Jaké to bylo dětství?

V knize Moje dětství v socialismu šedesát jedna více méně veřejně známých autorů a autorek vzpomíná na své dětství. Kromě dvou výjimek však minulý režim ve vzpomínkách moc velkou roli nehraje.

Ježíšek mi od nakladatele přinesl knížku Moje dětství v socialismu, obsahující šedesát jedna vzpomínek na dětství různých více méně veřejně známých autorů, některé z toho jsou obrázkové. I moje dětství se odehrávalo v socialismu, zvýrazněném bydlištěm v pohraničí, dokonce se v socialismu odehrávalo i dětství mých dětí, tak jsem knížku neodložila jako můj vnuk Viktor skvělou Eliotovu Praktickou příručku o kočkách, ale zhluboka se do ní začetla.

Když ji člověk čte trochu jinak než jen jako historky, zjistí, že obsahuje zprávy nejen o různých prožitcích přispěvatelů, ale i o různých podobách socialismu. Tak například hned úvodní skoro povídka Daniely Fischerové mluví o konci padesátých let a o věcech to vůbec není. Píše o nepřirozeném předělávání veřejného vědomí z normálně měšťanského (těžko říci demokratického, když tomu předcházelo několik let nacistické okupace) do vědomí vynuceně ideologického.

Nesmělo se být ani trochu nóbl (tenkrát ještě byli skutečně nóbl lidé) – a nesouviselo to s bohatstvím. Šetřilo se a uskrovňovalo (přirozený poválečný nedostatek přidefinovaný ideologicky), děti si ve škole říkají příjmením (to pamatuju a opravdu bych stála o to, aby mi to někdo znalý dějin vztahů ve školní třídě vysvětlil).

Daniela píše o tom, jak na důležitých pozicích seděli nekompetentní lidé a jejich neschopnost věci skutečně řešit se řešila dozorem, prověrkou a příkazem. Ještě žijí a vyprávějí příbuzní, kteří zažili první republiku (vypráví Michal Horáček). Podstatným prvkem dětství bylo pohraniční pásmo a strážci hranic (jak vypráví Jan Rejžek).

Zásadním zážitkem generace narozených v 50. letech byl srpen 1968 – a já si uvědomuji, že přece byly prázdniny a tím pádem byla škola ušetřena bezprostřední reakce na událost. Škoda, asi by se tolika příslušníkům učitelského stavu při stranických prověrkách tak snadno nevyslovoval souhlas se vstupem vojsk, kdyby všichni věděli, jak velice byli v tu chvíli rozhořčeni a plni odporu.

Syn spisovatele Ivana Klímy Michal popisuje den s domovní prohlídkou – to je jistě dost jedinečná zkušenost a Michal Klíma ji doplňuje nabádavým závěrem, v němž mimo příběh připomíná, jak zločinný ten socialismus byl. Tak explicitně to činí z celé knihy ještě Martin Weiss – ten ani nemluví o zážitcích z dětství, ale rovnou ze vzpomínky dělá ideologickou přednášku o neudržitelnosti socialismu.

Na každou větu toho jeho textu by se dalo replikovat kritickou větou o kapitalistickém režimu, ale byla by to nuda a zbytečné hašteření (a nevím, proč se Martin Weiss při svém postavení a jistě i platu má potřebu pořád ještě hašteřit s režimem, který padl).

Vzpomínky o dekádu mladší generace jsou už mnohem konzumnější (a tím se dostávám k těm našim dětem): utkvěla mi věta, že nešlo ani tak o to, co se v televizi vysílá, jako o to, jaká ta televize je. Rodiče dnešních čtyřicátníků v několika výpovědích byli ochotni celou noc stát frontu, aby koupili barevnou televizi nebo vyřídili zájezd pro rodinu do Jugoslávie (jet „tak nanejvýš na Slovensko“ bylo degradující).

Maloměšťácké statusové symboly (dovolená u moře, barevná televize) se staly důležitým prvkem distance od socialistického rovnostářství a s nimi ovšem nastal paradox, že nejvíc a nejdostupnější je měli ti, kteří byli s režimem co nejkonformnější. Příběh o tom, jak holčičce rodiče po kritice jejího oblečení ve škole zakázali nosit pěkné šaty od tety z Ameriky mi připadá jako jeden z nestrašnějších důkazů o tom, co se to se společností stalo.

