AEDH: Po brexitu se musí Evropská unie vrátit k hodnotám, na nichž se založila
Redakce DRZveřejňujeme prohlášení Evropského sdružení na obranu lidských práv k výsledku britského referenda. Prohlášení nehodnotí samotný výsledek, ale některá poselství, která ho doprovázejí. Ta jsou podle sdružení nebezpečná pro lidská práva.
Evropské sdružení na obranu lidských práv (AEDH) se sídlem v Bruselu sdružuje devětadvacet lig na obranu lidských práv a jiných lidskoprávních spolků z dvaadvaceti členských států Evropské unie. Kolektivním členem AEDH je i Český helsinský výbor. AEDH je kolektivním členem Mezinárodní federace na obranu lidských práv FIDH (jejíž členkou ligou byl v letech 1979 — 1990 i československý Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných VONS). AEDH spolupracuje s Evropskou komisí a dalšími orgány EU, kterou kriticky podporuje.
Odejít, nebo neodejít? Tato otázka se už klást nebude. Spojené království už není součástí Evropské unie Evropské sdružení na obranu lidských práv (AEDH) soudí, že i po výsledku britského referenda, které nutně vyžaduje oboustrannou reakci, určité problémy přetrvávají. Jejich šíři hodnotíme podle únorového jednání britské vlády s Evropskou radou, jež předcházelo referendu. Toto jednání vyústilo podle našeho názoru v příliš velkorysý kompromis, uzavřený ke škodě politické integrace solidární a demokratické Evropy.
I když tím byly požadavky britské vlády uspokojeny, ve Spojeném království se utvořila nesourodá a křehká většina, který usoudila, že britské zájmy budou lépe chráněny mimo EU, zvláště pokud jde o měnu, schopnost konkurence na volném trhu a přímý dozor nad imigrací. K imigraci ostatně směřovaly nejvážnější britské výhrady.
Samotný výsledek referenda AEDH nehodnotí, považuje však některá poselství, která ho doprovázejí, za velmi nebezpečná pro občanská práva:
- Možnost, aby každý členský stát činil to, co chápe jako ochranu svých údajných národních zájmů, považovaných momentálně za zájmy přednostní.
- Namísto formulování společných cílů omezuje se EU na to, že požadavky jednotlivých vlád klade vedle sebe a vyjednává o jejich nejmenším společném jmenovateli.
- Ze společné politiky zbyly jen tři její složky — hospodářská, finanční a rozpočtová, a to ke škodě složek ostatních, zvláště ochrany sociálních práv.
- EU se změnila v konkurenční prostor a hroutí se pod nárazy soutěživosti všech proti všem.
- Stálá hrozba odchodu některého státu bude prostředkem, jímž bude možno vnutit všem jakékoliv zvláštní řešení, jinými slovy bude to konec Evropské unie.
AEDH se obrací veřejně na předsedu Evropské rady a na hlavy států a vlád, které tuto radu tvoří, aby přijali opatření zabraňující všeobecnému soutěžení národních zájmů. Vyzývá je, aby se už neuchylovali k falešným řešením a k malým mezivládním ústupkům. Pocit sounáležitosti občanek a občanů k EU nelze zvýšit, pokud se současně evropská politika redukuje na nepřijatelné handlování, které každému členskému státu umožňuje vybrat si, co chce, tedy například odmítat migranty, přijímat jenom migranty určitého druhu, odmítat podílet se na finančních nákladech, omezovat práva žen a ničit demokratická práva
Evropský projekt vyžaduje nyní soustředit se na hodnoty, které byly u jeho založení: pouze Unii demokratickou, sociální, inkluzivní a Evropu přiznávající stejná práva všem lidem a dodržující své mezinárodní závazky mohou občané uznávat jako legitimní.
Pokud bude Evropská unie i nadále institucí, v jejíž aktivitách bude mít poslední slovo kapitál – viz případ Řecka – povede to k dalšímu prohlubování stále méně snesitelné sociální nespravedlnosti. Taková unie bude logicky produkovat odstředivé síly, jež nakonec přivodí její pád.
Rozpad unie si ovšem lze jen těžko přát. Neboť skoro všechny státy EU jsou zadluženy. A pokud zadlužené státy nebudou stát pod ochranným deštníkem alespoň nějaké solidarity dalších zadlužených států, tedy dalších zemí EU, budou věřitelům–majitelům kapitálu vydáni napospas v míře, kterou dnes nemůžeme ani tušit. Řecký případ jistě není ta nejhorší varianta. Čím menší země, tím to může být jenom horší. Rozpad unie není rozhodně něco, co by mocí kapitálu mohlo otřást.
Co by vlastně takový rozpad EU v té nejzákladnější rovině znamenal? Jednoduše fakt, že občany volené politické reprezentace nedokáží spolupracovat nebo že nechtějí spolupracovat. Co pak od nich můžeme čekat v případě, že zůstaneme s našimi politickými reprezentanty a našimi dluhy sami? Dobrého určitě vůbec nic.
Návrat unie k zakládajícím hodnotám je opravdu jedinou cestou k její záchraně. Já bych chtěl jen doufat, že za všemi těmi neposlouchatelnými frázemi o konkurenceschopnosti a výhodách společného trhu se nakonec objeví láska k bližnímu. Ano, chtěl bych doufat a doufám.
Jiří Vyleťal