Stačila by facka?

Alena Zemančíková komentuje nedávný výrok Miloše Zemana o fackování neposlušných studentů. Fackování dětí šikanu totiž nezastaví, ale spíše způsobí.

Milí čtenáři Deníku Referendum, od tohoto textu, prosím, nečekejte žádný kvalifikovaný názor, jen životní zkušenost. Důvodem k jeho napsání je pohoršení z toho, co píší naše noviny, a co si dovolí veřejně říkat naši nejvyšší představitelé. Tentokrát se to týká násilí a šikany ve škole.

Musím říct, že ve svém dětství jsem se s šikanou nesetkala. A nejen proto, že jsem patřila k silným jedincům, kterým se obvykle takové věci vyhnou. Jsem si jistá, že na základní škole v našem okresním městečku k šikaně v naší třídě nedocházelo. I když…

Facka plodí facky
Jednoho školního roku na prahu zimy přišla k nám do třídy Elena Čonková, její rodina postavila maringotku pod mohylou padlým nad naším sídlištěm, v třešňovce, kam jsme v květnu chodili chytat chrousty. Hned u smetiště, kam lidi vysypávali odpadky, ačkoliv ve městě normálně fungoval odvoz popelnic.

Zaujalo mě tenkrát, ve čtvrté třídě, kolik rozsypaných léků, dražé v barevných cukrových obalech, se tam válelo. A vím to taky proto, že jeden kluk ze sousedství takový prášek ochutnal v domnění, že jsou to lentilky, a že jsem se pak báli, jestli se neotrávil.

Elena Čonková chodila kolem maringotky v králičím kožíšku naboso po ojíněné zemi. Měla jsem za úkol jako spolehlivá žákyně ji ráno vyzvednout a dovést do školy. Nic divného mi na tom úkolu nepřipadalo, podobně jsem chodila třeba doučovat řezníkovu dceru Janu a i tam bylo pro mě prostředí úplně nepochopitelné, k svačině mi nabízeli například tlačenku, což bylo u nás nemyslitelné.

Měli jsme taky spolužáka Míru Monova, jeho otec byl Bulhar, topil v kotelně a bil ho. Věděla jsem to, protože jsem se s Mírou kamarádila a chodila ho k nim domů někdy – co jiného než – doučovat. Jeho maminka byla utrápená (ve srovnání s tou mojí to byla stará žena) a táta se ke mně choval uctivě.

K svačině se tam podávala zelená okurka, to bylo dobré. Míra, abych řekla všechno, krásně zpíval a každoročně vítězil v dětské soutěži hudebních škol. Do hudebky ovšem nechodil, na to by asi jeho táta nedal, nicméně nové písničky ho učila moje učitelka klavíru, neodsunutá Němka. Zadarmo, jen pro ten jeho krásný hlas. Takové to bylo v našem městečku národnostně a kulturně smíšené prostředí.

Bité dítě bude rány předávat dál. Foto observadortlaxcalteca.com 

Elenu Čonkovou spolužáci přijali normálně, paní učitelka taky, jestli něco uměla, to si nepamatuji, ale zato vím, že ji cestou domů jednoho dne Míra Monov povalil na zem a chtěl ji mlátit, což jsem mu zatrhla, stačilo zakřičet. Tenkrát mi bylo záhadou, proč ten, který má pravidelně v pondělí, poté, co se doma podepisovala žákovská, všude možně modřiny, a jehož maminka vypadá, jako kdyby měla zítra umřít, proč zrovna ten mlátí holku, která je ještě chudší a ubožejší než on. Že je to pravidlo jsem pochopila až mnohem později.

K šikaně nedošlo, protože Míra Monov k ní nenašel žádné spojence, a dokonce si myslím, že se pak i styděl a možná i bál, že to řeknu paní učitelce v hudebce a ona s ním přestane dělat zpěv. To byla léta šedesátá.

