Zásady lidskosti, zaručující důstojnost každého člověka a lidská práva, jsou univerzální. Měl by je dodržovat i stát tak malý a jako je Česká republika. Mezi ně patří i zásada non-refoulement, tedy zákaz odsunu (mohli bychom to přeložit i jako zákaz vyhnání, vyhánění, vyhošťování, vydávání či readmise) osob ze státu, kde se z jakéhokoliv důvodu nalézají, do státu, kde náležitá ochrana proti pronásledování nebo před válkou či hladem podle tamního práva či v tamní praxi neexistuje nebo kde dokonce stát (nejen „islámský“) válčí proti části svého obyvatelstva jako je tomu dnes na ukrajinském Donbasu, v Kurdistánu, v Sýrii, Jemenu, Somálsku a Jižním Súdánu, nebo kde státní orgány některé lidi pronásledují kvůli rase, etnicitě (dříve národnosti), náboženství, sociálnímu původu či politickému názoru nebo činnosti.

Zákaz non refoulement

Zásada non-refoulement přitom neplatí jen pro uprchlíky, tedy pro osoby, které prohlašují, že prchají před pronásledováním z důvodů náboženství, rasy, etnicity či politických postojů, nebo že prchají před válkou, hladem a žízní, nýbrž se uplatňuje na všechny migrující osoby, tedy i na takzvané ekonomické migranty.

Už v roce 1966 přijal zásadu non-refoulement pro všechny cizince, nejen pro žadatele o azyl, poradní právní afroasijský výbor. O rok později přijal podobné usnesení výbor ministrů Rady Evropy, která byla porodní bábou Evropských (hospodářských) společenství a pak i Evropské unie. V roce 1969 následovalo podobné ustanovení v Americké úmluvě o lidských právech. Tato zásada se promítá, nebo aspoň měla by se promítat, i do českého právního řádu, nejen zákona o azylu, ale i do zákona o pobytu cizinců. Promítá se ovšem i do trestního zákoníku, v úpravě podmínek trestu vyhoštění.

Tato zásada by se měla projevovat i v přístupu českého premiéra Sobotky, který se ale naopak chválí, jak jeho vláda prosazuje v EU hotspoty s detencí (vězněním migrantů) a notuje si v tom s českou ODS a polskou premiérkou Szydlovou. To si v západní Evropa nedovolí, s ohledem na veřejné mínění, ani krajní pravice, nizozemský Geert Wilders a Marina Le Penová jsou ve srovnání s českou sociální demokracií učinění dobráci.

Ruský konzul na straně obžaloby

U Městského soudu v Praze se konalo ve středu minulého týdne hlavní líčení v trestní věci proti anarchistovi Igoru Ševcovovi, podle poškozeného ministra Martina Stropnického to bylo hlavně řízení proti anarchizmu a popírání „proaliančních“ ministrových přístupů, jak on nazývá své momentální geopolitické postoje ve prospěch vojensko-průmyslového komplexu USA. Ministr projevil neznalost práva, nebo pohrdání soudem, když uváděl své ideologické spekulace, místo toho, aby řekl soudu, co viděl, slyšel nebo jinak smyslově vnímal.

Ze žhářského útoku na dům rodiny ministra Stropnického byl sice Igor Ševcov, který kvůli tomu loni strávil tři měsíce ve vazbě, zproštěn, hrozilo mu však až osm, případně dvanáct let věznění. K uznání jeho viny k tomu ale státní zastupitelství nepředložilo — až na ideologické vysvětlení ministra — žádný důkaz. Dokonce ani pachová stopa nebyla důkazem o přítomnosti obžalovaného u domu. Přesto byl obžalovaný potrestán vyhoštěním na dva roky pro údajnou pomoc ke sprejování dvou nápisů na zeď u ruzyňské věznice. Sice mu nepomáhal, ale natáčel ho, což byla pro soud „psychická podpora“.

Ševcov je ruský (rossijskij, nikoliv russkij) občan a jeho konzulát měl i podle českých zákonů (trochu i trestního řádu) právo mu v době vazby a trestního stíhání pomáhat. K hlavnímu líčení se dostavil ruský konzul Andrej Vasiljev. Velvyslanectví Ruské federace ale předem jeho příchod neoznámilo, takže mu soud, který nařídil hlavní líčení do malé místnosti, předem nezajistil místo k sezení.

