Plně si uvědomuju provokativnost toho titulku. Zvlášť dnes, když si kdekdo stěžuje, jak si nemůže dovolit třeba jen malou politickou nekorektnost (neslušnost, necitlivost), aby hned nebyl pasován na nácka. A jaký on je nácek? Je jím jen proto, že tu nechce žádné běžence? Že je pro uzavření hranic před tou strašnou záplavou? Že nesnáší tu zrádkyni Evropy Merkelovou, která běžencům otevřela dveře? Brání se on, brání ho i mainstreamová publicistika, o té okrajové vůbec nemluvě.

Ale ono to všechno zdaleka nezačalo až s migrační krizí. A dokonce ani ne v době porevoluční, což by mohlo svádět „přátele starých pořádků“ ke svádění problémů s extremismem na dnešní (rozuměj, špatné) poměry. Vzpomínám si na příhodu někdy z přelomu 70. a 80. let, tedy ještě hodně dlouho před změnou režimu.

Šli jsme z jakéhosi povinného politického školení se známým, stavebním technikem, který měl na starosti technickou správu školních budov na okrese. Byl to tehdy zhruba třicátník, absolvent stavební průmyslovky, od střední školy člen SSM, který následně plynule přešel do KSČ. Asi ne z přesvědčení, ale, jak se dnes trochu frázovitě říká, bral tu rudou legitimaci jako pracovní knížku, aby se nedejbože nemusel jako polír v uválených holínkách trmácet někde na zablácené stavbě.

Práci flákal všelijak, věčně byl v pracovní době na staveništi vlastního rodinného domku a šéf mu to víceméně toleroval — na rozdíl třeba ode mne, podezřelého inteligenta a šťourala, byl totiž ten známý politicky zcela spolehlivý. Což se projevovalo i tím, že na schůzích vždy spolehlivě odhlasoval, co mu k odhlasování předložili, k ničemu z toho neměl připomínky a skutečné politické dění mu bylo naprosto lhostejné.