Na gymnáziu k ničemu takovému nedocházelo, byla přísná normalizace a vylučovalo se za každou hloupost, u nás například i za to, že někdo někde ukradl (anebo našel) smaltovanou ceduli Plemenná stanice vepřového bravu a přidrátoval ji na šatnu konkurenční třídy. Vyšetřovalo se to div ne jako vražda a nakonec se chudák spolužák z béčka přiznal a byl skutečně ze školy vyloučen – zdravý rozum nepochopí proč. V takové atmosféře jsme se drželi zpátky. Byla sedmdesátá léta.

Moje děti ve škole utrpěly lecjaké příkoří, zejména však od učitelů. Jedna učitelka moji dceru neustále mistrovala stran oblečení (ve třetí třídě, nelíbily se jí bílé kecky k letním šatům). Jinou z mých dcer zase učitelka týrala v kabinetě za něco hanlivého, co holka řekla mimo školu v trolejbuse, a buzerovali v té škole i mě. Například když jsem šla nemocným dětem pro oběd, dozor konající učitelka trvala na tom, že se musím zout a jít přes celou jídelnu v punčochách bosa. To jsme v letech osmdesátých.

O pár let později mi jiné moje dítě vykládalo, jak se jeden učitel chová ke klukovi, který měl nějakou poruchu a čas od času pobýval v psychiatrické léčebně. Ten kantor mu sprostě nadával a jednou mu uhodil hlavou o katedru tak, že klukovi tekla krev.

K tomu hovoru mezi mnou a dcerou došlo tak, že po té scéně nedovoleně opustila třídu i školu a já jsem jí musela podepsat poznámku. O tom učiteli se vědělo, že je alkoholik, přesto však na té škole působil ještě po převratu, v letech devadesátých. Ostatně těch alkoholiků bylo víc a věděla jsem to od dětí, muselo to tedy být patrné při vyučování.

Byla to doba, kdy všichni ředitelé, dle nomenklatury členové KSČ v našem pohraničním městě, byli odvoláni a na jejich místa nastoupili morálně čistí nestraníci. Tehdy jsem věřila, že tohle všechno dají do pořádku, moje děti už odcházely na střední školy a z toho revolučního školního roku 1989/90 neuměly nic, mnohé předměty se prakticky neučily.

Zeman by neposlušné žáky fackoval nebo posílal do pasťáku. Za takové výroky by se měl stydět, ale on se nestydí nikdy a za nic, jako ten prominentní hajzlík na církevním gymnáziu. Repro DR

Naše nejmladší o pár let později měla výbornou paní učitelku na prvním stupni, spravedlivou, se sociálním cítěním, k dětem přátelskou a diskrétní. Tehdy jsem si uvědomila, jak je důležité i to, že je paní učitelka hezká a pěkně oblečená, podle referencí to působilo obzvlášť na zlobivé kluky. Vypadalo to, že v nových poměrech nastávají i lepší časy ve škole.

Pak nastoupila naše nejmladší na dosti prestižní církevní gymnázium v krajském městě a tam se setkala v maturitním ročníku poprvé s šikanou, kterou uplatňovali žáci – vlastně už studenti – vůči sobě. A nebyl to útok na někoho slabého a bezmocného, ale naopak pokus o likvidaci silné a nekonformní osobnosti.

Málem se to podařilo. Ten kluk, říkejme mu Daniel, se odmítl zúčastnit předtančení, považoval to za měšťáckou šaškárnu a nahlas to glosoval. Byl to štíhlý mladík bledé pleti, elegantních pohybů a havraních vlasů, na první pohled zvláštní tvor, sečtělý, ironický, chytrý. Žil jen s otcem.

Jeho protivníkem byl hoch z tradiční lékařské rodiny, premiant, budoucí student medicíny, dnes pravděpodobně už lékař. Při tom nácviku na předtančení, kterého se Daniel nezúčastnil, to navlékl tak, že se mu údajně ze skříňky u tělocvičny ztratily nějaké reproduktory k počítači a zbylé zloté ze zájezdu do Polska, kamarádi mu to dosvědčili.

Kdo jiný by je mohl ukrást než Daniel, který nenacvičoval, že? Budoucí medik byl sebejistý, ohlásil to, vyšetřovala to policie, nic nevyšetřila, Daniel se nepřiznal, ale všeobecně se „jako“ vědělo, že ty věci a peníze ukradl.

