Chodím udržovat zahradu, která mi nepatří. Ne kvůli užitku, je to městská zahrada za domem, kde celé odpoledne leží stín a nic se tam nedá vypěstovat — buď to potřebuje více světla, nebo to sežerou slimáci.

Kdysi jsem ale s touhle zahradou pomáhala své matce, rostou na ní už přestárlé a všelijak divoce rozkošatělé růže, které ona kdysi vypěstovala z řízků. Jsou úplně vražedně trnité, vždycky se o ně krvavě poraním, ale když kvetou, připomenou mi mámu a složitý a všelijak divoce rozkošatělý příběh naší rodiny.

Myslím, že až se té zahrady ujme její nový majitel (zatím ji ovšem nikdo nekoupil), všechno to dosavadní uspořádání zruší a pojedná ji úplně jinak — i já bych to udělala, kdybych byla na jeho místě…

Zahrada vznikala chaoticky, mnohdy nesmyslně, keře přerůstají a jiné hynou, ale upřímně řečeno, tento stav mezi starým a novým uspořádáním je i výzkumným políčkem chování rostlin, které se samovolně stěhují, kam se jim chce (to nikdy předtím, když se o zahradu více pečovalo, nedělaly) a překvapivě prospívají i na místech, kde bych to nikdy nepředpokládala.

Tak například na takové suché hroudě nádherně rozkvetly kosatce, jako by jen čekaly na nedostatek péče, aby se mohly rozvinout. V suchu, kdo by si to pomyslel!

Už jsem napsala, že na zahradě je celé odpoledne stín. To je pro rostliny nepříznivé, i když se jim divím, protože to pražské odpolední vedro je hrozné a já například, kdybych tam bydlela a mohla odpoledne trávit na zahradě, určitě bych byla za stín vděčná. Dá se však pozorovat, které rostliny mají stín rády jako já — například orlíček, který se rozmohl přímo exkluzivně. A báječně se daří rebarboře. Zatímco takový jakýsi exotický jehličnan uhynul, ale to možná proto, že je to taky hrdina rodinného příběhu…

Kdysi (ale dávno, před dvaceti lety) jsme totiž ten stromeček pořídili mámě jako bonsaj, zabýval se tím jeden soused tam, co jsme tenkrát bydleli, a předal nám ho s instrukcemi, jak ho zaštipovat a všelijak mořit hladem a suchem, aby se udržel v zakrslé podobě. Matka na to neměla nervy a přesadila stromek na zahradu, na tu kosatcovou hroudu pod hrušku, kde začal normálně růst a stal se z něj takový celkem ničemný jehličnan průměrné velikosti i vzhledu, naprosto nesmyslně rostoucí pod hruškou na suché hroudě.