Historik a novinář Lidových novin Petr Zídek popsal před dvěma roky v Orientaci Lidových novin případ muže, kterého s ohledem na zákonnou ochranu osobních údajů označil jako Vladimíra H. Pan H. byl v roce 1983 spolu s Miroslavem L. uvězněn a odsouzen za vyzvědačství. Toho se měli dopustit ve prospěch USA. Tresty byly deset a třináct let. Z vězení se oba dostali až v roce 1990, kdy je také soud ve zvláštním řízení plně rehabilitoval. Tím bylo soudně potvrzeno, že motivací styků obou mužů s velvyslanectvím USA byl odpor vůči tehdejším politickým poměrům.

Jejich styky s velvyslanectvím USA se však odvinuly od jejich kšeftování se sovětským důstojníkem z posádky v Milovicích. Převzali od něj nejen třeba barevný televizor, ale i stříbrné destičky ze sovětského vojenského radaru za 32 tisíc Kčs, které údajně prý Američanům nabídli. No, a to bylo to „vyzvědačství“. Pan H. byl také už předtím několikrát soudně trestán za jiné činy, jimiž ovšem státněsocialistická diktatura často kriminalizovala jí nepohodlné osoby — za výtržnictví a útok (slovní) na veřejného činitele, za rozkrádání majetku a za příživnictví.

Desítkami podobných perzekucí se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož jsem byl v letech 1978 až 1990 členem. Případu pana H. se VONS nevěnoval jen proto, že o jeho „vyzvědačství“ nevěděl. Panu H. soudy ale i jeho předchozí tresty už dávno zahladily. Zveřejňování údajů o nich (a o totožnosti pánů Vladimíra H. a Miroslava L.) zakazuje zákon na ochranu osobních údajů.

Zákonem se řídit nebudeme

Jenže ve svatém boji proti komunizmu se hodí jakýkoliv údaj a argument. Jak líčí Petr Zídek, vysílala Česká televize (tedy veřejnoprávní médium, které má upevňovat právní vědomí a hodnoty demokratického státu) v roce 2008 pořad Osudový kšeft o „vyzvědačství“ pana H. Na pořad a na výhrůžné dopisy, které pak dostával, reagoval pan H. žalobou na ochranu osobnosti. Podal ji na Archiv bezpečnostních složek (ABS je dnes součástí ÚSTR — Ústavu pro studium totalitních režimů) proto, že ABS zpřístupnil, podle pana H. neoprávněně, pracovníkům ČT citlivé osobní údaje o jeho osobě. Pan H. požadoval od ABS i 300 tisíc korun jako odškodnění za újmu, která mu tím vznikla.

I když újma, kterou utrpěl pan H. zpřístupněním údajů a jejich zveřejněním v televizi, byla zřejmá, svůj spor u pražských soudů obou stupňů, u městského (66C 109/2011), v lednu 2012, i u vrchního (Co 28/2012) v červnu téhož roku, prohrál. Ve sporu dvou ústavně zaručených základních práv — práva na informace na straně jedné a práva na zachování lidské důstojnosti, na ochranu dobrého jména a soukromého života a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů na straně druhé — dal soud přednost právu každého i celé společnosti znát onen „zavrženíhodný“ komunistický režim, tedy „znát“ ho tak, jak určují antikomunistické zákony. To musí halt pan H. snášet, i když mu to způsobilo vážnou újmu — výhružné dopisy, poškození dobrého jména.

Počínaje zákonem o soudní rehabilitaci z roku 1990 a spory o takzvaných zbytkových trestech (za nerehabilitovatelnou část činnosti odsouzeného) se v právním i politickém diskursu uplatňovala politováníhodná snaha nedbat zákonů, a to nejen z předlistopadového období, ale i zákonů nových. Například generální prokurátor Jiří Šetina reagoval na výtku, že sám chce rozhodnout o své finanční odměně v rozporu s platným zákonem, slovy: „Já ten komunistický zákon ale neuznávám.“

To ilustruje právní vědomí oné doby. Podle názoru některých lidí, kteří usilovali už před listopadem 1989 o změnu společenských poměrů, byla přitom státněsocialistická diktatura přímo založena na svévoli a bezzákonnosti, na porušování práva a na jeho účelovém zneužívání. Pokračování v pohrdání zákonem a v jeho účelovém používání, a to často už v podobě záměrů při tvorbě zákona, bylo vlastně porážkou toho, co jsme nazývali „listopadová revoluce“. Bylo to důkazem, že předlistopadové poměry pokračují a že se jen změnilo znaménko „minus“ na „plus“, černé se stalo bílým a naopak. A zdaleka ne jen v případě výměny SSSR za USA, Varšavské smlouvy za NATO a RVHP za Evropská (tehdy ještě hospodářská) společenství.

Základní práva pana H. a dalších osob

Pan H. ale zná svá práva, což je dobře. Podal proto v roce 2012 proti pravomocnému rozsudku k Nejvyššímu soudu dovolání. V dovolacím řízení (30 Cdo 2951/2012) tak NS stojí před několika verzemi příčin a okolností sedmiletého věznění (a předchozích trestů) pana H. Do úvahy pochopitelně už nepřicházela zavrženíhodná snaha poškodit stát světové „socialistické“ soustavy jako v osmdesátých letech. Pravděpodobné, avšak soudně nepotvrzené, bylo naopak kšeftování se stříbrnými destičkami ze sovětského radaru, které ale páni H. a L. líčili i po skončení jejich rehabilitačního řízení zcela odlišně. V podání nových antikomunistických zákonů musela ovšem u soudu platit ideologická verze třetí - byl to projev jejich odporu proti tehdejšímu režimu.

Z hlediska platného práva NS ale správně usoudil, že zpřístupnění a následné zveřejnění osobních údajů pana H. upravuje zákon o archivnictví. Ten stanoví, že zpřístupnit je možno jen archiválie starší třiceti let. Navíc platí ještě další podmínka u žijících osob. Její osobní údaje lze zpřístupnit jen s jejím předchozím souhlasem, který musí být v případě citlivých osobních údajů dokonce písemný. A citlivý údaj je podle zákona o ochraně osobních údajů ten údaj, který vypovídá „o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, o politických postojích, o členství v odborových organizacích, o náboženství a filozofickém přesvědčení, o odsouzení za trestný čin, o zdravotním stavu a o sexuálním životě subjektu údajů“.

NS rozhodne o dovolání pana H. podle nálezu ÚS, tedy tehdy, pokud ÚS zruší ustanovení § 37 odstavec 11 zákona o archivnictví pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.