Postavili se za něj jen čtyři spolužáci. Ředitel školy je přijal, ale nic z jejich intervence a volání po spravedlnosti nevyvodil, naopak, při stužkování na tom maturáku odmítl předat Danielovi stužku – Daniel byl vinen bez důkazů.

Zachránil to zástupce ředitele, který mu o své vůli tu stužku předal a Daniel, silná osobnost, se na maturák dostavil a do řady stužkovaných se postavil i s tím, že stužku nedostane. Hned vedle toho, co ho obvinil.

Moje nejmladší dcera z toho byla tak znechucená, že už nikdy nešla na žádný třídní sraz a dodnes se stýká jen s těmi čtyřmi, kteří se Daniela zastali. A ještě s Danielem, který, když jsem ho pak viděla hrát divadlo, vytvářet multimediální kompozice a recitovat, se dál projevoval jako temná a zvláštní duše, vystupoval ostražitě i vůči mně, ačkoliv jsem mu projevovala přátelství.

Ředitel školy se tehdy zachoval jako zbabělec a snob, asi se zalekl vlivných rodičů Danielova soupeře, podlehl třídění dětí na ty „z dobré rodiny“ a na ty divné, co žili jen s otcem, který notabene nikdy do školy nepřišel.

Později jsem se od známé dětské psycholožky v tom městě dozvěděla, že na tomto úctyhodném gymnázium bylo případů šikany nejvíc ze všech středních škol krajského města.

Zeman by se měl stydět
A teď se dívám do čtvrtečního Práva, kde čtu titulek: Zeman: Dobře mířená facka by leccos vyřešila, za šikanu do pasťáku. A k tomu pořád dokola v různých novinách titulky, kde se píše, že ředitelé nevylučují žáky ze školy, protože jsou školy financovány podle počtu žáků.

V naší rodině byli i učitelé, ba ředitel školy, dokonce školní inspektor, a nedovedu si představit, že by někdo z nich toleroval násilí kvůli tomu, aby škola nepřišla o peníze. Ředitel školy, kterému dobrá pověst je méně než peníze, je morálně nezpůsobilý k výkonu funkce.

Šikana je patologický jev, k němuž mají psychologové a výchovní poradci mnoho poznatků i návodů, jak ji řešit, nemusí to docházet do extrémů, pokud pedagogové a ostatní dospělí ve škole nebudou zbabělí. Nepochopím, jak je možné, že soustavně šikanovaná učitelka na průmyslovce nenajde mezi kolegy zastání, z něhož by vyplynulo řešení.

Prezident Zeman, který mluví o tom, že vysloveně patologické chování teenagera by vyřešila dobře mířená facka, se dopouští dalšího odporného výroku, jímž podněcuje v lidech to nejhorší. Škoda, že za něj nemůže být souzen.

Malý Míra Monov schytal facek víc, než si mohl zasloužit, a ne přesto, ale právě proto si troufl na romskou holčičku, snědší a hubenější než byl sám. Paní učitelka, která jako dozorce stála nade mnou a čekala, až si vyzuju zimní boty a v punčochách přejdu celou zapatlanou podlahu školní jídelny až k okénku, by zasloužila, abych jí ten oběd hodila na hlavu, ale takový skandál bych svým dětem neudělala, raději jsem odešla a oběd nechala propadnout – protože zastal by se mě ředitel, který dopouští u pedagogů takové chování?

A ten mizera z nóbl rodiny na církevním gymnáziu by dobře mířenou facku dobře mířeným, jistě nenásilným způsobem vrátil – že ho doma špatně vychovali nebylo v tom, že ho málo fackovali, ale že v něm pěstovali povýšenost a pocit, že on má právo fackovat jiné.

Svým dětem jsem několikrát facku, či spíše pohlavek, dala, neovládla jsem se nebo mě vyděsily (třeba hrou s ohněm na půdě). Vždycky to bolelo, strašně, několik dní a nocí. Dodnes si na ten hnusný pocit v dlani pamatuji – a moje děti, když jsem s nimi o tom nedávno mluvila, mi řekly, že kromě jednoho celkem směšného případu, kdy jsem jedno z nich majzla po hlavě učebnicí, nepamatují. Facka „aby sis to pro příště pamatoval“ v jejich případě nefungovala.

