Být Rusem v ČR

Pokud je médii předkládán pouze černobílý obraz světového dění, je podle Vojtěcha Srnky nesmírně těžké ubránit se averzi vůči domnělým viníkům dané situace. Někdo si pak může svou averzi nespravedlivě vybít přímo na Rusech, žijících u nás.

Česká společnost se znovu názorově naprosto rozdělila, tentokrát k tomu došlo v rámci snahy o interpretaci dění na Ukrajině. Přestože názorů na něj je spousta, jednoznačně lze identifikovat především dvě skupiny, jejichž názory jsou opravdu velmi vyhraněné a jakoukoli výraznější odchylku od nich odmítají.

Vyhrocená atmosféra, která v této problematice nastala, jde ruku v ruce s informační válkou, vedenou v rámci všemožných snah o prosazení svého pohledu na tamní dění. Jedním z jejích důsledků je pak stav, kdy je téměř nemožné nalézt v České republice někoho, kdo by si více či méně nestěžoval na to, jak média o ukrajinských událostech informují.

Pravdou však je, že, pokud se člověk na ukrajinské dění podívá optikou obou těchto názorových proudů, ocitá se v černobílém světě. Další osud jejich světa pak má určit výsledek boje dobra se zlem, který na Ukrajině právě probíhá. Díky tomuto černobílému rozdělení mimo jiné dochází k opětovnému zavedení rusofobie jako povinné výbavy jedné z těchto skupin.

Podle obrazu vykreslovaného v některých médiích se zdá, že Rusko je výhradním porušovatelem mezinárodního práva, původcem všeho zla světa a roztahovační Rusové viníky dané situace. Tento názor pak masově rezonuje na sociálních sítích nebo v rámci internetových diskuzí. Na obálce Respektu se zase místo na mapě, kde leží Rusko, přeměnilo v Choleru, na stránkách pak jeho redaktoři probírají otázku, jestli by v případě vygradování konfliktu neměl náš stát zakázat KHL, aby tak zabránil další expanzi ruské kultury.


Černobílé vidění vede k sílící rusofobii v České republice.

Představa, že by česká společnost k událostem na Ukrajině mohla přistupovat zcela objektivně, je samozřejmě naprosto utopická, na druhou stranu je velmi nebezpečné, pokud média jakoukoliv vyhraněnost v této otázce nějak posilují.

Pokud je nám médii předkládán pouze černobílý obraz světového dění, je nesmírně těžké se ubránit averzi vůči domnělým viníkům dané situace. Někdo si pak může svou averzi nespravedlivě vybít přímo na Rusech, žijících v České republice, kteří za Putinova rozhodnutí samozřejmě nemohou, naopak s nimi velmi často nesouhlasí.

Nečekal jsem, že bych měl šanci takový projev averze pozorovat téměř z první řady. Minulý týden jsem však se svou ruskou přítelkyní hovořil právě o tom, jak česká média reagují na Ukrajinské dění a při té příležitosti mi popsala zážitek své kamarádky z Ruska, která v Praze studuje vysokou školu.

Ta cestovala pražskou MHD, telefonovala a do telefonu mluvila rusky. Když ji uslyšel nedaleko stojící muž, následovala jeho velmi hlasitá a velmi sprostá reakce. Začal na ni na celý ten přeplněný pražský autobus křičet „zasraní Rusáci, už zase někoho okupujete. Táhněte!

Celý zážitek jsem si od ní nechal popsat i já a v žádném případě jí ho nezávidím. Je ale jasné, že z reakce jednoho neznámého člověka v autobuse ani z toho, že v dopravním prostředku plném lidí na jeho slova nikdo nezareagoval, se samozřejmě nedá nic vyvozovat. Ten člověk mohl být opilý, mohl mít špatný den a prostě se zachoval jako idiot.

Podobná, vážnější situace však následovala o několik dní později. Shodou okolností ta samá ruská dívka se minulý týden účastnila motivačního pohovoru na Erasmus, programu, který pro každého studenta představuje možnost studovat rok v zahraničí a načerpat tak nové zkušenosti.

