Ochranný Svaz Autorský se rozhodl, že mu budeme platit ještě víc než doposud. A jak se rozhodl, tak se také stane. Sněmovní návrh Petra Gazdíka, jenž měl zastropovat poplatky, které tato nikým nevolená, soukromá organizace denně tahá z našich kapes, neprošel. Když máte, tak jako OSA, miliardový rozpočet, z jehož využití se nemusíte nikomu zpovídat, lobbying ve sněmovně se zřejmě dělá skvěle.

Poplatky jsou z principu neobhajitelné

Obhajoba aktuálního znění zákona na sněmovním výboru byla přitom vyloženě surrealistická. Obzvláště pobavil kytarista Andršt, který prohlásil: „Když jdu hrát, nikdo mi neurčuje, kolik peněz si smím vzít.“

Pan Andršt je zřejmě zvyklý ze své umělecké praxe na to, že někde pět minut hraje a zbytek dne chodí po městě a krade nic netušícím kolemjdoucím peníze, protože existuje jistá možnost, že mohli slyšet jeho produkci. Bez ohledu na to, zda ji skutečně slyšeli a zda ji vůbec slyšet chtěli. Kdo ho při vybírání kapes chytí a ohradí se, tomu začne vyhrožovat soudem, protože nikdo mu přece nemůže nakazovat, kolik peněz si za svoji produkci smí vzít!

Přijde vám to absurdní? Mně taky. A přesně takhle OSA funguje. Andršt dále označil snahu zastropovat honoráře hudebních autorů, jejich soukromé peníze, za nepřiměřenou ingerenci státu do soukromoprávního prostředí. Zde je bluesman Andršt buď zcela mimo realitu, nebo vědomě mlží. Peníze, o nichž mluvíme, totiž Ose přihrává stát. Nejedná se tedy o žádné „soukromoprávní prostředí“.

Vlastně se není třeba absurditě těchto vyjádření divit. Neexistuje totiž způsob, jak praktiky, které OSA provádí, pravdivě obhájit. Organizace spravující autorská práva jsou jen pijavicemi, které vysávají peníze z našich kapes, což ospravedlňují tím, že jednou za rok rozešlou polovinu svého výdělku lidem, kteří se u nich zaregistrovali. Průměrný honorář pro autory a autorky zaregistrované u Osy je jen několik tisíc korun ročně. Vzhledem k tomu, že ti nejúspěšnější, většinou hvězdy z dob normalizace, dostávají statisíce, jakákoliv podpora autorů a autorek, kteří by ji opravdu potřebovali, je tudíž zcela mizivá. Slušný začínající kytarista si vydělá víc peněz během jednoho dne buskování v centru Prahy, než dostane za rok od Osy.

Přesná čísla navíc neznáme. OSA nezveřejňuje seznam osob, jimž honoráře vyplácí. Jak se vyjádřil předseda představenstva Osy Roman Strejček v rozhovoru pro MF Dnes: „Sám jsem ten seznam viděl jednou a vím, že mě překvapilo, že tam byla jména, která by asi nikdo nečekal. Ani ten seznam vidět nechci, abych nepodléhal pokušení to pak někde říkat.“

Pan Strejček nám zde přímo do očí drze oznamuje, že daný seznam prostě neuvidíme. Když ho nechce vidět on sám, proč bychom měli my?

Tak pane Strejčku, třeba proto, abychom si ověřili, zda celou tu půlmiliardu opravdu posíláte autorům a autorkám a zda těmi nejlépe placenými „autory“ nejste náhodou vy, pan Andršt a další členové představenstva.

Proč si to necháváme líbit?

OSA sází na to, že její poplatky vnímá populace jako nutné zlo, v podstatě jako další daň. Když si kupují cdčko, vědí, že zaplatí navíc DPH a autorské poplatky. Jsou na to už zvyklí.

Problém je v tom, že daně a autorské poplatky jsou v principu něco zcela jiného. Daně platíme státu, který má za úkol investovat získané peníze v náš prospěch. Aby daně opravdu šly tam, kam chceme, volíme si své zástupce a zástupkyně, které se zavazují utrácet peníze tak, jak my chceme.

Naproti tomu, autorské poplatky platíme soukromé organizaci, která pak peníze rozděluje podle svých vlastních interních pravidel a pouze ve prospěch vybraných jedinců.

Pro takové jednání existuje jméno. Krádež.

Je načase postavit ji mimo zákon. Nenechme si toto každodenní okrádání nadále líbit!