Prezident Zeman by se měl za takové výroky stydět, ale on se nestydí nikdy a za nic, jako ten prominentní hajzlík na církevním gymnáziu. A Právo by se mělo stydět taky, za to, že takové bláboly tiskne jako titulek. Jenže ani Právo se za nic nestydí, jak už tu několik týdnů probíráme.

Nic takového jako umírněný fyzický trest neexistuje, snad kromě sezení v oslovské lavici, o kteroužto výlučnou pozici ovšem třeba Tom Sawyer přímo usiloval. Nevychovaní, povýšení, panovační a krutí rodiče páchají na svých dětech strašné škody. Těm dětem často od takové výchovy není pomoci – ale facky to opravdu nespraví, o pasťáku už ani nemluvě.

A co si myslíte vy? Diskuse (28 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Milá paní Zemančíková, Pondělí, 29.Února 2016, 09:03:37

díky za krásný text. Vidím to podobně.

Mějte se dobře

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 29.Února 2016, 12:16:5

Když svého času některé státy začaly zavádět tu podivnou novotu, že přijaly přímo do svého zákonodárství naprostý zákaz tělesného trestání dětí (i ze strany jejich rodičů), byly kolem toho ovšem nemalé, a i dosti vášnivé diskuse. Nezvlčí pak všechny ty děti, když se nebudou muset obávat žádného trestu?

A kupodivu: ukázalo se, že právě v těch státech, kde děti fyzicky trestány nejsou, evidentně klesá jak míra násilí (šikany) mezi nimi navzájem, tak vůbec sklon k násilnému jednání ve společnosti jako takové.

Násilím je možno lidskou osobnost vycepovat (případně zlomit) - ale nikoli vychovat.

Petrasek Milan - penzista

Zranění jedinců, která pochroumají ducha mohou zjizvit natrvalo. Pondělí, 29.Února 2016, 12:35:4

Dospělí, kteří vyzývají k afektivním i fyzickým trestům jsou vesměs oběťmi takového zranění.
Úděl spoluobčanů, kteří nesou následky zjizveného ducha prezidenta své volby, jsou ve velmi svízelné situaci .......bych pomyslel.
Koho z nás nepálí nehorázně nepřípustný pohlavek v dlani a na i ve hlavě.... bych se pozeptal potrefených naším pojetím tříbení moci demokratickými instrumenty.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Poláčkovi Úterý, 1.Března 2016, 06:20:17

Analogicky k otázce paní Zemančíkové "Stačila by facka?" se ptám : Stačí zákon proti fackám?

Petrasek Milan - penzista

Nestačí zcela paní Hájková Úterý, 1.Března 2016, 09:59:19

ale je výzvou k akceptaci prosazování moci argumentací na úkor zde stále virulentní předrepublikánské tradice fyzického trestu.
Před právem jsme si všichni rovni, a když ne všichni a zcela, tak alespoň přestaňme se zaťatými zuby mlátit děti.
Je dokázáno, že to nese v příštích generacích jistý posun ke kultivaci konfliktů argumentační zdatností.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 1.Března 2016, 14:41:21

Ano, paní Hájková, pan Petrasek odpověděl naprosto bezezbytku místo mě.

Samotný zákon bezpochyby nestačí; jenže zákon má přece jenom zároveň také určitou mravně normativní působnost (alespoň v civilizovaných zemích je tomu tak). Krátce řečeno: když něco zákon prohlásí za nepřípustné a nepřijatelné, je to přece jenom určitý signál do společnosti.

A - jak napsal pan Petrasek - namísto "argumentu fackou" jsou jmenovitě rodiče "donuceni" k tomu, své ratolesti vychovávat slovem, a vlastním příkladem. Tím že se dítěti skutečně v y s v ě t l í, co je na jeho chování špatné, a proč by se mělo chovat jinak. To znamená: už od nejútlejšího věku je dítě bráno jako někdo, kdo není jenom pasivním příjemcem příkazů a zákazů, nýbrž kdo je sám odpovědný za své vlastní činy, na základě svého vlastního rozpoznání dobrého a zlého.