A s jakým cílem se uskutečňovala popřevratová transformace a privatizace a optimalizace všeho. Proč se stalo tak důležitým, co kdo má, až si na tom třeba takový Stanislav Gross zničil politickou kariéru i lidskou pověst.


Možná by zajímavější byla knížka, která by obsahovala vzpomínky na dětství bez toho režimního vymezení. Foto detstvivsocialismu.cz

Mrzí mě, že ve všech těch vzpomínkách vystupují samé frustrované vyděšené učitelky – učitelé se vůbec nevyskytují, v té ani opačné poloze. Taky důležitá zpráva a nevím, proč to tak v těch vzpomínkách je – my jsme na ZDŠ v pohraničním městečku učitele měli v dostatečném množství a učitelky v dobrém psychickém stavu. (Dostat se na pedagogickou fakultu nevyžadovalo zdaleka takovou prorežimní aktivitu jako dostat se třeba na Univerzitu 17. listopadu nebo na práva).

Zajímalo by mě, jestli ti mladí kantoři s vyhlídkou na kariéru vstupovali do KSČ a po roce 1968 z ní byli vylučováni, vyhazováni ze školství a vycvičili se v méně namáhavých profesích, v nichž pak po převratu založili podnikatelskou či dokonce politickou kariéru? Nebo kam zmizeli?

Ze vzpomínek generace narozené v 70. letech (a to už je věk mých dětí) mě zaujala Daniela Drtinová, která píše s razancí, kterou známe, že se jí politické poměry v dětství vůbec nedotýkaly a socialismus prostě nevnímala. Na jedné straně to svědčí o její nezávislosti, na druhé straně si člověk říká, kde se v ní tedy zájem o společenské dění vzal?

Jiný vysoce postavený žurnalista, Jan Pokorný, vypráví historku o tom, jak se jeho babička nad okupačními vojáky lidsky ustrnula a poslala jim po vypravěči jídlo – jako by si spletla letopočty a zapomněla, že okupační vojsko si všechno, co potřebuje, prostě vezme. Většina městských dětí měla dětství podobné, na většinu měli větší vliv lidé v bezprostředním okolí než propaganda.

Markéta Pilátová ráda recitovala a bylo jí celkem jedno, co. To chápu, můj kamarád pozdější herec taky recitoval Horovu báseň Ivan a Lenin tak strhujícím způsobem, že jsme byli až zaskočeni, jak místo abychom se smáli, jsme jaksi uchváceni.

Udivuje mě to množství vzpomínek na vyhrožování válkou a militaristické hry a soutěže ve škole i mimo ni: moje děti, které už patří do generace narozené v 70. letech, se jich snad neúčastnily nebo mi o nich nevyprávěly – anebo tam, kde jsme žili, se to neprovozovalo. Ale my jsme byli s naší chudobou a nestandardními zjevy vyvržení bez politické příčiny už v 80. letech, normalizační měšťáci asi naše děti ani do těch svých kroužků nechtěli. Domnívám se – tehdy jsem se o to nezajímala a bylo mi to jedno.

Po přečtení té knížky mě napadá, že by byla mnohem zajímavější, kdyby se nejmenovala Moje dětství v socialismu, protože kromě těch dvou ideologických statí socialismus v dětském životě vzpomínajících zas takovou roli nehraje. Většina hodnot, kvůli kterým se rodiče ponižovali, byla dětem lhostejná. Na pionýrských táborech, společných s dětmi z NDR i ze Sovětského svazu se žádná trvalejší přátelství neuzavřela ani ruský jazyk neprocvičil.

Možná by zajímavější byla knížka, která by obsahovala vzpomínky na dětství bez toho režimního vymezení – pak by třeba bylo zajímavé hádat, v které době se dětství odehrávalo – a jistě bychom byli často překvapeni svým špatným odhadem.

Ten život v pozdním socialismu se všeobecnou touhou po věcech a statusových symbolech už velice podobá životu dnešních dětí. Život vyfutrovaný technologiemi má ale poměrně málo tajemství, taky proto, že se sluchátky na uších a s očima na displeji dítě nevnímá, o čem mluví dospělí. Vlastně jediný, kdo ve své vzpomínce na dětství zmiňuje tajemství, je Daniela Fischerová, ročník 1948.