Motivační pohovor je poslední částí výběrového řízení a jeho cílem je posoudit jazykovou vybavenost a především motivaci uchazeče. Dvoučlenná komise každému položí několik otázek s cílem dozvědět se co nejvíce o něm a o jeho motivaci, proč chce vycestovat. Ze zkušenosti své i mých známých vím, že tento pohovor probíhá ve velmi přátelské atmosféře.

Když má kamarádka přišla na řadu, představila se a na výzvu, aby o sobě něco řekla, mimo jiné uvedla, že pochází z Moskvy, kterou považuje za krásné město, a že je na něj hrdá. Odpovědí staršího z obou členů komise, kterému mohlo být kolem čtyřiceti, bylo posměšné odfrknutí. Následovala jeho první otázka, která se týkala toho, co si ona myslí o politické situaci v Rusku.

Odpověděla mu, že nesouhlasí s tím, co jejich prezident dělá, protože v důsledku toho trpí mnoho lidí, kteří si to nezaslouží. Řekla, že i zde v České republice na ní jeho činy mají negativní vliv a jako příklad uvedla svůj nedávný zážitek z autobusu.

Na to se jí od mladšího člena komise dostalo odpovědi, že je mu to velmi líto a od staršího, že si za to jako Ruska může sama, a že Rusům nikdy neodpustíme, co nám udělali, stejně jako jim to nikdy neodpustí Ukrajinci po současném dění na Krymu. Dále jí řekl, že si myslí, že je tady Rusů moc, a že nechápe, kam vlastně chtějí vycestovat. Podle něj by totiž bylo lepší, kdyby raději zůstali doma a vyřešili si tam svoje problémy.

Pohovor pokračoval dál, atmosféra, jak mi ji popsala, měla opravdu daleko k té, kterou jsem při takovém pohovoru zažil já nebo k té, kterou mi popisovali jiní účastníci. Většinu otázek kladl starší člen komise, zatímco si papíry zakrýval obličej, snad proto, aby se na ni nemusel dívat.

Neslyšel jsem, že by někdo jiný dostal takové otázky, jaké pokládal on jí a průběh pohovoru se nejspíš moc nelíbil ani mladšímu členovi komise, který se do něj prý pokusil vložit a položit nějakou klasickou otázku. Bohužel však byl přerušen svým kolegou jasným pokynem: „Počkej, teď se ptám já“. Když pohovor skončil, starší člen komise ani nezareagoval na pozdrav na rozloučenou.

Pro úplnost je třeba dodat, že celá událost samozřejmě měla svou dohru na vedení této organizace, kterého jsem se sám zúčastnil, a také že se ji snad podařilo vyřešit.

Rusofobie jako důsledek strachu a zároveň projev nenávisti vytváří v části české společnosti pevnost, ve které vládne atmosféra velmi nepřátelská vůči těm, kteří by ji údajně měli ohrozit.

Vyhrocenost celé situace ještě prohlubuje ten fakt, že i někteří zástupci občanské společnosti v celém sporu zaujímají některý z naprosto černobílých postojů. Ze svých pozic sami občas vyzývají ostatní členy společnosti k co nejradikálnějšímu postoji a povolávají je do zbraně, aby se postavili expanzi kultury „Ruska – Cholery“. Proto je ona rusofobní pevnost z velké části také jejich dílem.

Pokusím–li se vžít do pozice té ruské dívky, ocitám se přesně v takové pevnosti. Ocitám se v nepřátelském prostředí, doprovázen vlastní nejistotou a rozpolceností, jestli mám na veřejnosti být Rusem, mluvit rusky a být hrdý na to, že pocházím z této krásné země nebo podlehnout strachu, že by se mi to v některých situacích mohlo vymstít.

Takto nepřátelská atmosféra je nutným důsledkem černobílého pohledu na svět, přichází s ní do naší společnosti strach, který ji mění v pevnost. Spíš než takovou pevnost vytvářet, je však úlohou občanské společností ji identifikovat jako něco nebezpečného, na co v dnešním propojeném světě už nezbývá místo a prostě ji zbourat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

A co takhle nebýt hrdý na to že pocházím z krásné země, Úterý, 25.Března 2014, 22:01:30

ale být kritický k tomu jak nemoudře já a ostatní lidé jsou instrumentalizováni pocitem národnostní příslušností.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.