Musím přiznat, že když první státy přicházely s tímto opatřením, byl jsem sám poněkud skeptický. Ale - k mému vlastnímu určitému překvapení - se ukazuje, že ono to podle všeho skutečně funguje. A že to "dobré slovo" nakonec opravdu dokáže mnohem více, nežli nějaká zemanovská facka.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

jenom poznámka Úterý, 1.Března 2016, 22:44:57

Líbí se mi citát: "Emphasis on punishment is the sign of an obedience frame."

Jinak mi přijde, že trestat má smysl jen někoho, kdo se chová racionálně. Ale když se nechová racionálně?

Petrasek Milan - penzista

V tom případě pane Samohýle, Středa, 2.Března 2016, 10:30:33

není nejlepším nápadem se k pominutému přidat - opustit racionální rovinu, zatnout zuby a bít.........se domnívám.

Zuzana Vlasatá - reportérka DR, Brno

Středa, 2.Března 2016, 10:52:17

Díky. Radost číst.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 2.Března 2016, 15:47:44

Pane Samohýle - Vy už jste někdy viděl dítě, které se "chová racionálně"?...

Lenka Vytlačilová - metrolog

Středa, 2.Března 2016, 19:23:35

Ono nejde pouze o děti, kolik dospělých se chová racionálně?

Jan Samohýl - Programátor, Praha

racionální chování Středa, 2.Března 2016, 19:56:18

To "chovat se racionálně" myslím v dost širokém smyslu, v podstatě rozumově se ovládnout a poučit se z trestu (nebo jeho hrozby). Děti se samozřejmě do určité míry racionálně chovají také.

Jde o to, že moderní společnosti přišly na to, že jen trestat je nesmysl, často se dá i pomoci. Důraz je na trest je prostě primitivní mentalita, kterou nám nadělila příroda, z doby, kdy šlo o holé přežití.

Petrasek Milan - penzista

Správně paní Vytlačilová Středa, 2.Března 2016, 20:00:25

Fyzickými tresty za iracionální činy dospělých - když se vymknou zákonům - smí trestat pouze pověřená represivní instance republiky České.
Fyzickými tresty za iracionalitu nedospělých smí - zákon sem zákon tam - trestat rodič či pedagog republiky České.
Nechceme od vychovávajících příliš, ba nemožné...bych s obavami dodal.

Petrasek Milan - penzista

Holé přežití a civilizační pokrok Středa, 2.Března 2016, 20:13:31

Právní uspořádání společnosti jsme si nadělili sami pane Samohýle.
Promiňte umíněnost zarytého demokrata, hrdého na následky republikánské epochy západu, ve které se pokoušíme realizovat myšlenku rovnoprávnosti.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 3.Března 2016, 06:45:25

Já se domnívám, že facka je často výrazem bezmocnosti rodiče.
A když je řeč o té racionálnosti, domnívám se, že v minulosti, kdy se fyzické tresty pokládaly za správné, je možná někteří rodiče prováděli i bez vzteku, ba s jakousi racionální rozvahou, dokonce v domnění, že je to jejich morální povinnost. To je dnes nepředstavitelné, protože dnes víme, že tresty nejsou správné.
Zatímco bezmocných rodičů je pořád ještě dost. A ty zákon nevyřeší.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 3.Března 2016, 07:06:21

A ještě k tomu, že zákon přinesl v některých zemích výsledky:
Není tomu náhodou naopak? Že totiž dospělí lidé změnili své chování, třeba díky nějakým jiným společenským změnám, nebo díky lepším mezilidským vztahům (možná ubylo ve společnosti napětí), a v důsledku této skutečnosti potom změnili i zákon?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pamatuji se na jednoho profesora, Čtvrtek, 3.Března 2016, 11:47:32

navrátivšího se odkudsi z "divokého" Západu, který nás na své první přednášce ve vší vážnosti požádal, abychom dělbuchy ani jiné zbraně do posluchárny nenosili.

Je hezké, že se všichni shodneme na nepřijatelnosti facek a pohlavků (i když v případě umělců uděláme výjimku), ale pokud tento článek a diskuse pod ním má být i reakcí na známý případ šikanované učitelky, je to trochu málo. Ona své žáky nefackovala.