Ano, a ještě musím napsat, že v té knížce jsou nádherné poetické fotografie Jaromíra Čejky, Františka Dostála a Lubomíra Kotka.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Minulý režim a dětství Úterý, 30.Prosince 2014, 17:00:28

Myslím si, že miulý režim ve vzpomínkách na dětsví většinou nehraje velkou roli nikoliv proto, že by děti žily ve světě, do kterého jeho připomínky a symboly nepronikaly. Právě naopak, děti těm připomínkám nevěnovaly žádnou pozornost, protože byly všudypřítomné. Toho, čeho je všude plno a nemá alternativu, si děti nevšímají. Ve svých vzpomínkách si nevybavuji nikoho, kdo by měl čerstvou zkušenost z nějaké západní země. Jediná hranice se kterou jsem měl osobní zkušenost, byla československo-polská v Krkonoších, O režimu jsme neuvažovali o nic víc než o zemské přitažlivosti.

Pamatuji na lampionové průvody v první polovině šedesátých let, těch jsme se zúčastnovali s velkým nadšením, kvůli těm tajemným lampionům, často zručně doma vyrobeným, se vzrušující možností vzplanutí (byly v nich byly svíčky, ne žárovičky na baterii). Byl to krásný svátek hlubokého podzimu, kdy už je den tak krátký, že děti můžou být za tmy venku.

To, že ty lampiony jsou vlastně na oslavu výročí VŘSR jsme asi věděli, ale bylo nám to úplně jedno, nepamatuji si, že by někdo o té revoluci mluvil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Zhasněte lampiony... Úterý, 30.Prosince 2014, 18:13:2

já chci vidět tmu...

To se zpívalo v jedné písničce, také z té doby šedesátých let.

Já bych v dané věci souhlasil s panem Kubičkou, ono je nutno rozlišovat v podstatě tři období socialismu:

1. období nadšeného teroru. Přesněji samozřejmě poněkud jinak: období teroru, ovšem i zároveň paralelně existujícího, zčásti upřímně prožívaného nadšení z budování socialismu. Jak to tehdy prožívaly tehdejší děti? - Nevím, samotného by mě to zajímalo; ale asi přišlo především na to, v jaké vyrůstaly rodině. Jestli v takové, které se v socialismu vedlo lépe nežli za kapitalismu - anebo v takové, která tak či onak byla ohrožena oním terorem.

2. Období budování, ale už bez teroru. To byla víceméně časná léta šedesátá - kdy především děti mohly ještě pozitivně vnímat symboly a slavnostní akty tehdejšího režimu (jako právě ty lampónové průvody).

3. Období zahnívání. To byl především čas po ztroskotání "Pražského jara", čas normalizace. Slavnostní akty režimu se praktikovaly už jenom z čiré setrvačnosti; ale fakticky na ně už nikdo nedokázal upřímně věřit. Do prvomájových průvodů se chodilo čistě z povinnosti; a jediným zájmem bylo, zmizet z nich tak brzy jak jen možno.

V každém případě, ona ta éra socialismu opravdu nebyl nějaký jednolitý monoblok; za prvé zde byly různé fáze, a za druhé, různé skupiny populace ho mohly vnímat (a také vnímaly) dosti rozdílně.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Lampiónové průvody Úterý, 30.Prosince 2014, 21:12:26

pro děti se v listopadu dodnes konají - například ve Švýcarsku. Ovšem ne k VŘSR, nýbrž k Dušičkám.
Pokud jde o to, zda k dětem pronikají symboly, kterých je všude plno, tak nevím. Možná spíš proniknou, když se ukážou jako něco nesamozřejmého.
Ale určitě záleží na okolnostech.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Lampiónové průvody Úterý, 30.Prosince 2014, 22:22:24

mají své kořeny již v tradicích keltského svátku Semain. Souvisí s tím i Dušičky, Halloween a podobné tradice. jsou záležitostí spíše kolektivního nevědomí, mají magickou podstatu a proto byly a jsou vůči režimu imunní. něco podobného, zapalování ohňů, tu bylo před Marxem a Leninem, paní Hájková, ba i před Kristem.

