Je jen na nás, zda bude stáří štěstím, či břemenem

Průměrný věk dožití roste všude po světě, každý z regionů přitom v tomto ohledu řeší specifické otázky. V nejvyspělejších zemích se stále významnějším stává problém sociálního zajištění důchodcovských domácností.

Od roku 1989 se prodloužila průměrná délka života v České republice o šest let. Neustále přitom platí, že ženy se dožívají delšího věku než muži. V roce 2015 se ženy v průměru dožívaly 82 a muži 75 let, přičemž v roce 1989 to bylo 76 a 69 let. Rekordmanem jsou zde Japonci, kde se ženy dožívají v průměru více než 87 a muži 81 let. Evropským rekordmanem jsou Švýcaři (86 a 80 let), na opačném konci jsou Bulhaři (76 a 71 let).

Žijeme déle a lidé starší 65 let už dnes tvoří bezmála pětinu populace. Co to znamená? Zlepšila se o tolik zdravotní péče a životní styl posledních těch čtvrt století? Jedná se o trvalejší trend, anebo narazíme na další limity takového vývoje?

Střední délka života se u nás prodlužovala i před rokem 1989. V roce 1965 se české ženy v průměru dožívaly 74 a čeští muži 67 let. V období 1965-1989 se nám tedy život prodloužil o dva roky. Pomaleji než nyní, ale přesto.

Vedle současného nepochybného rozvoje zdravotní vědy mohl na dnešní seniory působit určitý vzestup životní úrovně už v době jejich mládí, tedy v 50. a 60. letech. Předchozí generace seniorů prošly útrapami krize, válkou, zažívaly TBC a další choroby.

Specifické míry morbidity a mortality ovšem byly v České republice v poválečném období vykazovány i v některých profesích. Docházelo také k jistému nárůstu rozdílu mezi muži a ženami. Mužská „nadúmrtnost“ je ovšem sociokulturní jev, který je vykazován v celém vyspělém světě.

Určité stárnutí jako proces našeho chátrání je bohužel přirozené, je to proces, který má určité fyziologické hranice. Amortizace naší biologické podstaty se dá samozřejmě zpomalit, ale opotřebení součástek našeho těla přichází už v samotném procesu buněčného dělení. Podstatou procesu stárnutí je totiž zhoršující se přenos genetické informace – defekty DNA se hromadí. Reakce na selhávání tkání pak přetěžuje metabolické procesy. S časem tak celý systém našeho těla ztrácí na spolehlivosti. A ne vše se dá vyřešit výměnou oněch součástek (zejména pokud jde o centrální nervový systém).

Různé organismy žijí různě dlouho. Náš biologický stroj nám umožňuje žít v optimálních podmínkách, pokud víme, tak maximálně 120 let. K nejdéle žijícím savcům patří velryba grónská. Životní podmínky přitom tento nastavený čas výrazně krátí. Když se na planetě objevili první zástupci rodu Homo, dožívali se většinou tak 15-20 let. V středověku byla střední délka života kolem 40 let. Průměrná délka života lidí na celém světě dnes dosahuje 72 let. Největší relativní nárůsty dosahují nyní země subsaharské Afriky s ohledem na pokrok v zdravotnictví a hygieně.

Od roku 1989 se prodloužila průměrná délka života v České republice o šest let. Neustále přitom platí, že ženy se dožívají delšího věku než muži. Foto west-info.eu

Střední délka života je statistický údaj o věku, kterého se v průměru dožívá příslušná populace. Vyjadřuje modelově očekávanou zbývající délku života, průměrný věk přirozeného umírání. Ukazatel naděje dožití při narození je výrazně deformován kojeneckou úmrtností – v Africe ještě dnes, u nás v dávné historii. Lidé, kteří přežili dětské nemoci, dožívali se často i více než 60 let. Proto je také uváděna naděje na dožití ve věku 65 let – u nás se pohybovala kolem 12 let, pro mou generaci je již uváděna kolem 20 let.

Věk umírání souvisí zejména se strukturou úmrtnosti, životním stylem a zdravím populace, výskytem extrémních podmínek života ale i zajištěním na stáří. Existují i některé antikorelace, například růst civilizačních chorob, a proti tomu růst délky dožití umožněný medicinsky. Potvrzuje to, že délka života je komplexní jev. A přináší nové problémy. V Japonsku se například prodá více plen pro seniory než pro děti. A i ve vyspělejším světě vidíme spojení stárnutí a chudoby.

Zájmem civilizace proto také je kvalita života ve třetím věku. Zde má smysl sledovat třeba délku života dožitou v relativním zdraví (takzvané „healthy life years“). Při prudkém zhoršení zdraví může existovat i vyšší délka života, ale člověk je pak spíše jen rezignovaný objekt paliativní péče. Vážnější a často i chronické geriatrické problémy (somatické, psychologické, neurologické) nás provází asi tak šestinu života.

V řadě částí světa zkracuje život násilná smrt či epidemie. Stále významnější je však i problém sociálního zajištění důchodcovských domácností. Je jen na nás, zda pozdější věk úmrtí bude štěstím, či břemenem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.