Mezi životem a smrtí v Sobotíně

Kauza sobotínské diakonie Českobratrské církve odhaluje na neschopnost VZP včas pokrýt náklady. Celý problém můžeme zároveň vnímat i jako výpověď o stavu dnešního světa.

Před několika týdny se rozhodla ředitelka zařízení Diakonie ČCE (Českobratrské církve evangelické), které pečuje o seniory, nepodepsat novou smlouvu s VZP. Smlouva s VZP byla totiž napsána tak, že peníze na zdravotnickou péči o pacienty VZP v zařízení zdaleka nepokryly náklady na zaměstnávání sestřiček. V rámci sociálního zařízení je přitom nutné zaměstnávat zdravotnických personál na provádění zdravotnických úkonů.

Ačkoli byla VZP se situací dopředu obeznámená, nepodařilo se jí po nepodepsání smlouvy najít dostatečně rychle jiný způsob, jak se o své klienty dostatečně rychle a odborně postarat. Přesněji Charita Šumperk, se kterou VZP uzavřela novou smlouvu, aby se starala o zdravotní zabezpečení klientů Sobotína, se nezorientovala dostatečně rychle v medikaci klientů, kterou měla obstarávat. Ředitelka Sobotína zabezpečila v nastalém vakuu zdravotní péče podání léků alespoň nejohroženějším klientům. Dopředu také informovala rodiny klientů, kterých se změna týkala.

Server Novinky.cz přesto viní z několikadenního částečného výpadku zdravotního obstarání klientů téměř výlučně ředitelku domova, popřípadě celou Diakonii ČCE, ČCE nebo církve obecně. Domnívám se, že v tomto případě se naopak církevní zařízení opět chopily svého úkolu zastávat se utiskovaných a odvážně vystupovat proti bezbřeze mocným. Sobotínskou ředitelku podpořila v jejím sporu s VZP Asociace poskytovatelů Sociálních služeb ČR, vedení Diakonie ČCE i samotná ČCE.

Ačkoli byla VZP se situací dopředu obeznámená, nepodařilo se jí po nepodepsání smlouvy najít dostatečně rychle jiný způsob, jak se o své klienty dostatečně rychle a odborně postarat. Foto Richard Radim

Právě otázku zdravotní a sociální péče je v dnešní době důležité vynášet. A nejen s důrazem na klienty sociálních a zdravotních služeb, ale také na osoby zaměstnané v těchto odvětvích. Vždyť co to vypovídá o naší společnosti, když mezi nejhůře platově ohodnocené zaměstnání patří pomocný zdravotnický personál? Skutečně si o tolik více vážíme lidí, kteří obhospodařují naše úspory, než těch, kteří nám budou nablízku v našich posledních letech života? Pokládáme za tolik důležitější lidi, kteří řeší naše právní záležitosti, než ty, kteří se podílejí na výchově našich dětí? Opravdu o tolik upřednostňuje lidskou schopnost logického ratia nad schopností vcítit se, pečovat a léčit?

Otázka však není položená pouze takto. I ve zdravotnictví jsou odvětví, kterým je věnován velký důraz, na které je zjednodušeně řečeno „peněz dost“. Takovým příkladem jsou reprodukční kliniky nebo plastické chirurgie. Logickým důsledkem dnešního systému podřízeného neviditelné ruce trhu je skutečnost, že prosperují odvětví, které umí z lidí „dostat“ peníze v období jejich síly. Odvětví, která se starají o lidi v období jejich slabosti, naproti tomu upadají, neznají dne ani hodiny a jen těžce si obhajují své „místo na slunci“.

Toto uspořádání se vyznačuje velkou neúctou k životu. Neustálou snahou své zdraví ze všeho nejvíc zcela ovládnout – upravit své tělo, oddálit těhotenství a pak ho ve vhodnou chvíli stejně uměle vyvolat. Dnešní medicína je na jedné straně neuvěřitelně vyspělá, na druhé straně však stále neumí počítat s tak odvěkou a základní událostí člověka, jakou je umírání. Důstojnou a citlivou péči o umírající stále nejlépe poskytují neziskové organizace typu Cesty domů, jejichž činnost stále ještě není podporována zdravotními pojišťovnami.

V této situaci je opravdu životně důležité dovolávat se pro zdravotnická a sociální zařízení více pozornosti. Vrátit vnímání hodnoty lidského života do povědomí společnosti, která mnohdy zapomíná, že žije, a nejen že se žene za přežitím; která zapomíná, že lidmi s nárokem na bezpečí, základní svobodu, vlídné prostředí a péči nejsme jen ve středním produktivním věku, ale také jako děti a senioři. Že by zkrátka naše lidská důstojnost neměla pramenit z naší schopnosti něco si „zaplatit“. Lidé, kteří pak cítí svoje povolání v pomoci druhým a jsou schopní ustát mnohdy velmi těžké podmínky, by neměli za své odhodlání platit zneuznáním.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.