vydal usnesení, kterým chtěl po plátci jeho mzdy, tedy městu, aby dlužníkovi strhával peníze z platu, dokud dluh neuhradí.

Účetní města si všimla výše dlužné částky, a upozornila na to starostu. Ten kontaktoval terénní pracovnici Markétu Hornekovu, která ve spolupráci se společností Člověk v tísni zjistila, že dlužná částka byla vypočítaná chybně. Namísto úroku z prodlení ročně napočítal exekutor úrok z prodlení denně.

Exekutor Igor Ivanko tak měl v důsledku vlastní chyby inkasovat namísto patnácti tisíc částku ve výši 446 647 korun. Pracovníci Člověka v tísni exekutora na chybu upozornili a ten nejprve napravil omyl v prvním a po více než šesti týdnech i v druhém exekučním příkazu.

Peter Červeňák se snažil získat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nejprve na ministerstvu spravedlnosti, to však jeho žádost odmítlo s tím, že se má obrátit na soud. Soud v Praze 2 ale nepravomocně rozhodl, že Peter Červeňák žádnou újmu utrpět nemohl, protože chyba byla zjevná. Jak to, že si tak zjevné chyby nevšimli ani ti, kteří to mají v popisu práce, nevysvětlil. Soud také tvrdí, že postup exekutora nebyl nezákonný.

Drahá kocovina

V roce 2014 skončila jedna mladá žena třikrát na plzeňské záchytce. Prožívala složité životní období — byla totiž znásilněna.

Brzy jí přišlo zúčtování. Za své tři pobyty v zařízení měla zaplatit dohromady přes sto tisíc korun. Výše dluhu z plzeňské záchytky se odvíjí od toho, že samotný pobyt zde je velmi drahý — v roce 2014 to bylo 4300 korun —, a  jeho vymáhání je „kreativně“ spojeno s dalšími vysokými náklady. Případ mladé ženy není ojedinělý. Je jich mnoho. Proti mašinérii plzeňské záchytky bojuje i Ivana Mastná, matka těžce nemocné dcery, která v zařízení skončila také, ačkoliv dle mínění své matky vzhledem ke své diagnóze vůbec neměla.

↗

Plzeňská záchytka může sloužit jako modelový příklad vynalézavosti obchodníků s chudobou. Foto Saša Uhlová, DR

Co případy pana Červeňáka a plzeňské záchytky spojuje? V tom prvním se jednalo o zjevnou chybu, kterou se ale podařilo rozplést až díky všímavé účetní, ochotnému starostovi a kompetentní terénní pracovnici. Podle Markéty Hornekové byla tato chyba sice mimořádně do očí bijící, ale různé malé chyby nejsou nijak ojedinělé: „Zrovna teď mám na stole exekuční výměr jiného Červeňáka. Jsou v něm špatně sečtené položky,“ popisuje.

Někteří exekutoři podle ní nedávají při své práci pozor i proto, že dlužníci se svých práv stejně většinou nedomohou. Mezi její klienty patří lidé, kteří si nějaké té nuly navíc často nevšimnou a jsou navíc v situaci, kdy budou tak jako tak zadlužení do konce života. Ač se v konkrétním případě dluhu ve výši téměř tří milionů jednalo o mimořádný přešlap, postoj Ministerstva spravedlnosti i Obvodního soudu pro Prahu 2 ukazuje, že domáhat se zastání je pro některé skupiny obyvatel obtížné.

Druhý případ se týká byznysu, který už v Plzni funguje celé roky a na první pohled se zdá, že právně je vše v pořádku. Jenomže… Částka, kterou si plzeňská záchytka účtuje, je sama o sobě vysoká a dohoda o uznání dluhu obsahuje i kontroverzní rozhodčí doložku. To znamená, že předem určený rozhodce vydává rozhodčí nález. Rozhodčí doložka dlužnou částku navyšuje, protože rozhodce si za svůj úkon také účtuje peníze. Dluh je pak navíc při vymáhání rozdělen na poplatek za rozhodčí řízení, který si zcela neobvykle vymáhá sám rozhodce. Původní dluh tedy jde ke dvěma různým exekutorům, čímž se dále navyšuje o dvojí náklady na exekuce.

Z jednoho pobytu na záchytce tak velmi snadno může vzniknout dluh ve výši třiceti tisíc korun. Dluh ze záchytky také snáze dožene ty, kteří si nemohou dovolit zaplatit čtyři a půl tisíce najednou a navíc nebydlí v místě svého trvalého pobytu, tedy lidí méně majetné. Kauzou plzeňské záchytky jsme se v Deníku Referendum podrobně zabývali.

