Jak Petr Uhl retušuje Putinův obraz

Michal Berg obviňuje Petra Uhla z přikrášlování faktů o Vladimíru Putinovi. Uhl se podle něj snaží uvádět věci na pravou míru, místo toho se však dopouští fatálních zkreslení a faktických omylů.

Petr Uhl v rozhovoru pro Neovlivni.cz údajně dokládá naši nechuť slyšet dramaticky jiný pohled na svět. Sám ale s realitou a fakty pracuje tak, že se z jakékoli přínosné diskuse o zásadních tématech dneška sám diskvalifikuje.

Nejprve si Petr Uhl v rámci širší otázky ohledně potřebě dnešní společnosti vést dialog s názorovými odpůrci postěžuje, že zejména v Německu „není možné vůbec diskutovat o situaci na Ukrajině“. Když ale přijde otázka, která obsahuje tvrzení, že „Putin není demokrat a Rusko je kleptokracie, kde Putinovi oligarchové ovládají víceméně všechno“, najednou nechce diskutovat sám Uhl: „Já s tebou prostě nesouhlasím a nebudu o tom polemizovat,“ popírá zpovídaný Uhl sám sebe.

Asi sám ví proč. Dva argumenty ve prospěch Putina, které z něj autor rozhovoru následně doslova vypáčil, jsou totiž neméně zcestné než jeho příběh o soudruzích ze čtvrté internacionály, kteří obhajovali sovětskou invazi do Afghánistánu. Hlasitý odpůrce vojenských zásahů, jako byl ten v Iráku, najednou nachází pochopení pro více než milion mrtvých v sovětsko-afghánské válce?

Ale zpět k Putinovi. Petr Uhl shledává pozitivním, že Vladimír Putin „brání ještě větší homofobii“. Toto tvrzení v konfrontaci s ruskou realitou zásadně neobstojí. V roce 2013 přijala ruská duma zákon, který pod eufemistickým názvem „Zákon na ochranu dětí před informacemi škodlivými jejich zdraví a rozvoji“ nejen efektivně brání jakékoli diskusi o LGBT tématech s kýmkoli mladším 18 let, ale také v podstatě zakazuje jakoukoli činnost LGBT organizací, protože kterýkoli jejich výstup může dle zákona zasáhnout mladistvé či děti, což je nelegální.

Na základě tohoto zákona byla potrestána například Lena Klimova, která provozuje internetovou organizaci Děti-404, což je jeden z mála bezpečných prostorů pro teenagery, kteří řeší otázky své sexuální orientace.

Podle mnohých navíc tento zákon de facto legitimizoval homofobní útoky v Rusku, jejichž počet stále roste. Jak ukazují průzkumy, mezi ruskou LGBT komunitou je u náctiletých čtyřnásobě více sebevražedných pokusů, více než polovina gayů a leseb již čelila verbálním útokům a 72 procent z nich již zažilo diskriminaci v přístupu k lékařské péči.

K tomu si přidejme „hony“ na homosexuály ze strany neonacistických skupin, homofobní vyjádření mnohých politiků a naprostou nedůvěru LGBT lidí hlásit homofobní útoky policii. Výsledkem je peklo, ve kterém ruská LGBT komunita – a zejména mimo velká města – musí žít.

Tvrzení, že Putin v Rusku brání ještě větší homofobii, je plivnutím do tváře obětem homofobních útoků, plivnutím do tváře nešťastným gay teenagerům, kteří pod vlivem agresivity kolem sebe spáchali sebevraždu, plivnutím do tváře těm, kdo jsou kvůli své sexuální orientaci v Rusku diskriminování v práci, ve škole nebo u lékaře. Jak může vypadat ona ještě větší homofobie, které Putin údajně brání?

Ano, několik komunistických poslanců nedávno navrhovalo postavit v Rusku jakékoli LGBT aktivity mimo zákon, horší by rovněž bylo trestat homosexualitu smrtí jako v některých konzervativních zemích. Výsledek ale bude vždy stejný, ať se jedná o kamenování v Sudánu nebo sebevraždu v Saransku. Mrtvý člověk.

Tvrzení, že Putin v Rusku brání ještě větší homofobii, je plivnutím do tváře obětem homofobních útoků. Foto World Economic Forum, flickr.com

Druhý argument o přijatelnosti Putina je jako vystřižený z učebnice překrucování faktů. Vladimír Putin dle Uhla „brání ještě většímu přijímání amerických zákonů do ruského zákonodárství, které se týkají zahraničních agentů. Ty zákony jsou opisované, překládané z amerického originálu. A on tomu ještě brání…“.