I zželelo se předsedkyni senátu Blance Bedřichové konzula, který seděl na lavici nedůstojně jednou půlkou zadku ve vzduchu (opravdu), a vyzvala sedící veřejnost, aby někdo z té řady odešel. Když to nikdo z přítomných novinářů a anarchistů neučinil, vyzvala paní Bedřichová konzula, aby se sedl na volné křeslo mezi státní zástupkyni a zmocněnce ministra, který v řízení vystupoval jako poškozený a který se se svým nárokem k obžalobě připojil. Konzulovu přítomnost nechala — pro jistotu — zaprotokolovat.

Pravda, naproti, tedy vpravo od senátu při pohledu ze soudní síně směrem od veřejnosti, nebylo volné křeslo, na masívních křeslech vedle obžalovaného Ševcova seděla česko-ruská tlumočnice (jejíž služby ale on pro dobrou znalost češtiny odmítl) a obhájce obžalovaného. Předsedkyně senátu přesto mohla nechat přenést neobsazené křeslo nebo i jinou židli na pravou stranu nebo i do prostoru, kde seděla veřejnost.

Neudělala to, asi podvědomě cítila, že ruský konzul patří k obžalobě, že také usiluje o Ševcovo žalářování. Bylo to ovšem kouzlo nechtěného. Usazování stran a účastníků, tedy i různých zmocněnců, zástupců, tlumočníků a znalců, je upraveno složitě převážně jen zvykovým právem, ale vpravo při pohledu ze síně sedí vždy obhájce či žalovaná strana, a vlevo sedí strana žalující, v trestních věch obžaloba. A s ní, jak bylo vidět, i ruský konzul.

Ani já nedokážu zhodnotit, do jaké míry je Igor Ševcov ve vnitřní (duchovní, myšlenkové, hodnotové) opozici s tím, co bych nazval vládním establišmentem Ruské federace. Ano, považuju ochranu lidských práv a demokratických svobod v Rusku ve většině ohledů za lepší než na Ukrajině (předmajdanovské, ale ještě více pomajdanovské), kde vládli a vládnou oligarchové a navíc se tam vlády zmocnili i banderovci, nacionalisté a fašisté-neonacisté, opět ve prospěch oligarchů.

I když je v tomto ohledu situace v Rusku lepší nejen než na Ukrajině, ale i než v ostatních bývalých sovětských republikách s výjimkou Pobaltí (to teď nechci hodnotit), dovedu si představit, že člověka jako Igor Ševcov děsí ještě více než mne (a i mne to děsí hodně) vztah tamní vládní moci k církvi, k šlechtickým a carským tradicím, ke kozákům, že mu vadí její státní nacionalizmus, kořistnický vztah k přírodě, poškozování životního prostředí a možná, podobně jako mně, přežívající oligarchové, slabá sociální ochrana a nedostatečná regulace tržní ekonomiky. Rozhodně vystupuje proti zákonnému i praktickému omezování základních svobod — tedy práva na svobodu slova, práva shromažďovacího a práva spolčovacího.

V Ruské federaci byl Igor Ševcov pronásledován, prošel přestupkovými řízeními a platil i nějaké pokuty. Účastnil se manifestací za demokratické svobody, jedné i proti ruské anexi Krymu. Státní zástupce Ševcovo pronásledování zmiňuje, ale je ale pro něj indicií jeho viny!

Ani Igor Ševcov nesmí být odsunut

Vyhoštění z kmene, rodu či obce, v církvi svaté pak exkomunikace — to býval nejtěžší trest, vlastně horší než trest smrti, postihoval totiž duši, ne tělo. V komunitách olašských Romů je to dodnes — vedle vyděračských pokut — hlavní trest. Utěšování státní zástupkyně Martiny Adámkové, že po dvou letech vykonání trestu vyhoštění může Igor Ševcov v Praze ve studiu pokračovat, je výrazem buď neznalosti, nebo arogance. Ševcov není občan státu Evropské unie, takže na pobyt v České republice nemá právní nárok, navíc český zákonodárce určil, že odmítnutí víza nebo povolení k pobytu v případě občana jiného státu než člena Unie ani nepodléhá soudnímu přezkumu. Stát přijal zákonnou úpravu nezákonné zvůle.

