Rusové jsou prý svoloč
Roman KandaV souvislosti s událostmi na Krymu je mezi Čechy opět cítit určitá rusofobie, ožívají naše dějinná traumata. Podle Romana Kandy jsou nebezpečné Putinovy velmocenské ambice i česká rusofobie.
„Rusové jsou svoloč a národ okupantů,“ dozvěděl jsem se nedávno od člověka, jehož jsem si dosud vážil zcela bezvýhradně, předního básníka své generace, shodou okolností vrstevníka mých rodičů. Byl jsem šokován. Okamžitě jsem se sám sebe ptal, jak je možné, že tento vzdělaný a kultivovaný muž mohl vyjádřit něco tak krátkozrakého, agresivního, ba hloupého?
Říkal jsem si: „Kdybych tuto barbarskou předsudečnou větu uslyšel v nějakém zakouřeném pajzlu, kdesi na potrhané periferii města, asi by mě to tolik neudivilo.“ Avšak vzápětí jsem se zarazil, neboť už záblesk této myšlenky, také groteskně krátkozraké, obnažil další předsudek, tentokrát můj.
Domnívám se, a velkoryse připouštím, že to není zrovna originální teze, že intenzita, s jakou podléháme nebo naopak vzdorujeme předsudkům, není přímočaře závislá na výši našeho vzdělání; to je pouhá formálnost.
Psychologie tu možná nakonec hraje větší roli než kultura. Souvisí to s tím, jak sami prožíváme svět, jak se vyrovnáváme se svou osobní minulostí a — otočeno do sociálně psychologické roviny —, jak reflektujeme naši společenskou minulost (nechci psát národní).
Když jsem poslouchal projev Vladimira Putina, uvědomil jsem si, že síla tohoto politika — samozřejmě kromě spektakulární síly represivních složek režimu — tkví v přiléhavé masce střízlivého racionalisty, který šetří emocemi. A šetří i humpoláckou černobílou ideologií, již známe z doby přestárlých sovětských aparátčíků, těch položivých tvrdohlavých mumií.
Svou domnělou přesvědčivostí, jakousi vnější ukázněností a chladnokrevnou systematičností je dnes Putin nebezpečnější než oni včera. Ovšem chci tu upozornit na něco jiného: na kontrast mezi jeho projevem, jemuž se dostalo trapně brežněvovských ovací, a charakterem nemalé části českých diskusí, které se nad krymskými událostmi rozvinuly.
Nikdy mě nepřestane udivovat a znechucovat upachtěná česká vytrvalost, s jakou mnohdy naprosto různorodé aktuální události monotónně vztahujeme k souřadnicím vlastních dějinných traumat.
Vypovídá to o našem prožívání světa, o našem zakoušení dějin, jež — máme-li soudit podle některých publicistických výplodů či nereprezentativních internetových diskusí (ovšem i ony leccos reprezentují, byť nahodile a sociologicky asi ne zcela relevantně) — nebyly nikdy ničím jiným než utrpením, které nám způsobovali jiní: imperialistický Západ nebo imperialistický Východ.
Někdo by měl sepsat dějiny moderní české martyrologie, nejlépe podle seznamu adres našich bydlišť, protože když na to přijde, trpěli jsme přece všichni a vinu nesou „ti druzí“.
Při vší úctě k našim dějinám (jejich plačtivé parafráze už ponechme stranou) by se události na Krymu neměly posuzovat podle roku 1938 nebo 1968, nýbrž podle let 1853—1856 nebo podle roku 1954, kdy byl Krym administrativně přičleněn k Ukrajině. Pojednou by vyvstalo složité dějinné pozadí, které s našimi historickými tragédiemi souvisí pramálo anebo jen velmi vzdáleně. Pak možná pochopíme, že Putinova střízlivá racionalita je ve skutečnosti cynismem člověka, který hraje vysokou geopolitickou hru.
Rusko se zkrátka komfortního přístupu k Černému moři dobrovolně nevzdá. Principy této „hry“ bychom se měli snažit věcně objasnit, a ne je zatemňovat hysterickými výlevy, zavádějícími analogiemi či iracionálními resentimenty.
Co je vlastně odpudivější, Putinovy velmocenské ambice, nebo česká rusofobie? Těžko rozhodnout, ale nebezpečí s sebou přináší obojí. První svou arogantní bezohledností, druhé rozvratným pocitem méněcennosti. Jejich společným jmenovatelem je zaslepená sebestřednost.
Dokazuje to i fakt, že mnoho lidí při srpnové okupaci nevěřícně kroutilo hlavou ve smyslu "jak nám to ti bratři Slované a Osvoboditelé mohli udělat..." Do té doby totiž byla převažujícím jevem, Mnichovem ještě umocněná, rusofilie. Ta vyplývala z romantických panslavistických kořenů v 19. století. V politické praxi se mnohdy projevila např. představou Karla Kramáře o panslavistické říši pod vedením ruského cara. Lze zmínit i úryvek z Haškova Švejka, kde putimský strážmistr na projevy opilého závodčího poznamenal: Oni se také pěkně vyjádřili. Kde jen přišli na takovou hloupost, že Nikolaj Nikolajevič bude českým králem?“
Rusko a Rusy si Češi totiž mohli více idealizovat, protože to byla velmoc blížší jazykem, přitom s nimi až do roku 1945 nikdy nesousedili. Narozdíl od blízké německy mluvící velmoci, se kterou sousedili bezprostředně nebo byli ve společném útvaru (Svatá říše římská, Rakouské císařství, Rakousko-Uhersko). Nemluvíme o třetině německy mluvících spoluobyvatel v Zemích Koruny české.
Rusofilie výrazně ovlivnila vznik Československé republiky, tedy i definici sudetoněmectví, Mnichovskou dohodu a zejména události po druhé světové válce.
Každopádně i s ohledem na dějinné zkušenosti nejen v českých zemích bychom měli být na pozoru, pokud někdo argumentuje snahou "ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo v zahraničí.", i když může být jen "střízlivý racionalista", jak píše o Putinovi autor. Jde totiž o uplatnění nacionálního principu národa podle jazyka, konceptu z 19. století, který měl na svědomí drastické události 20. století včetně obou světových válek. Podle této logiky by před rokem 1945 patřilo české pohraničí i všechna velká města Němcům, až do teď jižní část Horních Uher Maďarům, třetina Švýcarska Francii, Alsasko Německu, a třetina pobaltských států Rusku. Je to mírová budoucnost pro sjednocenou Evropu a celý svět?