Mohu si dovolit být bezradný?

Médii rezonují desítky kauz: od slovenských voleb přes norský sociální systém až po soužití s muslimy. K mnohým je třeba zaujmout postoj a zároveň se smířit s tím, že nikdy nelze být neutrální.

V rychlém sledu se vrší témata a očekává se, že k nim člověk zaujme stanovisko. Je tu norská kauza a s ní otázka, kdy hájím právo dítěte na bezpečí a rozvoj osobnosti v krajním případě i proti rodičům a kdy si zaslouží ochranu rodina vůči chladně neosobnímu úřadu.

Je tu spor Zeman – Peroutka, v němž si hlava státu (a podle soudního rozhodnutí ne jako občan Zeman, ale právě v prezidentské roli) vymyslela neexistující článek, ale ukazuje se, že Peroutka nebyl takovým zářícím příkladem prozíravosti a statečnosti, jak by chtěla vykreslit peroutkovská strana ve sporu se stranou zemanovskou.

Je tu případ monstrprocesu s Naďou Savčenkovou, která by za normálních okolností byla zajata a po usmíření ze zajetí propuštěna, jenže v případě nevyhlášené války je souzena jako pachatelka nejhorších zločinů. Chtělo by se postavit na její obranu, avšak role pilotky bojového letadla je jistě jiná než pozice, dejme tomu, běloruských disidentů nebo ruských Pussy Riot, kde by člověk s podporou neváhal.

Proběhly slovenské parlamentní volby silněji ovlivňující sousední zemi s jednokomorovou Slovenskou národní radou než naše volby do sněmovny vyvažované jindy a jinak voleným senátem. Všichni čekají, že budu opakovat mantry znějící na všech elektromagnetických frekvencích od pozdní noci ze soboty na neděli: Slabý zisk vládního Smeru a vysoký počet stran v parlamentu ukazují, že sestavit jakoukoli funkční vládu bude velmi obtížné. Odhady výsledků znamenají porážku premiéra Roberta Fica.

Prostý pohled na výsledky ukazuje, že Směr získal 28 procent hlasů, což je výrazně víc, než v posledních volbách zdejší sociální demokracie, která vede vládní koalici. Do SNR se zřejmě dostalo osm politických subjektů, přičemž v české sněmovně Parlamentu České republiky jich je sedm a žádnou skutečnou krizi vládnutí to nevyvolává, dokonce ani v konkurenčních vztazích vládních stran před volbami do krajských samospráv.

Každý kdo se snaží o klidnou vyváženost a kdo respektuje složitost reality je pro jednu ze stran dobroser, sluníčkář, havloid, pravdoláskař, vítač a hlavně vlastizrádce. Foto digitaleconomics.nl

Pro pečlivé vyhodnocení všech souvislostí a zaujetí bezpečně doloženého stanoviska zoufale chybí informace. Média jsou domněle svobodná, ale ve skutečnosti zcela závislá na svých investorech a jejich názorech. Nepřímo se to týká i médií veřejné služby.

Informace jsou selektivní a nám čtenářům, posluchačům a divákům se překládají předžvýkané. Ani po uplynutí čtvrtstoletí příslušnosti ke svobodnému západnímu světu se neprosadilo do povědomí, že zpráva je něco jiného než komentář a že příjemci informace se má nechat právo utvořit si názor na základě předložených údajů.

Vlastizrádcův názor
Zaujme-li člověk stanovisko a vysloví se s očekáváním, že někoho podnítí k jednání, a pokud sám jen nemluví, ale také jedná, dozví se obvykle, že vzdělanec se nesmí nechat tak snadno zapřáhnout do káry politických zájmů a má si zachovat odstup.

Že má nejprve téma důkladně prozkoumat a pak se opatrně a s ohledem na odstíny významů vyslovit, pokud se vůbec vyslovovat má. Pokud se totiž pozici vědce neupře právo zkoumanou oblast ovlivňovat. V mém oboru, jímž je religionistika, se má za to, že podílet se na náboženském dění je zakázáno.

Máme tu například spor ohledně možného vlivu většího počtu muslimských přistěhovalců na politiku hostitelských zemí, na standard občanských svobod a lidských práv a na rovnost občanů před zákonem bez ohledu na vyznání či jeho absenci.

