O vyspělosti společnosti vypovídá také to, jakou podobu mají hranice politicky myslitelného. Když Charta 77 vyzývala normalizační režim k tomu, aby dodržoval svá vlastní pravidla, k nimž se formálně hlásil, takové hranice překročila. O reálném socialismu to říkalo jediné: že se jedná o mimořádně cynický, pokrytecký a brutální režim.

Když bylo za pravicových vlád v parlamentu nemyslitelné, aby se minimální mzda zvýšila nad hranici osmi tisíc korun, sdělovala tím pravice, že solidarita a sociální smír jsou bezcenné či dokonce škodlivé hodnoty. Cena člověka byla dána jen tím, kolik si dokázal urvat na úkor ostatních. Minimální mzda byla trestem pro ty, kteří v takovém souboji prohráli. Volič tuto vizi odmítl a něco ještě před dvěma lety nemyslitelného se stalo skutečností: minimální mzda sice pomalu, ale soustavně roste.

Dalším horizontem politicky myslitelného je otázka, kdo by měl vystřídat současného Hradního pána. Polovina veřejnosti by neměnila. Ta druhá po změně zoufale touží, ale když přijde na konkrétní jméno, jen bezradně krčí rameny.

Přítomnost nás zoufale štve, ale zároveň nejsme schopni formulovat jakoukoli alternativu. Politická představivost, která není schopna přesáhnout hranice čtvrtstoletí vytyčované triem Klaus, Havel a Zeman tak sáhne i po další osvědčené stálici hry na „kdyby“ české demokracie. Tou je Jaromír Jágr.

Není to vtip. Zdaleka ne tolik, jak bychom si mohli myslet. Podle Ondřeje Štindla má Jágr všechny důležité prezidentské kvality: je jedním z mála lidí, které dokážou mít v jednom okamžiku rádi kavárníci i rozvedení taťkové, kteří zpoza barového stolku nonstopu bojují za evropskou civilizaci. Jágr jde dokonce ještě dál. Lidem, které hokej nezajímá, většinou nevadí. Umí komunikovat, přizpůsobovat se taktice soupeře a hlavně — nebulí.

V ubulenosti jsme si dle Štindla všichni rovni a problémy veřejné debaty tkví právě v ní. Vůdce s charakterem utuženým tvrdým sportovním tréninkem by tedy mohl být tím pravým tmelem nesebevědomé a rozhádané společnosti.

↗

V odpovědích na otázku, kdo by mohl vystřídat Miloše Zemana v prezidentském úřadu, padá stále častěji i jméno Jaromíra Jágra. Foto iihfworlds2015.com

Na představě Jágra na Hradě dozajista něco je. Nepochybně to je jediný myslitelný kandidát, kterému by naše společnost dokázala tolerovat pravoslavné vyznání, aniž by jej podezírala z toho, že je Putinův agent. České prezidentství by po sto letech spíše neúspěšného politikaření konečně získalo pozitivní a nekonfliktní příběh reprezentovaný veskrze kladným hrdinou. Hrdinou, který by byl skutečně nadstranický a nepolitický, něco dokázal a který zároveň nepohrdne grilovaným kuřetem. Prezident Jágr by určitě neměl ani problémy s uzavíráním smluv. Kdo by nechtěl jeho podpis.

Protože budeme zanedlouho řídit stát jako firmu, mohly by se politické strany změnit na sportovní kluby. Prezident Jágr by třeba odehrál dvě sezóny za ANO, a pak by se nechal draftovat od lidovců nebo Blue Ravens profesora Fialy. Kousek prezidentství by tak spočinul na každém, kdo by si ho mohl dovolit. V kotlině pod Řípem by konečně zavládl politický eden.

Nezbývá, než uspořádat všelidové primárky formou internetového hlasování ve čtenářské anketě a začít Jaromíra Jágra připravovat na sezonu 2018.

Nebo existuje ještě jedna mnohem méně progresivní možnost. Popřát osmašedesátce pevné nohy, zdraví a přesné zápěstí, přestat si vymýšlet fantasmagorie o politikou neposkvrněném prezidentovi sjednotiteli a začít brát debatu o dalším směřování této země skutečně vážně.

Demokracie je víc než jen tlachání nad půllitrem. Pokud ji tak budeme brát a učiníme jejím obsahem diskusi, jak to navrhoval už jistý TGM. Vhodný kandidát se dříve nebo později objeví.