Deník Referendum Domov

Chodím udržovat zahradu, která mi nepatří. Ne kvůli užitku, je to městská zahrada za domem, kde celé odpoledne leží stín a nic se tam nedá vypěstovat – buď to potřebuje více světla, nebo to sežerou slimáci.

Kdysi jsem ale s touhle zahradou pomáhala své matce, rostou na ní už přestárlé a všelijak divoce rozkošatělé růže, které ona kdysi vypěstovala z řízků. Jsou úplně vražedně trnité, vždycky se o ně krvavě poraním, ale když kvetou, připomenou mi mámu a složitý a všelijak divoce rozkošatělý příběh naší rodiny.

Myslím, že až se té zahrady ujme její nový majitel (zatím ji ovšem nikdo nekoupil), všechno to dosavadní uspořádání zruší a pojedná ji úplně jinak – i já bych to udělala, kdybych byla na jeho místě…

Zahrada vznikala chaoticky, mnohdy nesmyslně, keře přerůstají a jiné hynou, ale upřímně řečeno, tento stav mezi starým a novým uspořádáním je i výzkumným políčkem chování rostlin, které se samovolně stěhují, kam se jim chce (to nikdy předtím, když se o zahradu více pečovalo, nedělaly) a překvapivě prospívají i na místech, kde bych to nikdy nepředpokládala.

Tak například na takové suché hroudě nádherně rozkvetly kosatce, jako by jen čekaly na nedostatek péče, aby se mohly rozvinout. V suchu, kdo by si to pomyslel!

Už jsem napsala, že na zahradě je celé odpoledne stín. To je pro rostliny nepříznivé, i když se jim divím, protože to pražské odpolední vedro je hrozné a já například, kdybych tam bydlela a mohla odpoledne trávit na zahradě, určitě bych byla za stín vděčná. Dá se však pozorovat, které rostliny mají stín rády jako já – například orlíček, který se rozmohl přímo exkluzivně. A báječně se daří rebarboře. Zatímco takový jakýsi exotický jehličnan uhynul, ale to možná proto, že je to taky hrdina rodinného příběhu…

Kdysi (ale dávno, před dvaceti lety) jsme totiž ten stromeček pořídili mámě jako bonsaj, zabýval se tím jeden soused tam, co jsme tenkrát bydleli, a předal nám ho s instrukcemi, jak ho zaštipovat a všelijak mořit hladem a suchem, aby se udržel v zakrslé podobě. Matka na to neměla nervy a přesadila stromek na zahradu, na tu kosatcovou hroudu pod hrušku, kde začal normálně růst a stal se z něj takový celkem ničemný jehličnan průměrné velikosti i vzhledu, naprosto nesmyslně rostoucí pod hruškou na suché hroudě.

Protože hruška trpěla chorobou, která ji pomalu zabíjela, hrušky na ní byly zkroucené jakoby dnou nebo revmatismem a dozrálé poskytovaly užitek jen slimákům, rozhodla jsem se využít nabídky souseda a hrušku porazit.

Rok nato ovšem zahynul i ten nepovedený bonsaj, který místo aby využil možností rozvoje, rozhodl se to zabalit. A letos koukám, jak mi kosatce na tom místě říkají, že se jim konečně ulevilo a jak jsou rády, že mají (po tolika letech!) prostor k životu. A u plotu vylezla ze země zlatá lilie, kterou jsem kdysi dala mámě kvetoucí v květináči, po odkvětu ji zasadila na zahradě, kde chcípla. A letos úplně jinde, na opačném konci náhle vyrazila a snad i pokvete!

Ten hlavní důvod, proč se o zahradu starám, je ten, že souvisí se zahradou sousedky, a kdybych tu, která bývala naše, nechala úplně zpustnout, kazila bych tím dojem i z té jejich poloviny, a to pro dobré vztahy nechci.

Minule jsem tu polemizovala s článkem Romana Jocha a jeho přesvědčením, jak důsledná ochrana soukromého vlastnictví všechny společenské vztahy vyřeší. Podle něj na tuhle zahradu já ani nemám co lézt, není moje. Kdyby si ji nakonec koupil někdo jako Roman Joch, mohl by mě i stíhat, říkám si, když přivazuji popínavou růži k plotu.

Důsledná ochrana soukromého vlastnictví by mohla způsobit i vážný sousedský spor z druhé strany, dosavadní majitele zahrady, kteří tu nebydlí a o zahradu se nestarají, by sousedka, která opečovává tu druhou část, musela dříve či později hnát k zodpovědnosti za – co já vím – šíření plevelů, včetně slimáků. Nebo by to prostě musela snášet, protože každý si na své zahradě může (ne) hospodařit po svém? Já volím mírně anarchistické řešení a přiznávám, že celý život. Když si se situací nevím rady, jednám po svém.

