Nad smrt těžší je umírání

Většina lidí by si přála umírat ve známém prostředí a mezi blízkými. K tomu může člověka přiblížit takzvaná paliativní péče. Jejím účelem není zbavit člověka nemoci, ale ulehčit mu od jejího ostnu a v konečném důsledku důstojně odejít.

Z výzkumu, který pro Charitu provedla organizace PPM factum, vyplývá, že si více než 60 procent lidí přeje strávit své stáří v domácím prostředí a to samé chce zajistit i pro své rodiče. Konkrétně 67 procent účastníků ankety pak přemýšlí o tom, jak stráví jejich rodiče zbytek života, přičemž 41 procent bere v úvahu tuto otázku v případě stěhování. Podle agentury Sterm/Mark přesto v České republice zemře v nemocnici téměř 60 procent lidí a pouze pětina v domácím prostředí. Umírat doma by si přitom přálo až 78 procent lidí.

Rozsáhlé studie na téma umírání publikuje agentura Stem/Markt ve spolupráci s Cestou domů v posledních letech častěji. Z průzkumů přitom plyne mnoho dalších úskalí: lékaři mívají velmi málo času na sdělování „špatných zpráv“, pacienti mají jen velmi málo prostoru, aby do své léčby mohli více mluvit...

Navzdory tak vysokému procentu lidí, kteří si přejí zajistit svým blízkým důstojné stáří v domácím prostředí, většina neví, kam se obrátit pro radu a pomoc. Dvě velké církevní humanitární organizace, katolická Charita a Diakonie ČCE, jsou zaměřeny také na tuto problematiku. Diakonie již nějakou dobu provozuje web Pečuj doma, který se zaměřuje především na osvětu v oblasti pečování o seniory.

Cesta domů je stálicí v prostředkování péče pro osoby před branami smrti. Za dobu své existence se této organizaci podařilo změnit české způsoby umírání k nepoznání. Vnesla do této oblasti neuvěřitelnou dávku porozumění a naděje na lidskou důstojnost navzdory všem okolnostem. Cesta domů již dokázala zprostředkovat obrovskou škálu služeb vhodných k podpoře umírajících a jejich rodin.

Cestě domů se také podařilo upozornit na samotné hospicové hnutí a na důležitost paliativní péče. Přistupujeme často na představu, že nemocní lidé musejí být co nejrychleji převezeni do nemocnice a zde zůstat až do „uzdravení“. Tato logika přitom dává menší smysl pro ty, kteří se už z této cesty do nemocnice nemohou vrátit. Ne všechny druhy léčby se nejlépe provádí v nemocničním prostředí…

Paliativní léčba spočívá ve zmírňování negativních projevů nemoci. Její součástí je například důkladná prevence bolesti. Pozornost se při ní jíž nenapíná „proti nemoci“, ale spíše na pohodlí a pocity pacienta. Snažíme se při ní působit hlavně „pro pacienta“, spíše s ohledem na jeho aktuální tělesnou pohodu než na dlouhodobé snahy o vymýcení jeho nemoci. Právě při ohledu na tuto „pohodu“ nadřazenou iluzi všudypřítomného a všemocného nemocničního zařízení bývají klienti přesouváni do „příjemnějšího“, domáčtějšího prostředí, ať už se jedná o kamenný hospic, nebo domácí hospicovou péči, která probíhá u pacienta doma.

Paliativní léčba spočívá ve zmírňování projevů nemoci. Její
součástí je prevence bolesti, pozornost se při ní jíž nenapíná proti nemoci, ale spíše na pohodlí a pocity pacienta. Ilustrace jhu.edu


Mezi svými
Z výzkumů provedených pro Charitu vyplývá, jak těžké je rozhodnutí pro domácí péči. Když můj dědeček po dlouhé nemoci spadl v noci na chodbě na zem a zjistil, že se už nemůže zvednout, prosil prý moji babičku, aby už nevolala sanitku, která by ho znovu odvezla do nemocnice. Babička, které tehdy stejně jako dědovi táhlo na devadesát, jeho přání vyhověla.

Za pomoci organizace Cesta domů se nám podařilo proměnit byt prarodičů v domácí hospic. U lůžka umírajícího se kromě tří generací jeho nejbližších příbuzných začaly hemžit sestřičky, doktorky, pečovatelky. Pamatuji si neuvěřitelnou úlevu, když děda dostal silnější léky na bolest, rozzářily se mu oči a přestal v noci naříkat. Když umíral, byl opět nemohoucí a v plenkách jako malé dítě. Ale byl také opět v náručí ženy, která ho milovala.

Z obou výzkumů vyplývá jako nejčastější důvod, proč lidé nechtějí (nebo nemohou) pečovat o své blízké v domácím prostředí strach o svou psychickou stabilitu: bojíme se, že se nezvládneme dívat na to, jak někdo nám blízký umírá. Pohlédnout do tváře lidské konečnosti.

Varianta domácí hospicové péče má ale nepochybně tu výhodu, že díky ní svým blízkým stále do tváře hledíme. Není to už pasivní pohled pouhých „návštěvníků“. Nemusíme se jen se strachem ptát na „stav“ našich blízkých, máme ho před očima.