Lidí a institucí, které se snaží obohatit na úkor těch, co jsou v nouzi nebo se neorientují, je spousta. Mluvíme-li o obchodnících s chudobou, máme většinou na mysli majitele ubytoven, kteří zneužívají skutečnosti, že Romové si jen obtížně mohou pronajmout byt. Obchod s chudobou je ale mnohem pestřejší. Obchodníci s chudobou jsou velmi kreativní a vymýšlejí stále nové nápady. Oběťmi jsou pak chudí a málo vzdělaní lidé.

Podle Daniela Hůleho z Člověka v tísni je vlastně pochopitelné, že se soukromé subjekty včetně rozhodců a exekutorů snaží o co největší zisk. Veřejná správa by se tomu ale měla snažit zamezovat. Dodavatel energie, v případě pana Červeňáka ČEZ by se zase měl vyvarovat spolupráce s nechvalně známými exekutory, kterých je menšina. V případě plzeňské záchytky by měl kraj svěřit tuto službu někomu, kdo ji bude poskytovat za podobných podmínek jako je tomu v jiných krajích, anebo ji provozovat sám, neboť se jedná o svým způsobem veřejnou službu.

Drahá jízda

Další velkou skupinou dlužníků jsou lidé, kteří dluží za pokuty za městskou hromadnou dopravu. Jízdu na černo většina lidí nepovažuje za krádež, existují dokonce evropská města, kde je hromadná doprava zdarma. Jízda na černo je tedy velmi častou formou „úspory“ méně majetných lidí — a zároveň příčinou mnoha vysokých dluhů.

Pokud města spolupracují s problematickými exekutory, mohou se pak náklady na exekuce za pokuty vyšplhat velmi vysoko. „Když jsme zjišťovali, jak to probíhá v různých městech, ukázalo se, že tam kde mají nějakou zábranu, jako je povinnost nastupovat do autobusu předními dveřmi, jsou problémy s exekucemi za dopravu minimální,“ vysvětluje Daniel Hůle. Domnívá se tedy, že odpovědnost jde za veřejnou správou.

Problematickou praxi lze v tomto ohledu pozorovat opět například v Plzni, kde musí za jízdenky platit i šestileté děti. V současné době je zde řada mladých lidí v exekuci, protože jako děti jely na černo, často právě v šesti letech, kdy byly v doprovodu svých rodičů. Upomínky pak chodily na adresu, kde už děti nebydlely. V některých případech chodila pošta k jednomu z rozvedených rodičů, který to však neřešil, anebo k biologickým rodičům, když děti byly v pěstounské péči. Soudní spory, které dnes některé z těchto bývalých dětí vedou, ukazují, že soudy nejsou v této otázce jednotné. Částečně se totiž přiklánějí k argumentaci dopravních podniků, že i šestileté dítě uzavírá nástupem do dopravního prostředku smlouvu a má si této skutečnosti být vědomo.

Terénní pracovnice Markéta Horneková také upozorňuje, že právě její sociálně vyloučené klienty si vybírají nejrůznější obchodníci z chudobou. „Nedávno sem přišla mladá žena, která nabízela tablety na splátky, neomylně zamířila k ubytovně, kde bydlí ti nejchudší.Tam se snažila své zboží nabízet, přestože musela vědět, jak snadno se tito lidé zpozdí se splátkou a tím se dostanou do nekonečných dluhů,“ popisuje Horneková.

Drahé zdraví

Dalším chytákem jsou zdravotní pojišťovny. Markéta Horneková popisuje dva případy z nedávné doby. V jednom dostali klienti, kteří odešli od Všeobecné zdravotní pojišťovny k jiné pojišťovně, sto korun a lahvičku vitamínů. Nejbližší lékař, který měl s novou pojišťovnou smlouvu, však sídlil až na Moravě, což je z Velkých Hamrů z ruky. V druhém případě pak náhončí lidem na ubytovně rovnou oznámili, že Všeobecná zdravotní pojišťovna končí a že mají povinnost přejít k jiné. „Ti lidé jsou často funkčně negramotní. V některých případech nám ze Slovenska přicházejí dospělí, kteří jsou negramotní úplně,“ vysvětluje Horneková, proč někteří na zjevné podvody naletí.

Podle advokátky Kristýny Dolejšové Kabelové, která se zabývá jak kauzou vysoké exekuce, tak případy dlužníků plzeňské záchytky, je chování mnohých právníků jen odrazem stavu české společnosti. „Někteří exekutoři a rozhodci prostě zkoušejí, kam až mohou zajít,“ vysvětluje. Zkušenosti si předávají mezi sebou, takže se vždy na čas ujmou určité praktiky, které pak přežívají, dokud se neobjeví dlužník, jenž se umí bránit, případně dokud se nezmění právní úprava. Někdy v tom však pokračují i poté.

↗

Dnes mají exekutoři povinnost více dluhů mezi stejným dlužníkem a věřitelem slučovat a vymáhat tak jen jedny náklady na exekuci, což se ale v případě mladé ženy ze záchytky nestalo.