Nic není vzdálenější realitě. Ruské neziskové organizace, které dostávají byť minimální finance ze zahraničí, mají dle zákona z roku 2012 povinnost se označit za „zahraničního agenta“ a tuto skutečnost nejen nahlásit úřadům, ale také prezentovat na všech svých tištěných materiálech. A s pozicí zahraničního agenta jsou spojeny také další nepříjemnosti v podobě intenzivních kontrol či omezování participace na aktivitách, které jsou ve svobodném světě pro neziskové organizace běžné.

Není divu, že na základě takového tlaku mnoho desítek neziskových organizací raději ukončilo činnost, což je v přímém rozporu s ústavně zaručeným právem na sdružování. Nemluvě o morálním rozměru pojmu „zahraniční agent“ v zemi, kde bylo v uplynulých desetiletích mnoho lidí donuceno se mučením přiznat k tomu, že slouží jako zahraniční agenti.

Porovnání s americkým zákonem Foreign Agents Registration Act (FARA), které se snaží Putinova administrativa rozšiřovat při obhajování své restrikce neziskovek, zdaleka neobstojí. Zákon FARA, který vznikl před 2. světovou válkou jako ochrana před šířením nacismu do USA, byl od té doby upraven do podoby nařízení, které ukládá povinnost registrace zahraničních lobbystických firem, působících v USA.

Jak dokládá několikeré srovnání, FARA se jednak vůbec netýká neziskových organizací, jednak je důkazní břemeno dokázání statutu zahraničního agenta v rukou americké vlády, nikoli organizace samotné. Důkazem je mimo jiné i fakt, že srovnatelné organizace jako například Transparency International, které pod zákon spadají v Rusku, s ním nemají nic společného v USA.

Sečteno a podtrženo, obdobné nakládání Petra Uhla s realitou se rozhovorem táhne i nadále. Včetně popisu situace uvnitř Strany zelených, které mám tu čest dělat místopředsedu, a realitu s vyřčeným tak mám příležitost porovnávat na vlastní kůži. Ani zde tvrzení v článku příliš neobstojí.

Diskuse o situaci v současném Rusku, zejména pak o dodržování lidských práv Putinova režimu, je jistě potřeba. Málokdy ale bývá přínosem v diskusi překrucování faktů a popírání reality - snad jen v situacích, kdy se druhdy vážený muž odhodlá pro podporu svého světonázoru použít pouze sílu vlastního postoje a nikoli fakta či důkazy.

Petr Uhl se tak zařadil do narůstajícího panteonu „osobností“, po jejichž „provokujících“ či „nekorektních“ názorech veřejnost baží. Jak ale ukazují příklady pánů Robějška či Cílka, do jejichž společnosti se Uhl bezděky zařadil, tyto postoje v konfrontaci s realitou zásadně neobstojí.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Redakci DR Pondělí, 25.Července 2016, 09:47:40

Domnívám se, že mezi "Související" po levé straně komentáře pana Berga měl být uveden i můj článek "Černobílý pohled Petra Uhla". http://denikreferendum.cz/clanek/20292-cernobily-pohled-petra-uhla

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Děkuji redakci DR Pondělí, 25.Července 2016, 10:33:13

za doplnění odkazu.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Je to velké nedorozumění, tato úvaha Michala Berga Pondělí, 25.Července 2016, 17:32:14

nad mými odpověďmi v rozhovoru pro Neovlivni.cz. Opravdu jsem se, i v DR, několikrát vyjádřil k poměrům na Ukrajině a v Rusku. Vždy mi ale šlo spíše než o poměry v těchto zemích především o onen bojový antikomunistický, protiruský a studenoválečnický ryk z Pobaltí, Polska, trochu i České republiky, a občas i z Německa a ze Západu a v posledních letech po Majdanu nejvíce ze Lvova a Kyjeva. Pro falzifikátory dějin i současnosti to je jasné: Reagan a Thatcherová vyhráli studenou válku, uzbrojili Sovětský svaz, ale na rozdíl od Jelcina ruskou porážku a vítězství demokracie a svobody Putin nechce uznat. Mně se ale jako člověku, který vynaložil určité úsilí v Chartě 77 při obtížném překonávání normalizační státněsocialistické diktatury v Československu i ve východní Evropě, takové postoje příčí, ať pocházejí odkudkoliv (specializované pracoviště k tomu měla ODS v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů) a ať už to pramení ze zlé vůle, nového geopolitického rámce nebo jen z nevědomosti.

