Stalin s elektronickou cigaretou

Rusko má za sebou víkendové volby. Zatímco Kreml oslavuje úspěch prezidentské strany jako výraz stability, propad volební účasti a ztráty hlasů pro opozici spíše ukazují rozčarování lidí z politiky v Rusku.

Uplynulý víkend proběhly v Ruské federaci již sedmé volby do státní dumy, dolní komory ruského parlamentu. Tvoří ji 450 poslanců zvolených na 5 let. První nové volby v samostatném Rusku proběhly v roce 1993 po rozehnání dosavadního parlamentu Jelcinovým dekretem. Následující dekádu existoval v Rusku smíšený volební systém – půl parlamentu bylo voleno přímo v jednomandátních obvodech, půl poměrným systémem.

V roce 2005 byla po událostech v Beslanu spuštěna volební reforma. Základem bylo volba pouze poměrným systémem a zvýšení kvóra pro zvolení na 7 procent. Tento systém ale vydržel jen deset let, v roce 2014 byla schválena další reforma, která vrací Rusko k smíšenému systému, tedy že půl parlamentu bylo voleno znovu přímo v jednomandátních obvodech a půl poměrným systémem. Dramaticky klesá volební účast. Jestli v roce 2011 se dostavilo k urnám na 60 procent voličů, tentokrát jich bylo pouhých 47,8 procenta – nevoličů tedy bylo více než voličů.

Před první volební reformou nebyly prezidentské strany zrovna úspěšné. V ruském parlamentu ale již léta dominuje prezidentská strana Jednotné Rusko, kterou založil Vladimir Putin v roce 2001. Souvisí to i s hegemonní pozicí prezidenta – ruský systém zkrátka nestojí příliš na parlamentarismu. V roce 2007 dosáhlo Jednotné Rusko neuvěřitelných 64 procent a získalo výraznou většinu 315 mandátů v Dumě. V takzvaných „špinavých volbách“ v roce 2011 došlo jen k mírnému propadu na volební zisk 49 procent a 238 mandátů. Po další volební reformě Jednotné Rusko dosáhlo 54 procent a díky obnoveným jednomandátním obvodům tak rekordních 343 mandátů.

Protože v období 2011 až 2016 nemělo Jednotné Rusko v Dumě většinu, v některých otázkách spolupracovalo zejména se stranou Spravedlivé Rusko, což je ruská obdoba sociální demokracie vedená Sergejem Mironovem. Vznikla v roce 2006 a v Dumě je již devátým rokem. Jako třetí nejsilnější subjekt měla strana dosud 64 křesel (13,6 procenta), nyní klesla na pouhých 23 křesel (6,2 procenta). Dnes má Jednotné Rusko tak obrovskou převahu, že formálně nikoho nepotřebuje ani v ústavních otázkách.

Komunistická strana Ruské federace vznikla v únoru 1993 po rozpuštění KSSS v roce 1991 a celou dobu je vedená Genadijem Zjuganovem. Operuje často s tradiční symbolikou a na svých volebních materiálech používá dokonce i portrét Stalina. Z jejích řad také již dříve zazněl návrh na Stalinovu rehabilitaci či zrušení kritiky Stalina ze sjezdu z roku 1956. Současně má ale i vztahy k pravoslavné církvi (předseda Zjuganov je nositelem jejího ocenění). Strana kritizuje sociální poměry v zemi, které se zhoršují s nedávnou recesí ekonomiky, ale současně podporuje Kreml v jeho „státně vlastenecké“ linii.

Situaci v 90. letech výrazně ovlivnil dopad tvrdých ekonomických reforem a tak v druhých volbách v roce 1995 KS RF překvapivě zvítězili. Ještě v roce 1999 dosáhli dokonce 24 procent a stali se tak stabilní politickou silou. V roce 2007 byl nejhorší volební výsledek KS RF stále dvojciferný (11,6 procenta). V roce 2011 skončila strana jako druhá s 92 mandáty (19 procent). Tentokrát jí na druhé místo ale stačilo pouhých 42 mandátů (13,4 procenta) – z parlamentních stran tentokrát komunisté ztratili nejvíc mandátů.