Péče o mého dědečka v jeho posledních dnech mi umožnila se s ním rozloučit. Nešlo ani tolik o dlouhé rozhovory ale o čas strávený společně. Smíření spočívalo v procesu, v rámci kterého jsme se oba smiřovali s jeho zhoršujícím se zdravotním stavem. V posledních dnech jsem cítila i z dědečkovi strany pocit smíření, klidného loučení se životem. Léčivě na mě vlastně působily i chvíle jeho drobného naštvání, které smíření předcházelo.

Z odstupem několika let často vnímám, jak mi neuvěřitelně chybí, ale konkrétní okamžik jeho smrti pro mě byl okamžikem zasazeným do kontextu, nikoli jen prázdným slovem, které zadunělo nemocniční chodbou. Jsem nekonečně vděčná své rodině, pracovníkům všem zapojených organizací a dalším okolnostem života, že to tam mohlo být.

Domácí hospic je službou určenou pro pokročilejší stádia nemoci, avšak mnoho lidí se dostane do osamění dávno před tím, než začnou být nemohoucí. Programy organizované pod Charitou a Diakonií se snaží pomáhat s péčí právě i v případech, které ještě nejsou tak závažné.

„Pečuj doma“ je jedním z hesel kampaní. Mít ale nějaký dostatečně prostorný „domov“ už rozhodně není samozřejmostí. Ve chvíli, kdy je třeba pečovat, často nestačí jen tradiční nukleární rodina, ale je třeba rodiny rozvětvené, chápajících kolegů v práci, celého tolerantního společenství okolo. Pokud se nám podaří sladit i zcela náhodně shromážděné osoby do přijímající komunity, můžeme „umírat doma“ i na nejmíň očekávaných místech.

Strachem, který provází umírající, je strach ze ztráty lidské důstojnosti. Možná je pro nás obtížné hledat užitek, který nám může přinášet setkání se staršími lidmi. I v kultuře, která se až obsesivně zabývá pamětí a seniory považuje za podivná stvoření, jejichž inteligence je posuzována tím, jak dobře dovedou ovládat chytrý telefon.

Setkání se stářím přitom může být léčivým vysvobozením z pulzujícího stresu, z jednoduchých ideologických soudů. Může být parádním výletem ke kořenům, do časem přetavené pokladnice hodnot. Vyprávěné příběhy často ztrácí hrany a hroty přísně zaznamenaných historií. Zkušenost vlastní trpělivosti i s člověkem, který už je myslí více na cestě mimo tento splašený svět než tady s námi, může být cestou velmi přínosnou.

Někdy přemýšlím, že bychom si největší strachy osob pečujících a osob umírajících měli prohodit. Osoby umírající se mohou bát toho, že spatří své blízké, jak jim mizí před očima. Osoby pečující se zas mohou obávat o svojí lidskou důstojnost, jelikož nám nejvíce protéká mezi prsty ve chvíli, kdy dopustíme, aby v nelidských podmínkách přežívali druzí.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Problem Magdaleny Sipky. Středa, 19.Října 2016, 16:17:47

"nejčastější důvod, proč lidé nechtějí (nebo nemohou) pečovat o své blízké v domácím prostředí strach o svou psychickou stabilitu: bojíme se, že se nezvládneme dívat na to, jak někdo nám blízký umírá. Pohlédnout do tváře lidské konečnosti."

Jeji problem je v tom, ze nevnima realitu, ve ktere zije vetsina spolecnosti. Pokud by ji bylo 50 let, mela znicene plotynky z prace ve skladu a zamestnavatel by ji vysvetlil, ze jeji rodinne problemy ho nezajimaji a bud bude pracovat jako ostatni, nebo at si hleda praci a penize treba na pracaku, mozna by nenapsala tak hloupouckou vetu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 20.Října 2016, 06:08:24

Musím napsat, že obojí je pravda. Znám paní, která se nedokázala jít rozloučit se svou umírající sestrou. Takových je víc.
Jsem rád, že moje maminka zemřela u mé sestry, která už dřív odešla do předčasného důchodu kvůli svému umírajícímu synu, a nyní pečovala o maminku. (Maminka předtím byla několik let u naší starší sestry, která už byla v důchodu.) Jsem rád, že jsem se mohl s maminkou před smrtí rozloučit, zemřela během naší návštěvy.

Pane Pospisil... Čtvrtek, 20.Října 2016, 16:28:39

"nejčastější důvod, proč lidé nechtějí "

Ty oba duvody beru, ale neberu jakysi pruzkum charity provedeny u koho , u jak velkeho vzorku obyvatel, z jakych socialnich skupin, na jehoz zaklade je provedeno zobecneni pro cely narod ?

Je mi celkem jedno, jestli se mnou manipuluje jakasi genderistka studujici teologii, jenom mne napada co si vlastne o sobe mysli ze je ?

p.s. Oba moji rodice zemreli doma.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Děkuju Magdaléně Šipce, Čtvrtek, 20.Října 2016, 19:09:22

že tenhle článek napsala.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.