Proti nejrůznějším nástrahám obchodníků s chudobou existuje podle advokátky Dolejšové Kabelové dvojí cesta. V případech, kdy je přímo porušen zákon, lze výši vymáhaného dluhu napadnout soudní cestou. Je ale také potřeba zvyšovat finanční gramotnost. „Dluhy se mají platit, ale je třeba se bránit v případech kdy původní dlužná částka, tedy jistina, je postupem věřitelů na hraně zákona nepřiměřeně navyšována. V  případě plzeňské záchytky je však navíc problematická i samotná výše jistiny,“ říká Dolejšová Kabelová.

Na dotaz, jak zvyšovat finanční gramotnost u lidí funkčně negramotných uznává, že jde o reálný problém. „Je pravda, že znám případy i vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří naletěli podvodníkům,“ připouští. Jednou z cest je podle ní třeba práce lidí jako je Markéta Horneková ve Velkých Hamrech. „Terénní pracovníci mohou předejít některým nešťastně uzavřeným smlouvám,“ říká advokátka a dodává, že pokud se lidé nějaké praktice soustavně brání právní cestou, přestává se nejrůznějším spekulantům vyplácet a upouštějí od ní.

Drazí právníci

Dostupnost právních služeb je ale zásadní problém. Lidé, kteří podléhají nástrahám neregulovaného trhu nejvíce, většinou své vlastní právníky, kteří by je zastupovali, nemívají. Právní služby jsou drahé. Pokud se ale daří právníkům z občanských organizací proti některé z praktik soustavně bojovat, dostává se do obecného povědomí, že je nelegální, anebo se snáze podaří dosáhnout změny v zákoně. Příklady, které jsou uvedené v textu, představují onu menšinu, která nějaké zastání má. Klidně se ale mohlo stát, že by pan Červeňák celý život splácel ohromný dluh, kdyby nebydlel ve městě, které má dobrou radnici, a je celá řada klientů plzeňské záchytky, kteří si svým pobytem tam vytvoří nesplatitelný dluh, stejně jako mnoho dětí, které kdysi jely na černo, se ani nesoudí.

Počátkem problémů samozřejmě obvykle bývá pochybení člověka, který se do dluhů dostal. Ať už je to nadměrná opilost, jízda na černo, nezaplacení energií či skutečnost, že řada lidí nebydlí v místě svého trvalého pobytu a nevyzvedává si poštu. Anebo také přílišná důvěřivost a naivita při podepisování smluv, což lze také vnímat jako neschopnost. Cena, kterou tito lidé za své chyby platí, je ale neúměrně vysoká, čím méně se dlužník orientuje v právním systému, tím snazší bývá pro své okolí terč. Nehledě na to, že dopouštíme i to, aby děti platily za chyby svých rodičů.

Jak ukazují výsledky soudních sporů, není vždy snadné se domáhat svých práv. Ani veřejná správa se zjevně nesnaží vždy jednat v zájmu občanů. V pondělí vybrala Rada plzeňského kraje opět stejného provozovatele záchytky jako v předchozích letech, a to na další dva roky. Podle krajské radní pro zdravotnictví Mileny Stárkové oslovil kraj několik nemocnic, ale žádná jiná se nepřihlásila. Oproti minulému období navýšil kraj téměř o milion objem peněz, který provozovateli poskytuje. Dopravní podniky v některých městech dále spolupracují s nechvalně známými exekutory, anebo vymáhají pokuty i po dětech. Za chyby se má platit, je ale třeba vážně diskutovat o tom, zda se společnosti vyplatí, když je cena tak vysoká, že si dlužník nese následky po celý život. A zda se jedná o adekvátní trest.

Tři čtvrtě milionu lidí je v exekuci, řada z nich má exekucí několik. Jsou to lidé, kteří se jen obtížně mohou vrátit zpět do normálního života. Z původně nízkých částek narůstají velké dluhy, které je obtížné splatit. Právní poradenství by těmto lidem často pomohlo dostat dluhy do mezí, které by dokázali zvládnout. Anebo kdybychom žili ve společnosti, kde by nebylo normální obírat beztak již zadlužené lidi. Právě zadluženost způsobuje, že mnozí lidé nepracují normálně. Než aby si nechali exekuovat plat, nepracují vůbec, anebo pracují raději na černo, někdy k tomu také pobírají sociální dávky. Nebo si peníze nechají posílat na někoho jiného, často příbuzného, někdy také za úplatu.

Celá řada zaměstnavatelů využívá kreativně situace dlužníků k tomu, že je platí méně, než kdyby je zaměstnávali řádně. Na černo zaměstnaní dlužníci si nemohou na podmínky v práci nikde stěžovat, systém tak vyhovuje mnoha stranám. V důsledku jsou zadlužení lidé v pasti, ze které pro ně prakticky nevede cesta ven.