Poměry v Rusku obecně zřejmě nejsou překážkou pro uložení a vykonávní trestu vyhoštění obecně. Je však třeba posoudit, zda jí nejsou v případě anarchisty, který tam byl pro své veřejné popstoje perzekvován. Igor Ševcoc by podle mne ale neměl být vyhoštěn kamkoliv, nejen do Ruska. V jeho „sprejerské“ věci vidím problém vyslovení viny a ještě víc to, že soud neuznal jeho integraci do české společnosti. Soud tím v podstatě řekl, že nonkonformní aktivisté vytvářejí méně hodnotné společenské vazby než třeba maloměšťáci nebo „noví Rusové“ z Karlových Varů.

↗

Česká společnost Igora Ševcova potřebuje. Foto Saša Uhlová, DR

Zásada non-refoulement je mimo azylové právo upravena v českých zákonech nedostatečně. Jediné, co zbývá a co na držitele moci platí, je odpor občanské veřejnosti a solidarita ze zahraničí, to v tom širokém poli svévole mohou státní orgány rozhodnout i ve prospěch Igora Ševcova.

Zatím mu ji projevili lidé z krajní levice, především místní anarchisté, ale i jeho spolužáci a vyučující z pražské Filozofické fakulty. Je to podobný případ jako trestní věc proti Kateřině Krejčové, osvobozené ve čtvrtek v odvolacím řízení. Byla obžalována a odsouzena v prvním stupni z útoku na úřední osobu, podle odvolacího soudu ji však jen zezadu objala. Ševcov přišel k soudu Krejčovou podpořit, a druhý den vznesli policejní orgán a státní zástupce obvinění Adamu B. Bartošovi pro řadu skutků v právní kvalifikaci tří trestných činů, a to i podle trestního oznámení Kateřiny Dejmalové a Karla Šlinga, o němž psal letos v lednu DR.

Ne všichni fízlové jsou parchanti

Aby mi laskavý čtenář správně rozuměl, nezastávám se pana Ševcova ve všem. On má například na krku vytetovánu posměšnou zkratku ACAB (All Cops Are Bastards). Tetování se mi obecně nelíbí, ale hlavně si nemyslím, že všichni policajti jsou parchanti. Igora Ševcova osobně zatím neznám, poprvé ho asi uvidím v úterý 3. května po 17:30 na protestní manifestaci před ministerstvem vnitra v Praze na Letné (Nad Štolou 3), svolané k jeho solidaritě.

Až se sejdeme v klidu, pokusím se mu vylíčit duchovní cvičení, které jsem si vymyslel a dlouhé týdny uplatňoval v roce 1970 ve vazbě na Ruzyni a které směřovalo ke gandhíovskému mravnímu zdokonalování, k onomu nrastvennomu ulučšeniju Lva Nikolajeviče Tolstého. Mělo ústřední heslo: „nesmím nenávidět“, tedy nenávidět policajta, estébáka a benga. Beng je romsky čert a ve vězeňském slangu (hantesu) znamená bengo dozorce. Vyplatilo se mi to pak ve výkonu trestu, kde jen menšina dozorců měla sadistické sklony, většina byla opatrně neutrální, malá menšina dokonce očividně přátelská, když to ovšem jiní „bengové“ neviděli.

Škola Charty 77 mě také poučila, že vývoj k lepším poměrům — a ochrana lidských práv a demokratických svobod jsou přitom důležitým kritériem — má společného jmenovatele, který by měli přijmout lidé z pravice i z levice (dokonce i krajní, jako je Igor Ševcov nebo vlastně i já). Je jím programové zřeknutí se nenávisti vůči skupině lidí či jednotlivci a rozhodnutí, že nebudeme podporovat jakékoliv jiné násilí, než je nutná obrana a krajní nouze. Poučila mě také, že geopolitické vidění je vždy nespravedlivé, protože nadržuje jedné straně a brojí proti straně druhé.

Nevím, jak moc potřebují Igora Ševcova v Irkutsku, odkud pochází. Rozhodně ho ale potřebuje česká společnost, do níž se, jak se zdá, dobře začlenil.