Mí přátelé se mne ptají, proč nebudu volit Jiřího Dienstbiera, ale Táňu Fischerovou, když je o mne známo, že jsem levičák jak řemen. Má odpověď zní, že Táňa Fischerová je svými politickými i filosofickými názory bližší koncepci křesťanského socialismu, chtete-li masarykiánství, než Jiří Dienstbier, o jehož filosofickém zázemí nevím vůbec nic. Volby prezidenta jsou možností ukázat pestrost české levicové scény, jejího rozkročení od sociáldemokratismu až k neblahému populismu. Od Jiřího Dienstbiera až k Miloši Zemanovi.

Měli bychom se při tak zásadním rozhodování chránit všech kupeckých kalkulů, protože, přemýšlíme-li o volbě hlavy státu, vyslovujeme svůj postoj a ne úvahy nad případným výsledkem prvního kola. Volíme podle svého vědomí a svědomí. Vědomí napovídá, kdo je  nám bližší z hlediska programu, zakotvení v české politické tradici i případné vize budoucnosti; svědomí je podmínkou rozhodnutí, které činíme s ohledem k mravnímu řádu. Rozhodnutí proti svědomí je rozhodnutím mravně chybným.

Miloš Zeman je levicový politik. Dlouhodobě prosazuje např. progresivní zdanění, zakotvení státu v euroamerickém geopolitickém systému apod. Je ale levicový populistický politik. Žargon, provinčnost a nacionalismus, hrubost je tím instrumentáriem, jímž působí na nejširší vrstvy voličů, které nevidí jeho příchylnost k postavám šedé ekonomiky nebo ruským zájmům ve středoevropském prostoru. Snaha vyčlenit Miloše Zemana z levicového diskursu je pokusem nalhávat si o české levici, že je plná samých dobrých a čestných lidí.

Polarita mezi zlem a dobrem se neděje na hranici pravice, levice, ale ve schopnosti politiků hledat věcná řešení s vědomím věčnosti, sub specie aeternitatis. Bez tohoto vědomí se nemohou dobrat politiky jako služby republice a národu. Česká levice má svůj populisticko nacionální proud, jejím nejprůzračnějším představitelem je KSČM, a proto diskuse o její minulosti je oním lakmusovým papírkem, jež nám ukazuje čistotu jejích záměrů v současnosti a v budoucnosti.

Vidíme i na jihočeském příkladu, propojení s místními kmotry, její schopnost být součástí mafiánského kapitalismu, jehož představitelem na pravici je Václav Klaus a na levici Miloš Zeman. Nemusíte mít křišťálovou kouli, abyste věděli, kterého kandidáta preferuje KSČM. A čeští levicoví intelektuálové se nemohou vyhnout otázce, kde byli, když se Zeman měnil z vítěze sociální demokracie na zájmového favorita Šloufů a Zbytků? Na stoupence těžby ulhí i tichého pána v kauze Mostecká uhelná.

Od začátku prezidentské kampaně jsme bohužel svědky záměrného marginalizování Táni Fischerové v médiích. Táňa Fischerová je totiž jeden z mála kandidátů, který představuje nebezpečí pro mafiánský kapitalismus. Za ostudné z tohoto hlediska považuji vystoupení Alexandra Mitrofanova v Událostech komentářích na ČT 24. Levicový komentátor „levicového“ Práva zpochyňoval politickou způsobilost Táni Fischerové obdobně jako „levicové“ Rudé Právo zpochybňovalo politickou samostnost českého předlistopadového disentu.

V tomto proudu jdou i výzvy, aby Táňa Fischerová odstoupila ve prospěch Jiřího Dienstbiera. Jakým právem? Právem silnějšího? Pokud chceme kvalitativní jev, jakým volba je, posuzovat kvantitavním měřítkem, dopouštíme se stejné chyby jako současná vláda ve vztahu ke kultuře, školství, i zdravotnímu a sociální zákonodárství.

Jiří Dienstbier je potřeba jinde. Je potřeba v sociální demokracii, aby vyčistil tento Augiášův chlév od zemanovských pohrobků, rathovských hochštaplerů i zimolovských vykuků, jimž o levici a její zakotvení v českém filosoficko-dějinném příběhu nejde. Jiří Dienstbier na Hradě nebude kultivovat český politický život, protože je stranický kandidát. Jakou autoritu bude mít na české pravici? Právo silnějšího, právo vítěze voleb? Není to ten samý princip, kterýmž je válcována levice v parlamentě?

Prezident naší republiky je z definice nadstranický, což znamená, že nemůže a priory přistupovat k hráčům na politickém kolbišti jako k bývalým i budoucím soupeřům. Jak to vypadá vidíme na příkladu Václava Klause. Nebude se Jiří Dienstbier chtít vrátit do politiky po skončení prezidentského mandátu?

Jiří Dienstbier je ideálním kandidátem na post předsedy ČSSD: je charismatický, projevil osobní statečnost a je sdostatek inteligentní, aby vládl zemi jako premiér. Jeho stoupencům připomínám, že máme parlamentní a nikoliv prezidentskou republiku. Obávám se, že případný neúspěch Jiřího Dienstbira oslabí jeho vnitrostranickou pozici, a chlév bude špinavější a špinavější.

Prezident ukazuje dlouhodobější vize, možné cesty společnosti, odkazuje k mravnímu základu politiky. Co víme o filosofickém zázemí Diensbierových názorů? Nejsou hesla na jeho bilboardech, výroky a rozhovory pouze frázemi? Politickým jazykem? Jistě je to dobré do politického boje, ale ne do boje o Hrad. Táňa Fischerová se měla stát kandidátkou celé levice i středu. Je chybou sociální demokracie, zelených a dalších proudů, že se na ní jako na protivníkovi Fischerovi, Zemanovi nebo Schwarzenbergovi nesjednotily.

Její filosofické zázemí je čitelné. Vychází z antroposofie, k čemuž mohu mít z hlediska evangelické teologie výhrady, ale zároveň zná filoficko dějinný příběh, což dokazuje nesčetnými rozhovory a články. Je si vědoma českého zápasu jako souboje mezi silami politické a náboženské svobody, duchovní plurality a sociální rovnosti a jejími protivníky sil mocenského, ekonomického a duchovního monopolu, ať už jej představuje habsbursko-katolická doktrina, nacismus a nebo komunismus. Je na straně Husově a Masarykově.

Z tohoto základu roste její angažovanost v politice, občanské společnosti i v charitativní činnosti. Z masarykovského principu „z ohledu na věčnost“ chápe svou úlohu prezidentky republiky jako ochránkyně ústavy, čistoty právního řádu a svorníku mezi politickými proudy. Její politické angažmá v roli poslankyně parlamentu je pro mne dostatečným důkazem, že tuto úlohu zná a zvládne ji.

V pátek se rozhodne. Ať už volby dopadnou jakkoliv, měli bychom mít odvahu i odhodlání překonat předvolební rozepře a pomoci Jiřímu Dienstbierovi a Táně Fischerové, aby se stali hlavními představiteli české levice. Jiří Dienstbier v čele sociálně demokratického proudu a Táňa Fischerová proudu levicově liberálního. Radujme se z voleb jako ze svátku republiky, který mnohým připomněl, že demokracie není zadarmo a je pro ni potřeba něco udělat.