Démonizace Putina a Ruska a nekritické oslavování západní demokracie se mi nelíbí zrovna tak, jako se mi kdysi nelíbila démonizace vojensko-průmyslového komplexu USA a vychvalování údajně socialistického společenského zřízení a jeho „úspěchů“. I dnes představují tato bušení v prsa kamínky v mozaice nové studené války. Ti, kdo po ní volají, demagogicky zaměňují pochopení pro motivy ruské zahraniční politiky za její nekritickou obhajobu (i ta se ve světě vyskytuje, byť v České republice nepatrně a okrajově) a za popírání nedemokratických, autoritářských rysů tamního veřejného života. Poměry v Rusku jim leží na srdci tak málo jako poměry v Brazílii nebo v Indii, a pokud něco z nich připomínají, tak jen proto, aby ukázali, co je to zač, to „Putinovo Rusko“, které chtějí zadupat do země.

I já se někdy zmiňuju o ruských (tedy российских, nikoliv русских) poměrech, byť nesystematicky a okrajově a často ve srovnání s oligarchickými a probanderovskými jevy na Ukrajině. Píšu občas o ruském neregulovaném kapitalizmu, o tamním nedostatku občanských práv a svobod a o jejich oklešťování, o represi vůči krajní levici a liberálům, o ne zcela potlačené moci oligarchie, o klientelizmu a korupci a o státní, církevní a lidové homofobii, o ruském státním nacionalizmu a také o odporné podpoře, kterou vláda poskytuje kozákům, pravoslaví, církvi, carským a šlechtickým tradicím. Nějak to ale nepomáhá. Když jsem, jak známo, nezvedl prapor boje za konečnou porážku poraženého Ruska a komunizmu, Putinovým „chápačem“ (německy Versteher) ve smyslu „Putinův apologetik“ už zůstanu. Na Ukrajině takové „verstehery“ vězní a případně je stoupenci Pravého sektoru rovnou střílejí.

Náznaky, že by se proti takovým "putinovcům" mělo nějak zakročit, se objevily už i v České republice. Připomíná mi to smutné období z první poloviny padesátých let v USA, tedy dobu politických represí proti americkým komunistům a cíleného šíření strachu mezi obyvateli pomocí obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady bez ohledu na důkazy. Můj problém je i v tom, že někteří antikomunisté to činí, aspoň částečně, ve snaze pomoci imperiální politice USA à la Victoria „Fuck the EU“ Nulandová.

Můj rozhovor s Davidem Binarem byl poznamenán i tím, že on zná velmi dobře německé poměry a téměř celé vzdělání nabyl v německých školách. Proto se v rozhovoru objevil onen pojem „Putinversteher“. Tím možná opravdu jsem, aniž jsem ovšem Putinův apologeta. Do vyjádření o Putinovi mě neúspěšně nutil David Binar. Soudím však, že nestačí Putina a Rusy chápat, ale že je třeba je i kritizovat za všechny nedostatky demokratického právního státu a řádu lidských práv, k němuž se i Rusko ratifikací Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod zavázalo.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Petr Uhl se nepodobá Robejškovi ani Cílkovi Pondělí, 25.Července 2016, 20:25:14

K Robejškovi a Cílkovi bych Petra Uhla nepřířazoval. Robješek je pravicový populista, který svou kauzu příklonem k Putinovu režimu posiluje, naopak Petr Uhl svou pozici obhájce lidských práv nekritičností k Putinovu Rusku oslabuje.

Otázkou pro mě je, proč se Petr Uhl vůbec nechce zabývat tím, zda to, co o Rusku říká, je v konkrétních detailech fakticky pravdivé nebo ne. Tedy, zda jde o jasnou a prokazatelnou nepravdu, která se mění z omylu v jasnou a prokazatelnou lež, pokud na ní trváme, je-li vyvrácena.

Ve své odpovědi Petr Uhl vysvětluje svoje motivy, ale věcnou argumentaci autora článku zcela pominul. Není pravda, že Putin pomáhá právům LGBT a není pravda, že potlačování nadnárodních neziskovek je v Rusku podobné jako v USA.

Na podobně jasné prokazatelné nepravdy jsem poukázal v článku „Černobílý pohled Petra Uhla“. Mám na mysli například jeho tvrzení, že Krym obsadily neozbrojené ruské jednotky. Podobných jasných nepravd lze v jeho textech týkajících se Ruska najít celou řadu.