Člověk by se mohl zdržet spěšných soudů a mohl by zkoumat dodržování lidských práv v islámských zemích, mohl by se podívat po sociologických výzkumech ohledně postojů různých generací islámských imigrantů v západním světě. Hodilo by se rovněž zkoumat závaznost vyjádření islámských náboženských autorit.

Bylo by správné zahrnout do úvahy i to, že naše pojetí lidských práv přichází s univerzálním nárokem, ale má původ v jedné konkrétní kultuře a vnucovat tyto myšlenky lidem z jiných kultur můžeme spatřovat jako nemístné.

Než bychom celé toto bádání podnikli a než bychom zkombinovali všechny údaje a zformulovali náležitě odůvodněné teze, mohli bychom tu klidně mít autoritativní, patriarchální společnost, ženy v podřízeném postavení, závazné pokyny ohledně oblékání, oficiální ideologii a zakázané názorové směry. A třeba bychom byli překvapeni, že všechna tato opatření zavedli radikální antiislamisté na obranu liberálních hodnot.

Největší potíž snad spočívá v tom, že vyvážený pohled chránící zájem dítěte, ale respektujících prioritu rodiny, hájící Ferdinanda Peroutku před falešným nařčením, ale zároveň kritický k jeho publicistice z let 1938 a 1939, požadující spravedlivost pro Naďu Savčenkovou, ale zároveň nezávisle posuzující ukrajinskou politiku ve stávajícím sporu, kritický k extremistickým stranám na Slovensku a zároveň zvědavě očekávající kroky nového parlamentu – takový pohled není prostředníkem a činitelem smíření, nýbrž chtě nechtě jednou ze stran v současném rozštěpení obyvatelstva.

Možná se zastávají vyhrocené pozice na obou stranách a skutečnost určitě není černobíle jednoduchá. Je ale také faktem, že každý kdo se snaží o klidnou vyváženost a kdo respektuje složitost reality je pro jednu ze stran dobroser, sluníčkář, havloid, pravdoláskař, vítač a hlavně vlastizrádce, jenž musí být po zásluze zlikvidován nebo aspoň potrestán.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Gratuluji Pondělí, 7.Března 2016, 08:27:57

Moc pěkně napsáno. S láskou a uctivostí, s nimiž je třeba přistupovat ke všemu, co nás se světem okolo nás spojuje.
Opravdu, krásně popsáno.

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Střed a extrémy Pondělí, 7.Března 2016, 12:59:13

Už jsem tuto historickou souvislost jednou zmínil: už samotný Aristoteles - v rámci svého hledání pravého a pravdivého středu věcí - filozoficky analyzuje onen fenomén, že ten, kdo zaujímá onu správnou a vyváženou středovou pozici, se v podstatě čistě opticky každému, kdo stojí na pozicích extrémních a jednostranných, jeví jako někdo, kdo se daleko více blíží ke straně náprotivné.

Pokud bychom si třeba představili škálu obyčejného teploměru, pak vyznavačům mrazu se ten, kdo stojí na "neutrální" nule, se bude zdát náležet ke straně "horkých" - neboť ho vidí stát v jejich směru. A naopak, pro ty "horké" se zase bude jevit zastáncem "studených".

Co s tím? Podle Aristotela jedinou cestou k překonání takového omezeného partajnického vidění je cesta rozumu, jakož i kultivace celé vlastní osobnosti.

Jenže, co s něčím takovým za podmínek ze řetězu utržené libertinistické (pseudo)demokracie, kde za rozum si nic nekoupíš, a za kultivovanou osobnost ještě méně?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 7.Března 2016, 13:06:18

Ostatně, v podstatě tento samý nezničitelný sklon člověka spatřovat svého nepřítele v každém, kdo bezvýhradně nesdílí jeho vlastní názory, svého času vyjádřil Jan Werich ve svém nezapomenutelném dialogu s Miroslavem Horníčkem:

"Shakespeare byl velký básník - to je ta jediná věta, kterou můžete vyslovit na obou stranách tohoto ideologicky roztrženého světa, aniž by vás okamžitě podezřívali, že přicházíte ze strany opačné!"

Tehdy se ještě mohlo zdát, že tento myšlenkový automatismus "kdo není s námi, je proti nám!" je pouze doménou ideologických dogmatiků obou tehdejších mocenských bloků; ale jak vidět, toto blokové myšlení si mnozí lidé uchovávají pro sebe i nadále, jaksi "soukromě".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.