Dítě musí mít nastavené hranice svého chování. Tomáš Škrdlant, autor dokumentu "Bít a nebít", odpovídá na otázku, jak tedy dát dětem najevo, že jsou hranice, které není dovoleno překročit, takto: "... Hranice se lépe a trvaleji přijímají, když je pochopím. ..." (http://www.rodicevitani.cz/pro-rodice/proc-je-u-nas-stale-tak-slaby-odpor-vuci-fyzickym-trestum/)

Zeptal bych se tedy, jak měla ona šikanovaná učitelka zajistit, aby ti šikanující žáci ty hranice pochopili?

Ivo Horák - Praha 3

Prezidentův populismus Čtvrtek, 3.Března 2016, 11:57:28

Všichni asi cítíme, že bití dětí není přirozeným projevem autority dospělých, ale spíše právě výrazem jejího nedostatku a neschopnosti nastolit ji "mírovými prostředky".
Výchova dětí v moderní společnosti není určitě jednoduchá a faktem je, že mnoho rodičů se těžko domáhá adekvátního respektu svých potomků. Proto se ovšem někteří z nich a vychovatelů obávají, že postihování fyzických trestů dále podlomí jejich postavení v očích jejich dětí a svěřenců.
Patřím k těm lidem, kteří mají za normální, že se děti nebijí. Zároveň však nejsem člověk natolik "bez nervů", abych nepochopil toto i další zkratová jednání, k nimž nejen v rodinách může dojít. Nemyslím si, že je zapotřebí o kdejaké relativní "prkotině" referovat přespříliš v celostátních médiích. Už proto, že různé formy nespravedlnosti jsou ovšem běžné a lidé se s nimi nemusí vždy setkávat co nejpozději. Faktem je, že o praktikách svého druhu šikany ve společenském životě se dozvídáme leckdy podstatně méně než o přešlapech, které budí víc emocí, a proto byly svého času "odtabuizovány".

Petrasek Milan - penzista

Faktem je také nutnost podpory občanské vůle Čtvrtek, 3.Března 2016, 12:23:29

po snižování vzájemného zraňování jakoukoliv formou.
Jestliže se prezident rozhodne zraňovat a zraňování bagatelizovat, tak je nutno se pokusit jeho formu populismu jak tvrdohlavě korigovat, tak i dát šikanovaným pedagogům do ruky jeho populistické projevy jako pedagogickou pomůcku .......bych řekl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Co je první? Čtvrtek, 3.Března 2016, 13:58:29

Ano, paní Hájková, máte dozajista pravdu s tou poznámkou, že ty progresivní zákony (o nebití dětí) mohou vzniknout respektive být respektovány jenom v takových zemích, kde společnost sama už dospěla na určitou sociokulturní úroveň. Svým způsobem se nám tu tedy zjevuje věčná otázka, zda dříve bylo vejce, či slepice.

Ale přesto: i ta zákonná úprava sama o sobě má svůj autonomní účel - neboť je to právě zase i ona sama (tj. je jedním z faktorů), kdo danou společnost na onom zmíněném sociokulturním vývoji posunuje zase o kousek dál.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Co měla dělat? Čtvrtek, 3.Března 2016, 14:09:17

Pan Nushart se ptá, co měla ona šikanovaná učitelka vlastně dělat, aby ti ji šikanující žáci pochopili hranice mezi přijatelným a nepřijatelným chováním.

To je dozajista "otázka do pranice".

Jako první odpověď se staví jeden holý fakt: nedá se nic dělat, ale podle všeho se jeví, že takto slabá osobnost se nikdy neměla stát učitelkou.

Vykonávat učitelské povolání, to jest stát před třídou přinejmenším potenciálně rozjívených žáků nebo studentů - to prostě vyžaduje kromě ryze pedagogických znalostí i určité ryze osobnostní vlastnosti a vlohy. V řadě naprosto první, schopnost zjednat si autoritu. Takovouto schopnost ona nešťastná učitelka podle všeho měla v míře prakticky nulové.

