Deník Referendum Svět

Petr Uhl v rozhovoru pro Neovlivni.cz údajně dokládá naši nechuť slyšet dramaticky jiný pohled na svět. Sám ale s realitou a fakty pracuje tak, že se z jakékoli přínosné diskuse o zásadních tématech dneška sám diskvalifikuje.

Nejprve si Petr Uhl v rámci širší otázky ohledně potřebě dnešní společnosti vést dialog s názorovými odpůrci postěžuje, že zejména v Německu „není možné vůbec diskutovat o situaci na Ukrajině“. Když ale přijde otázka, která obsahuje tvrzení, že „Putin není demokrat a Rusko je kleptokracie, kde Putinovi oligarchové ovládají víceméně všechno“, najednou nechce diskutovat sám Uhl: „Já s tebou prostě nesouhlasím a nebudu o tom polemizovat,“ popírá zpovídaný Uhl sám sebe.

Asi sám ví proč. Dva argumenty ve prospěch Putina, které z něj autor rozhovoru následně doslova vypáčil, jsou totiž neméně zcestné než jeho příběh o soudruzích ze čtvrté internacionály, kteří obhajovali sovětskou invazi do Afghánistánu. Hlasitý odpůrce vojenských zásahů, jako byl ten v Iráku, najednou nachází pochopení pro více než milion mrtvých v sovětsko-afghánské válce?

Ale zpět k Putinovi. Petr Uhl shledává pozitivním, že Vladimír Putin „brání ještě větší homofobii“. Toto tvrzení v konfrontaci s ruskou realitou zásadně neobstojí. V roce 2013 přijala ruská duma zákon, který pod eufemistickým názvem „Zákon na ochranu dětí před informacemi škodlivými jejich zdraví a rozvoji“ nejen efektivně brání jakékoli diskusi o LGBT tématech s kýmkoli mladším 18 let, ale také v podstatě zakazuje jakoukoli činnost LGBT organizací, protože kterýkoli jejich výstup může dle zákona zasáhnout mladistvé či děti, což je nelegální.

Na základě tohoto zákona byla potrestána například Lena Klimova, která provozuje internetovou organizaci Děti-404, což je jeden z mála bezpečných prostorů pro teenagery, kteří řeší otázky své sexuální orientace.

Podle mnohých navíc tento zákon de facto legitimizoval homofobní útoky v Rusku, jejichž počet stále roste. Jak ukazují průzkumy, mezi ruskou LGBT komunitou je u náctiletých čtyřnásobě více sebevražedných pokusů, více než polovina gayů a leseb již čelila verbálním útokům a 72 procent z nich již zažilo diskriminaci v přístupu k lékařské péči.

K tomu si přidejme „hony“ na homosexuály ze strany neonacistických skupin, homofobní vyjádření mnohých politiků a naprostou nedůvěru LGBT lidí hlásit homofobní útoky policii. Výsledkem je peklo, ve kterém ruská LGBT komunita – a zejména mimo velká města – musí žít.

Tvrzení, že Putin v Rusku brání ještě větší homofobii, je plivnutím do tváře obětem homofobních útoků, plivnutím do tváře nešťastným gay teenagerům, kteří pod vlivem agresivity kolem sebe spáchali sebevraždu, plivnutím do tváře těm, kdo jsou kvůli své sexuální orientaci v Rusku diskriminování v práci, ve škole nebo u lékaře. Jak může vypadat ona ještě větší homofobie, které Putin údajně brání?

Ano, několik komunistických poslanců nedávno navrhovalo postavit v Rusku jakékoli LGBT aktivity mimo zákon, horší by rovněž bylo trestat homosexualitu smrtí jako v některých konzervativních zemích. Výsledek ale bude vždy stejný, ať se jedná o kamenování v Sudánu nebo sebevraždu v Saransku. Mrtvý člověk.

Tvrzení, že Putin v Rusku brání ještě větší homofobii, je plivnutím do tváře obětem homofobních útoků. Foto World Economic Forum, flickr.com

Druhý argument o přijatelnosti Putina je jako vystřižený z učebnice překrucování faktů. Vladimír Putin dle Uhla „brání ještě většímu přijímání amerických zákonů do ruského zákonodárství, které se týkají zahraničních agentů. Ty zákony jsou opisované, překládané z amerického originálu. A on tomu ještě brání…“.

Nic není vzdálenější realitě. Ruské neziskové organizace, které dostávají byť minimální finance ze zahraničí, mají dle zákona z roku 2012 povinnost se označit za „zahraničního agenta“ a tuto skutečnost nejen nahlásit úřadům, ale také prezentovat na všech svých tištěných materiálech. A s pozicí zahraničního agenta jsou spojeny také další nepříjemnosti v podobě intenzivních kontrol či omezování participace na aktivitách, které jsou ve svobodném světě pro neziskové organizace běžné.

Není divu, že na základě takového tlaku mnoho desítek neziskových organizací raději ukončilo činnost, což je v přímém rozporu s ústavně zaručeným právem na sdružování. Nemluvě o morálním rozměru pojmu „zahraniční agent“ v zemi, kde bylo v uplynulých desetiletích mnoho lidí donuceno se mučením přiznat k tomu, že slouží jako zahraniční agenti.

Porovnání s americkým zákonem Foreign Agents Registration Act (FARA), které se snaží Putinova administrativa rozšiřovat při obhajování své restrikce neziskovek, zdaleka neobstojí. Zákon FARA, který vznikl před 2. světovou válkou jako ochrana před šířením nacismu do USA, byl od té doby upraven do podoby nařízení, které ukládá povinnost registrace zahraničních lobbystických firem, působících v USA.

Jak dokládá několikeré srovnání, FARA se jednak vůbec netýká neziskových organizací, jednak je důkazní břemeno dokázání statutu zahraničního agenta v rukou americké vlády, nikoli organizace samotné. Důkazem je mimo jiné i fakt, že srovnatelné organizace jako například Transparency International, které pod zákon spadají v Rusku, s ním nemají nic společného v USA.

Sečteno a podtrženo, obdobné nakládání Petra Uhla s realitou se rozhovorem táhne i nadále. Včetně popisu situace uvnitř Strany zelených, které mám tu čest dělat místopředsedu, a realitu s vyřčeným tak mám příležitost porovnávat na vlastní kůži. Ani zde tvrzení v článku příliš neobstojí.

Diskuse o situaci v současném Rusku, zejména pak o dodržování lidských práv Putinova režimu, je jistě potřeba. Málokdy ale bývá přínosem v diskusi překrucování faktů a popírání reality - snad jen v situacích, kdy se druhdy vážený muž odhodlá pro podporu svého světonázoru použít pouze sílu vlastního postoje a nikoli fakta či důkazy.

Petr Uhl se tak zařadil do narůstajícího panteonu „osobností“, po jejichž „provokujících“ či „nekorektních“ názorech veřejnost baží. Jak ale ukazují příklady pánů Robějška či Cílka, do jejichž společnosti se Uhl bezděky zařadil, tyto postoje v konfrontaci s realitou zásadně neobstojí.