Soukromé vlastnictví není zárukou svobody. Může se stát i pastí. Foto wikimedia.commons.org

Mám ještě jeden příběh o soukromém vlastnictví. Znám jednu dívku, je z Aše, a ta kdysi v devadesátých letech byla několikrát vypovězena z nájemního bytu. V téže době pracovala v továrně, kde se s ní zacházelo téměř nesnesitelně, ale ona všechno vydržela, protože si potřebovala vzít úvěr ze stavebního spoření na pořízení bytu a k tomu potřebovala platový výměr.

Toho docílila a koupila si byt ve starším domě, byt byl pro ni možná trochu zbytečně velký, ale byl na poměry celkem levný. (V Aši nejsou levné byty, jak by si někdo, kdo bydlí v Praze nebo na Moravě, mohl třeba myslet, naopak jsou tam byty drahé, což způsobuje poloha města na hranici se SRN a spousta takzvaných „pendlerů“, kterým se byty dají dobře pronajímat. V téhle spekulaci kromě pendlerů hrají roli i Vietnamci, prostě byt v Aši člověk moc levně nepořídí.)

Tenhle byt 2+1+velká předsíň stál čtyři sta tisíc. Dívka byla chvíli šťastná, konečně si připadala svobodná, nezávislá na libovůli domácího, který kdykoli může „zhodnotit“ svůj majetek tím, že tam nastěhuje několik pendlerů nebo ho pronajme Vietnamcům jako sklad cigaret a dalšího zboží. Z vlastního bytu ji nikdo vystěhovat nemůže.

Přešlo pár let a dívka ztratila práci, to se tak v Aši stává. Zorganizovala v německé firmě provoz až do hladkého běhu na dvě směny, načež majitel zjistil, že jí už není třeba, a její místo s díky a odstupným, ale přece jen zrušil.

Po tučných letech nastala léta velmi hubená, mnohem hubenější než kolik tučnosti měla ta předchozí. Došlo na dluhy a exekuce a ona měla před sebou hrůznou představu, že když nedokáže zaplatit stavební spořitelně měsíční splátku, přijde o ten byt, své jediné vlastnictví. V panice udělala to, co se nikdy dělat nemá, tedy na splátku stavební spořitelně si půjčila jinde a roztočila takový kolotoč, že byla ráda, že z něj úplně nevypadla na tvrdou dlažbu.

Přišla doba Nečasovy vlády a ministra práce a sociálních věcí Drábka, to musím napsat, i když v tomto textu nechci explicitně politizovat, a každá cesta na pracák byla jako trest za to, že člověk žije. Z toho všeho onemocněla záhadnou infekcí a taky se jednou na schodech strašně potloukla, rovněž cesta na zdravotní středisko byla jako za trest a k tomu se ještě platilo i za pobyt v nemocnici a za návštěvu lékaře.

Pobyt v nemocnici ji však splátek za byt nezprostil, tomu se nedalo utéct. Už toho všeho bylo na ni moc, hroutila se…

Naštěstí měla přátele, kteří jí, když jim to konečně všechno (a příliš pozdě, protože přece není tak neschopná, aby si neporadila!) řekla, pomohli. Ona si pak konečně taky našla práci, nic moc, ale s pravidelným příjmem, a začalo se jí trochu lépe dařit.

Onehdy mi celou tu historii vyprávěla znovu, z jiné perspektivy, než jak jsme se o ní bavily doposud (zatím jsme vlastně řešily to, čemu se říká „dluhová past“). Řekla mi, že to, co považovala za majetek, který jí zajišťuje svobodu, se jí změnilo na několik let na ohromnou kouli na noze, kterou kdyby neměla, odešla by z Aše úplně pryč, zkusila by žít v jiných poměrech, začít jiný život, třeba i v cizině.

Nesplacený byt ji však poutal na tohle proklaté místo, které jí přineslo jen samou škodu a ponížení. Jiný šíbr by dokázal prodat byt i s dluhem, ale na to si vůbec netroufla. Řekla, že teprve teď, kdy už je z toho venku a ví, že svoje dluhy splatit dokáže, je schopná to takhle pojmenovat a třeba se i podívat trochu dál dopředu.

Je fajn mít nějaké ty jistoty. Ale nemusí to vždycky být soukromé vlastnictví.