To samozřejmě v žádném případě neomlouvá ony orgie násilí (psychického a zčásti i ryze fyzického), kterého se na ní oni mladíci dopouštěli.

A nelze se vyhnout srovnání: dozajista každý zažil nějaké kantory, kteří si z těch či oněch důvodů nedokázali ve své třídě udržet dostatečnou autoritu, a leckteří nezbedníci tohoto stavu s požitkem využívali.

Ale opravdu si nedokážu z dřívějších dob ("totality") představit, že by někdy docházelo k natolik cynickému pohrávání si s vlastním učitelem. A tady je nutno položit otázku, do jaké míry je na takovém stavu vinna sama doba. Ta doba, která na místo autority postavila jenom vlastní schopnost sebeprosazení se egoistického jednotlivce, bez ohledu na všechny ostatní.

Ivo Horák - Praha 3

Dětská emancipace a její důsledky Čtvrtek, 3.Března 2016, 17:32:33

Jak praví "okřídlené" rčení, doba se mění a my se měníme s ní. Zajisté často ne k lepšímu. Neidealizujme si však ani minulost, bylo by to hlavně proto, že lidé tehdy leckdy drželi jazyk za zuby. Z čehož neplyne, že hierarchie nebyla více chráněna a ctěna. Mělo se za to, že důvody pro udržování pořádku jsou dobré.
Vzpomněl jsem si na už hodně dávno přečtenou slavnou knihu W. Goldinga Pán much. To (symbolické ovšem) běsnění chlapců na ostrově našlo určitě inspirační zdroj v proslulé šikaně na anglických školách. Fakt je, že propad do divošství skončil příchodem dospělých. Dnes by si autor mohl být nejistý přesvědčivostí takového rozuzlení knihy.
Dospělí ztratili nemálo z atributů dospělosti a vlády. Vždyť i oblékáním napodobují mladistvé (vzpomeňme na "dospělé" šatičky dětí na zámeckých obrazech). Málokdo si dovolí okřiknout mladého nevychovance na veřejnosti, jako kdysi skoro každý dělník. Cítí k tomu málo oprávnění i málo průpravy. Z dětí se holt stala vzácná květinka a to se jen tak nezmění. Mají právo se nás dospělých nebát, což neplatí zdaleka samozřejmě opačně. Mnozí "dospěláci" proto aspoň spřádají plány na snížení věku pro trestní odpovědnost.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 3.Března 2016, 17:45:48

K tomu, co napsal pan Poláček - tedy, že učitel má mít schopnost získat si přirozeným způsobem autoritu.
Na tom je jistě mnoho pravdy. Otázka zní: kde vzít dostatek takových dobrých učitelů, kteří si vědí rady se zlobivými dětmi a navíc mají i odbornou kvalifikaci?
A druhá otázka zní: Jakou práci mají dělat ony slabé osobnosti, které podle vašich slov nikdy neměly učit? Mají vždycky na výběr?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 3.Března 2016, 18:19:16

Ono když se to tak vezme kolem a kolem, tak bychom nakonec zjistili, že společnost potřebuje ještě mnohem víc kvalitních osobností (a nejen na učitelských postech).
Jenže kde je pořád brát? A taky, co udělat s těmi nekvalitními, že?
Teoreticky je možné, že kvalitních osobností je relativně dost, jenom se jim možná nechce dělat práci, k jaké by se hodili - třeba učit zlobivé děti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Umění okřiknout Pátek, 4.Března 2016, 12:36:58

Ano, pane Horáku, to je přesně to o co se jedná (a v podstatě toto jsem měl na mysli s tím poukazem na mizející autority): bývaly doby kdy ve společnosti platilo, že určité věci se prostě dělat nesmějí. A víceméně každý byl oprávněn, i cizího nezbedníka napomenout, ukázat mu jeho hranice. Zatímco dneska? Neustále přicházejí stížnosti od učitelů, že i když oni sami se "odváží" nějak napomenout žáka, že za to vzápětí sklidí zuřivé protesty či dokonce výhrůžky(!) od jejich rodičů, co prý si to vůbec dovolují vůči těm jejich miláčkům. - Tito rodiče mají ovšem své sebevědomí, jsou to mnohdy novozbohatlíci, ti dobře vědí že v životě se uplatní jenom ti s ostrými lokty, tak co oni by si své ratolesti nechali nějak "kazit" jejich učiteli s jejich směšnou morálkou!

