Plně si uvědomuju provokativnost toho titulku. Zvlášť dnes, když si kdekdo stěžuje, jak si nemůže dovolit třeba jen malou politickou nekorektnost (neslušnost, necitlivost), aby hned nebyl pasován na nácka. A jaký on je nácek? Je jím jen proto, že tu nechce žádné běžence? Že je pro uzavření hranic před tou strašnou záplavou? Že nesnáší tu zrádkyni Evropy Merkelovou, která běžencům otevřela dveře? Brání se on, brání ho i mainstreamová publicistika, o té okrajové vůbec nemluvě.

Ale ono to všechno zdaleka nezačalo až s migrační krizí. A dokonce ani ne v době porevoluční, což by mohlo svádět „přátele starých pořádků“ ke svádění problémů s extremismem na dnešní (rozuměj, špatné) poměry. Vzpomínám si na příhodu někdy z přelomu 70. a 80. let, tedy ještě hodně dlouho před změnou režimu.

Šli jsme z jakéhosi povinného politického školení se známým, stavebním technikem, který měl na starosti technickou správu školních budov na okrese. Byl to tehdy zhruba třicátník, absolvent stavební průmyslovky, od střední školy člen SSM, který následně plynule přešel do KSČ. Asi ne z přesvědčení, ale, jak se dnes trochu frázovitě říká, bral tu rudou legitimaci jako pracovní knížku, aby se nedejbože nemusel jako polír v uválených holínkách trmácet někde na zablácené stavbě.

Práci flákal všelijak, věčně byl v pracovní době na staveništi vlastního rodinného domku a šéf mu to víceméně toleroval — na rozdíl třeba ode mne, podezřelého inteligenta a šťourala, byl totiž ten známý politicky zcela spolehlivý. Což se projevovalo i tím, že na schůzích vždy spolehlivě odhlasoval, co mu k odhlasování předložili, k ničemu z toho neměl připomínky a skutečné politické dění mu bylo naprosto lhostejné.

„Stejně tě obdivuju,“ povídá mi mezi řečí. „Že tě to baví. Dyť ta práce s těma debilama je nanic. No, vyšetříš je a co dál? Stejně z nich nic nebude. Jen ta péče o ně co stojí prachů. Jestli by nebylo lepší — víš, jak to myslim? Jasně, řešil bych to nějak humánně, já nejsem pro nějaký krutosti, ale…“

Myslím, že i on by se rozhořčeně bránil nařčení z nákazy nacismem, který se hlásil k sociálnímu darwinismu, který adoroval sílu a silné a o slabých tvrdil, že nemají právo na život. A postižení že jsou životem nehodným života, že navíc ubírají národu z omezených zdrojů, které pak chybí zdravým. Třeba vojákům na frontě.

A nebyl zdaleka sám, kdo takto smýšlel a pokládal se při tom za obyčejného člověka s obyčejnými názory. On ten sveřepý odpor určitých skupin proti integraci zdravotně postižených taky není až dnešní, taky má svou historii.

Stejně by se možná ohradila jistá matka, která na své poněkud rozjívené děti, když mírnější napomenutí nezabíralo, pravidelně řvávala: „Vy židáci!“ Tedy, ohradila by se, pokud by jí došlo, co je jí vlastně vytýkáno. Nejspíš si to moc neuvědomovala. To, co jí v krajním dopalu vylítlo z pusy, byl spíše takový automatismus. Nebyla zlá, jen trochu prostší a narozená před polovinou třicátých let, takže absolvovala větší část školní docházky za okupace. A zřejmě jí v hlavě zůstalo leccos z toho, co do školáků v té době hustili, nebo hůř, co se tak mezi lidem říkalo. Nacistický antisemitismus měl i u nás na co navazovat.

↗

V celorepublikovém sportovním turnaji dětí z dětských domovů vystupoval jeden tým pod názvem „Cyklón B“. Foto pinterest.com

Jenže právě ty automatismy jsou zrádné, nedovolují nám plně si uvědomit, odkud vlastně čerpáme své názory a výroky, z jakých idejí vycházejí. Příkladem budiž nejnovější aféra tohoto druhu. V celorepublikovém sportovním turnaji dětí z dětských domovů vystupoval jeden tým pod názvem „Cyklón B“. Aféra se provalila, když na malér upozornila Židovská obec v Praze. Milióny Židů tímto chemickým jedem, původně prostředkem proti obtížnému hmyzu, sprovodili nacisti ze světa.

Ředitel dětského domova, jenž tým vyslal, to omlouval tím, že šlo o starší děti, které jely na soutěž bez doprovodu dospělých, a že vedoucí týmu svévolně změnil původně zcela neškodný název soutěžního družstva.

Je docela dobře možné, že ten mládenec si vůbec neuvědomil všechny souvislosti, že to pokládal za dobrý vtip, zejména když v utkání s romskými dětmi mohli povzbuzovat ty své skandováním „Cyklón B do toho“!

Ale abych se vrátil k začátku úvahy, jestliže si nikdo z těch, kdo skandují určitá hesla nebo projevují určité názory, neuvědomuje jejich zdroj, nelze se divit, že se i s krajním rozhořčením brání, když mu jiní ten zdroj připomenou.

Denacifikace, která proběhla už po válce třeba v západní části Německa, byť ani tam ne zcela důsledně, ale ještě nedůsledněji v té východní, která div že se nehlásila k vítězům 2. světové války (divme se pak počtu tamních neonacistů a množství jejich excesů!), má ještě dnes svůj význam právě v tom uvědomění si. A má ho i v těch zemích, které se k vítězům nad Hitlerem a nad nacismem hlásí právem. Ono se totiž občas stává, že morem se nakazí i ten, kdo proti němu bojuje.

A kdo stále nerozumí, ať zkusí porozumět třeba za pomoci umění. Možná to dokáže říci lépe než já. Doporučuji třeba Moskalykův film „Kukačka v temném lese“. Je z roku 1984, ale myslím, že dnes možná aktuálnější než před těmi více než třiceti roky.