K dětem pronikne to, co má nějaký obsah, je autenticky sdíleno, dospělý to prožívá a přisuzuje tomu smysl. Pokud mechanicky z povinnosti lepí na okna vlaječky, silné působení na děti to asi mít nebude.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

28. říjen, svátek Všech svatých, Halloween, předvečer VŘSr Úterý, 30.Prosince 2014, 22:34:58

jsou všechno svátky "hlubokého podzimu" a patří k nim světla, svíčky. Ale za mého dětství nebyla obloha nad Prahou oranžová od sodíkových světel, byla černá, pouliční osvětlení bylo tvořeno ještě převážně plynovými lampami. Střídání ročních období jsme prožívali v míře, kterou dnešní pražské děti neznají. My jsme to ovšem zase neznali v té naléhavosti, v jaké to asi znaly děti ve středověku.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 31.Prosince 2014, 02:30:50

Děti asi prožívají podobné emoce jako dospělí. Sdílí jejich radost nebo obavy z nějakých situací. Pokud rodiče sdílejí prorežimní ideologii (např, protože v socialismu se jim vedlo lépe nežli za kapitalismu, jak píše pan Poláček), pak to dítě samozřejmě pozná a pravděpodobně ji bude sdílet také (aspoň v raném dětství). A pokud to sdílení ideologie chápe jako něco excesivního vzhledem k názorům převažujícím všude kolem (kdy normální je být proti režimu, nikoli pro), pak může být ve velmi rozporné situaci.

122422137

Jan Hrudka - Brno

Příjmení Středa, 31.Prosince 2014, 12:49:35

Mě spíš zaujal postřeh, že si děti ve škole říkají příjmením. Prý to patří k období hledání vlastní identity, že je víc než křestní jméno odlišuje právě to příjmení. Ale nevím.

Petrasek Milan - penzista

Mne by zajímala možnost Středa, 31.Prosince 2014, 13:22:11

srovnávání rozdílností mezi dětstvím potomků generace nezlomně humanisticky orientované levice a potomků nezlomně humanisticky orientované konzervativní pravice. Zachycení rozdílnosti způsob recepce různých etap socialistické státnosti, kdy indoktrinace a dril k oportunitě s mnoha paranoidními formami "humanismem" zaštítěného systému musely v takových rodinách vyvolávat i rozporuplnou kritiku kapitalismu.
A to i v době zahnívání, a jak z leva tak z prava.
Anamnéza schopnosti pluralitního smýšlení - substance liberální demokracie - přeci nebyla totálně plošná.
Možná, že taková srovnání existují a jsou známá i zdejší obci literátů ale neznámá trhu....... povzdechl bych si.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 1.Ledna 2015, 13:04:13

Ano, myslím že pan Kolařík to vystihl zcela přesně. Totiž, ne že bychom se oslovovali j e n o m příjmením, to v žádném případě. Nešlo o nějaké nařízení, že bychom se navzájem měli či museli oslovovat právě takto. A i učitelky samozřejmě své žáky oslovovaly tu příjmením, tu osobním jménem. (Nevím ovšem, jak tomu bylo v létech padesátých.) A tak to obdobně běželo i mezi žáky navzájem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Rozporuplná kritika kapitalismu? Čtvrtek, 1.Ledna 2015, 13:11:14

No ano, ani mezi školní mládeží skutečně nebyly názory na kapitalismus zcela jednotné. A mnohdy byly opravdu velmi rozpolcené.

Už i v té druhé fázi (první poloviny šedesátých let), kdy socialismus jako takový víceméně nebyl zásadně zpochybňován - tak už tehdy většina dětí věděla, že "ty správné" věci je možno mít jedině z - kapitalistického - Západu. Jeden čas například každý hoch toužil po "angličácích" - tedy po kovových modelech autíček z Anglie.
V té třetí fázi "zahnívání" už byl obdiv vůči Západu v podstatě zcela nepokrytý.

Na straně druhé, u určité části žactva se i tehdy ještě skutečně udržovaly levicové názory, čili kritický postoj vůči kapitalismu. Jestli tyto rozdíly byly více podmíněny rodinným zázemím, anebo základními rysy osobnosti - těžko soudit, pravděpodobně svou roli hrálo obojí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.