V některých afrických regionech prý platí heslo, že "na výchovu jednoho dítěte je zapotřebí celé vesnice". To znamená: každý, bez výjimky každý příslušník oné vesnice je bez dalšího oprávněn a kompetentní k tomu, kterékoli dítě zasvěcovat do tajů toho, co je v životě správné a co nikoli.

A Platón ve svém nástinu toho, jak by měl vypadat ideální stát, v některých případech dokonce požaduje tresty(!) pro dospělé, kteří viděli nedospělce při nějakém nepřípustném jednání, a nezasáhli proti tomu.

Zatímco dneska se zdá, že výchova dětí není nejen věcí společnosti či kolektivu, nýbrž vůbec nikoho. Škola je tu přece výhradně od toho, aby nadějné ratolesti připravila na budoucí kariéru; a rodiče? Ti jsou přece sami zcela vytíženi svým vlastním byznysem, než aby mohli mít ještě čas na takové zbytečnosti, jako někoho vychovávat.

--------------------------------------------

Mimochodem, pane Horáku, s tou svou poznámkou o dělníkovi jste mi připomněl jednu hodně dávnou historku, někdy z šedesátých let. Šli jste tehdy s bratrem v našem sídlišti po ulici, kde právě pracoval nějaký dělník; snad dláždil chodník, nevzpomínám si už přesně. A ten náhle oslovil mého bratra (tehdy snad šesti- či sedmiletého), aby mu za korunu došel koupit nanuka. Což bratr také učinil: nanuka koupil, a přinesl ho - netknutého - dělníkovi zpátky. A ten náhle řekl: "Toho nanuka si nech; já jsem jenom chtěl vyzkoušet, jestli máš dobré srdce!"

Takže, i takoví byli dělníci v těch "totalitních" létech šedesátých...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kde brát osobnosti? Pátek, 4.Března 2016, 12:51:10

To je dozajista velmi těžká otázka, paní Hájková.

Tady je samozřejmě ve hře celá řada faktorů; ale jmenovitě u české společnosti dokonce někdy mivávám pocit, že jí chybí určitá míra konzervatismu. Totiž toho konzervatismu "zdravého", dejme tomu anglického typu. Čili svým způsobem konzervatismu aristokratického - totiž právě v tom hlubokém přesvědčení, že jsou věci které slušný člověk nikdy a za žádných okolností nesmí dělat. A že za své činy každý ručí svou vlastní osobou. A že kdyby v tomto ohledu selhal, že by to pro něj bylo krajně ostudné.

Česká společnost je oproti tomu tradičně plebejská. To má sice bezpochyby také své nepopiratelné přednosti - tato lidovost například vždy dříve či později demaskuje jakoukoli umělou ideologii.

Ale na straně druhé, toto plebejství všechno v onom pozitivním smyslu aristokraticky ušlechtilé či konzervativně důstojné strhává dolů, na svou vlastní plebejskou úroveň. Plebejec nezná stud; v hospodském prostředí se všechno ztratí v atmosféře všeobecné nenucenosti. A kde chybí stud, tam je dovoleno všechno. Kde pak tady ještě vůbec mohou vznikat skutečné osobnosti? Takové osobnosti, které se dokáží postavit čelem zpovykanému davu, a říci: "Ne, tohle se prostě nedělá!" ?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 4.Března 2016, 15:01:0

Když je všechno dovoleno, pane Poláčku, neznamená to, že to všichni musí nebo budou dělat. Člověk se může sám rozhodnout, jak se bude chovat.
Svatý Pavel říkal: Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá (... a proto to nedělejte).
Byl to ovšem také antielitář.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 5.Března 2016, 13:49:31

Ano, ne všichni dělají to co vyžaduje (či podporuje) právě aktuální doba.

Ale nedá se nic dělat: naprostá většina se tím "duchem doby" nechá táhnout. A to především směrem dolů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.