Poplatky správcům autorských práv musejí být zrušeny
Martin KoláčekNedohadujme se o výši poplatků kolektivním správcům, jako je OSA, DILIA či Intergram. Ani o tom, z čeho by tyto poplatky měly plynout. Už jejich samotná existence je totiž zcela absurdní.
V průběhu letošní okurkové sezóny téměř zapadla informace o požadavku Ochranného svazu autorského na zvýšení již tak nehorázných poplatků.
Svaz nově požaduje provizi z každého prodaného mobilního telefonu. Zvýšil také o polovinu poplatky, které musejí odvádět majitelé restaurací, v nichž se nachází televize či hraje hudba.
Samotná výše poplatků je ale vlastně podružná. Je to jen další z řady kroků, kterými si toto nikým nekontrolované občanské sdružení přihrává miliardy z kapes občanů a občanek České republiky.
Zastupují vás, i když o tom nevíte
Velká část z vás se někdy v životě stala autory či autorkami. Napsali jste knihu, nebo jiné dílo, nahráli písničku, vyprávěli jste dětem někde na veřejnosti nějaký příběh, pohádku. V tu chvíli jste, aniž jste o tom věděli, začali být zastupováni pochybnou organizací, o níž jste možná v životě neslyšeli. A která teď vaším jménem vybírá poplatky.
Platí se za každý toner do tiskárny, každou kopii v copy centru, každé prázdné cédéčko. Za jakýkoliv předmět, který může posloužit k tomu, že někdo zaznamená vaše dílo a bude ho šířit.
Že to nikdo neudělal? Na tom přece nezáleží, presumpce neviny zde nikoho nezajímá. Ten, kdo si koupil cédéčko, je potencionálním pirátem, který krade vaše dílo, a proto za něj musí zaplatit.
Zaplatit komu, ptáte se? Oficiálně vám. Aspoň část onoho poplatku. Tedy pokud se přihlásíte sdružení, které daná autorská práva spravuje, podepíšete smlouvu, vyplníte formulář, kde se za každou chybu platí tisícovka pokuty, a budete jim oznamovat každé nové dílo. A samozřejmě pokud vám vůbec vyjde ve složitém bodovém systému nějaká částka, o které má smysl se bavit. Nedělejte si iluze, nejste-li hvězdy, zaplatíte víc na poplatcích za zařízení, která používáte na nahrání své písně, než dostanete od kolektivního správce.
Navíc svou uměleckou činností můžete někomu pěkně zavařit. Potencionálním pirátem je totiž podle OSA, Dilia, Intergramu a dalších kolektivních správců i majitel podniku, v němž proběhne váš koncert či autorské čtení. I když majitel zaplatí přímo vám, stejně musí odvést i zmíněné poplatky za veřejnou hudební produkci. Pod záminkou obhajoby vašich zájmů tak OSA vyinkasuje peníze, které jí nikdy neměly patřit.
Z těchto zdrojů má jen samotná OSA příjmy kolem miliardy ročně. Přibližně tři čtvrtiny rozdistribuuje autorům a autorkám, kteří se u ní zaregistrovali. Zbytek jde na chod organizace. V roce 2008, kdy měla přibližně dvě stě zaměstnanců, činila tato částka téměř čtvrt miliardy. Řekněme si upřímně, buď se náklady na jednoho člověka zaměstnaného v Ose blíží ke sto tisícům měsíčně, nebo nám zde mizí miliardy kdovíkam.
Nahodilé odměny
Samotné přerozdělování mezi autory a autorky je naprosto netransparentní. OSA má vlastní bodový systém, založený na množství vyrobených nosičů, počtu vysílání v médiích, a podobně. Kromě toho, že jsou stanovy organizace i bodový systém tak nepřehledné, že člověk z venku prakticky nemá šanci si na jejich základě spočítat, kolik dostane, je obojí v základu nesmyslné. Jak může OSA zjistit, kolikrát byla daná píseň vysílána v radiu, v televizi, coverována na koncertu, shlédnuta na internetu? Veškeré výpočty už z principu musejí být jen velmi přibližné.
Vraťme se ale k základnímu argumentu, kterým se správcové autorských práv zaštiťují, a tou je ochrana autorů a autorek před pirátstvím. Komu vlastně pirátství škodí?
Začínající autoři a autorky to jistě nejsou. Každé sdílení jejich díla totiž rozšiřuje povědomí o nich. Ve světě, kde velké vydavatelské domy produkují statisíce výlisků marketingově úspěšných, většinou zahraničních děl, jimiž zaplaví trh, a následně veřejnost zahltí monstrózní reklamou na ně, nemá začínající autor/ka jinou šanci, jak uspět, než díky „viralitě“, tedy sdílení mezi lidmi.
Není se tak čemu divit, že proti pirátství bojují především velcí a slavní interpreti a interpretky. Od Metallicy po Disney studio, jsou to právě zazobané hvězdy, kdo poskytuje plamenné řeči o zlých pirátech, přivádějících umělce ke krachu. Nehodí se jim totiž do krámu narůstající míra konkurence. Dokud mají monopol na umění, mají zisky.
Miliony pro hvězdy, nula na podporu nové tvorby
Asi pak nikoho nepřekvapí, že největšími příjemkyněmi a příjemci odměn jsou v České republice normalizační hvězdy a hvězdičky. I kdyby už nikdy neprodaly jediné album, peníze z Osy jim zajistí příjmy v řádech statisíců měsíčně. Do konce jejich života.
Jestli si myslíte, že když se, jakožto začínající autor/ka, přihlásíte k Ose, budete podporováni stejně jako hvězdy, rychle na to zapomeňte. Kolektivní správa autorských práv je skvělý byznys pro hvězdy, velké vydavatele a samotného správce. Pro obyčejné umělce a umělkyně opravdu ne.