Na pátém místě, pod uzavíracím kvórem, skončilo se ziskem 2,4 procenta uskupení Komunisté Ruska, otevřeně stalinističtí odštěpenci, kteří mířili na nejstarší elektorát. Do voleb šli s dokumentem „Deset stalinských úderů kapitalismu“. Nostalgie po SSSR jako významný mobilizující faktor ale nepomohla ani Zjuganovovi, který se pokusil přetáhnout voliče těmto odštěpencům například kampaní za přejmenování Volgogradu na Stalingrad (a podobně Petrohradu na Leningrad). Či používáním ikony generalissima v předvolební agitaci (pro mládež byl Stalin vyobrazen, jak kouří ne svou dýmku ale elektronickou cigaretu). Sociální témata zůstala poněkud ve stínu halasného patriotismu. Na ten však měl monopol Putin.

Nostalgie po SSSR jako významný mobilizující faktor nepomohla ani Zjuganovovi, který se pokusil například kampaní za přejmenování Volgogradu na Stalingrad, Petrohradu na Leningrad či používáním Stalina v předvolební agitaci. Foto rt.com

Oslava vzkříšení ruského impéria včetně navrácení Krymu těžko nahradí levicové opozici péči o sociální poměry v zemi, kde z pohledu komunistů přeci panuje především bezohledný kapitalismus. Pravdou také je, že obecně chyběla pluralitní prezentace opozice v médiích. A tak zatímco Kreml oslavuje úspěch prezidentské strany jako výraz stability, propad volební účasti a ztráty hlasů pro opozici spíše ukazují rozčarování lidí z politiky v Rusku.

Stálicí ruské politické scény je tvrdě nacionálně orientované uskupení Liberálně demokratická strana vedené Vladimírem Žirinovským. V roce 2011 postoupili do Dumy jako čtvrtí (11,7 procenta a 56 křesel), nyní jsou třetí (13,2 procenta a 36 mandátů). V prvních volbách v roce 1993 dokonce zvítězili, vinou různých extravagancí se jim však nepodařilo upevnit nějaký mocenský vliv. Jde tak trochu o klauny, kteří říkají to, co si seriózně se tvářící vládní strana nemůže dovolit.

Outsiderem se stala rozdrobená liberálně pravicová opozice. Jablonského Jabloko v roce 1993 získalo 7,9 procenta (skončila ve volbách šestá), ale spojení s šokovou transformací ekonomiky v 90. letech podobné subjekty diskreditovalo. Od roku 2007 se do Dumy už prostě nedostalo. Tentokrát dosáhlo Jabloko na pouhá 2 procenta, i když například v Moskvě mělo více jak 9 procent. Voliči z velkých měst nepřišli k volbám, volební účast zde byla jen třetinová.

Zvláštní otázkou je volba několika milionů Rusů žijících v zahraničí a majících volební právo, i s ohledem na postoj Kyjeva, který nechtěl občanům Ruské federace žijícím na území Ukrajiny hlasování umožnit. Naopak do voleb poprvé zasáhli obyvatelé nedávno připojeného Krymu, kteří se poprvé mohli ruských voleb do Dumy zúčastnit. S volbami do státní dumy probíhaly i některé lokální volby. Tady je pozoruhodný úspěch autoritářského vůdce Čečenců Ramzana Kadyrova, který získal 98 procent hlasů.

Po volbách roce 2011 následovaly masové protesty kvůli nedůvěře v jejich průběh. Pochybnosti se objevili i tentokrát, i když ne v takové míře. Výhrady měli i ruští komunisté jak k průběhu voleb, tak k práci předsedkyně volební komise Elly Pamfilovové, někdejší ombudsmanky. Sami průběh monitorovali a měli signály o potížích z různých částí země. Pamfilovová sama přiznala, že hlasování nebylo zcela korektní a v některých okrscích se asi bude opakovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.