O vyspělosti společnosti vypovídá také to, jakou podobu mají hranice politicky myslitelného. Když Charta 77 vyzývala normalizační režim k tomu, aby dodržoval svá vlastní pravidla, k nimž se formálně hlásil, takové hranice překročila. O reálném socialismu to říkalo jediné: že se jedná o mimořádně cynický, pokrytecký a brutální režim.

Když bylo za pravicových vlád v parlamentu nemyslitelné, aby se minimální mzda zvýšila nad hranici osmi tisíc korun, sdělovala tím pravice, že solidarita a sociální smír jsou bezcenné či dokonce škodlivé hodnoty. Cena člověka byla dána jen tím, kolik si dokázal urvat na úkor ostatních. Minimální mzda byla trestem pro ty, kteří v takovém souboji prohráli. Volič tuto vizi odmítl a něco ještě před dvěma lety nemyslitelného se stalo skutečností: minimální mzda sice pomalu, ale soustavně roste.

Dalším horizontem politicky myslitelného je otázka, kdo by měl vystřídat současného Hradního pána. Polovina veřejnosti by neměnila. Ta druhá po změně zoufale touží, ale když přijde na konkrétní jméno, jen bezradně krčí rameny.