Petr Uhl se detaily nezabývá, domnívá se asi, že má nějakou celkovou pravdu. Ovšem co je to za celkovou pravdu, která potřebuje podporu částečné nepravdy?

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Místopředseda Strany zelených Michal Berg se zasvěceně Úterý, 26.Července 2016, 21:09:52

vyjadřuje o mém „pochopení pro více než milion mrtvých v sovětsko-afghánské válce“. Píše, že prý moji „soudruzi ze Čtvrté internacionály obhajovali sovětskou invazi do Afghánistánu“. On tak pochopil má slova v rozhovoru pro neovlivni.cz.

Dne 22. srpna 1968 jsem na poradě sjednoceného sekretariátu Čtvrté internacionály v Bruselu, kam mě dovezli z Paříže jako hosta, ovlivnil jeho usnesení o sovětské vojenské invazi do Československa tak, aby vyjadřovalo nejen odmítnutí invaze a solidaritu s Dubčekem a jeho unesenými soudruhy, jak se psalo v návrhu usnesení, ale aby zároveň vyjádřilo vůči politice vedení KSČ i politickou distanc.

Další sovětská vojenská intervence se konala až koncem prosince 1979, a to do Afghánistánu, kam Sověti z SSSR na tanku dopravili svou loutku Babraka Karmala. O tom jsem se dozvěděl v suterénní cele ruzyňské věznice před eskortou z Prahy po skončení odvolacího řízení procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, kdy mi soud vyměřil pět let odnětí svobody. Ve vedlejší kobce byl rovněž eskortovaný Václav Benda (dostal čtyři roky) a asi pět minut jsme spolu mohli okny hovořit. Byli jsme oba sovětským vojenským vpádem zdrceni. Navíc se tím i posilovala možnost, že si své „tresty“ odsedíme. (To se pak i stalo.) Uvažoval jsem, zda se nemám pokusit s rodinou emigrovat, jak nám to nabízela nebo naznačovala Státní bezpečnost. Václav Benda to rozhodně odmítal, pábůh ho prý postavil sem, a tak tady taky zůstane. Jeho víra tehdy na léta posílila i mne.

Když jsem po pěti letech vyšel z vězení, navštívili mě v Praze lidé ze Čtvrté internacionály. Dlouho jsme diskutovali, zda a proč se mám stát jejím individuálním členem (zakládat československou sekci nebylo možné), jak mé členství zveřejňovat apod. Byl jsem pak jejím členem sedm let – 1884 až 1991. V této diskusi, v níž jsem si ovšem i já ověřoval jejich politické postoje, jsme mluvili o sovětské vojenské okupaci Afghánistánu. Zdůraznili mi, že ostře protestovali proti sovětskému vpádu v roce 1979, ale že nyní nepožadují stažení sovětských vojsk z Afghánistánu (to na rozdíl od jejich stažení z Československa), protože by se vlády v celé zemi zmocnili mudžahedíni (pozdější Tálibán). To, že tyto islámské bojovníky tam podporovaly právě USA, nehrálo pro mé soudruhy větší roli, poukazovali jen na totalitární rysy jejich vlády, na útisk žen, na vyloučení dívek z celého školního vzdělání, na nedemokratickou, ba teroristickou podstatu jejich vládnutí. Nu, a ono se pak všechno po odchodu Sovětů dlouhá léta dělo a částečně se to děje dosud.

Zmínil jsem se o tom stručně Davidu Binarovi v rozhovoru pro neovlivní.cz, a on to ještě stručněji zapsal. No, a Michal Berg to pochopil tak, že teď najednou jsem proti válkám (např. v Iráku), když jsem jinak spolu se svými soudruhy „obhajoval sovětskou invazi do Afghánistánu“. Na obranu Čtvrté internacionály musím uvést, že pokud měla někde nějaké poslance, nikdy nevytvářela s nedemokratickými silami vládní koalice (to na rozdíl od Bursíkových zelených). Začátkem šedesátých let vyloučila srílanskou (tehdy ještě cejlonskou) sekci proto, že vstoupila do buržoazní (a nacionalistické) vlády paní Sirimavo Bandáranájakové. Mně to přišlo v roce 1965, když jsem se o tom dozvěděl, až komické. Je to v dějinách Čtvrté internacionály jediný případ určité represe, jinak stíhala naopak represe její členy, kvůli jejich boji proti diktaturám, včetně stalinistické, proti kapitalizmu a proti válkám.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.