O šikaně trochu jinak

Tania Dumbrava přibližuje netradiční pojetí problému školní šikany. Podle něj netkví problém ve vztahu oběti a agresova, ale v celkové míře tolerance ve škole a vlastně i společnosti.

Na konci listopadu jsem se zúčastnila workshopu „Kolaborativní praxe ve školách a dalších vzdělávacích kontextech” zaměřený především na šikanu a uspořádány skupinou Narativ. Sylvia Londonová je spoluzakladatelkou a jednou z ředitelek soukromého institutu Grupo Campos Eliseos (GCE) se sídlem v Mexico City. S pětadvacetiletou zkušeností v oboru nabízí Sylvia profesionálům v oblasti duševního zdraví, školám i organizacím vzdělávání, supervize, koučování anebo konzultace.

Sylvia také úzce spolupracuje s Houston Galveston Institute a Taos Institute, v jejichž rámci koordinuje mezinárodní certifikované vzdělávání v kolaborativní praxi (International Certificate in Collaborative Practises). Vyučuje na mnoha univerzitách, přednáší a pořádá workshopy po celém světě.  

Jako absolventka oboru psychologie jsem se potkala s různými přístupy a modely prevence a řešení šikany, ale nikdy jsem nenarazila na tak moudrý a komplexní pohled. Místo toho, aby se tento fenomén řešil v návaznosti na vlastnosti oběti a agresora a na jednorázovými programy pro třídy, jak to většinou bývá, šikana by měla být podle Sylvie Londonové vnímána jako sociální fenomén. Školy mají postupovat v souladu s tímto principem a používat tedy sociální nástroje.

Šikana ve třídě mnohdy nemá co do činění s osobnostními charakteristikami oběti nebo jejího agresora, spíše zrcadlí míru tolerance a sounáležitosti v dané třídě, v dané škole a koneckonců ve společnosti. To, že Pepík šikanuje Honzu nemusí nutně znamenat, že Honza je oběť, protože má nízké sebevědomí, ale že třída je netolerantní vůči rozdílům obecně.

Jádro šikany je podle mexické psycholožky snaha patřit do skupiny a být přijatý. Pro člověka ve věku od osmi do dvaceti let je touha po uznání a sounáležitosti se skupinou čím dál silnější. Učitel v očích žáků ztrácí svou autoritu. Patřit do skupiny velmi často ale v tomto věku znamená, že si se členové skupiny snaží být navzájem podobní. Čím víc je někdo odlišný, tím se zvyšuje riziko jeho vyloučení a vytváření protipólu „my a oni“, který právě většinou způsobuje šikanu a interpersonální konflikty.

Ale na druhou stranu to paradoxně vyvolává soudržnost a stabilitu skupiny. Sylvia porovnala šikanu s dětskou hrou „horké židle“ - v okamžiku, kdy agresor skupiny najde oběť, celá skupina je v harmonii a kompaktní, protože nikdo kromě oběti není ohrožený šikanou; a když „horká židle“ není obsazena, každý se bojí, že bude další obětí, což vyvolává ve třídě chaos a neklid.

Šikanovány bývají jen mírně odlišné děti – na fyzicky postiženého spolužáka si troufne málokdo. Foto simpleacts.cz

Odborná literatura často mluví o šikaně jako o vztahu mezi obětí a agresorem. Ale podle Sylvie by se mělo mluvit minimálně o dvou obětech – agresor je obětí skupiny tím, že používá násilí proto, aby byl přijat, poněvadž pravděpodobně nemá jiné dovednosti, jak zaujmout anebo nevidí jiné cesty, jak patřit mezi druhé. Členové skupiny ho tolerují ze strachu, že jsou potenciální oběti. Zajímavé je, že agresor vybírá jen oběti, které jsou pouze mírně odlišné od kolektivu; nikdo se neodváží šikanovat děti s Downovým syndromem anebo s fyzickým handicapem…

Pokud jste učitelem nebo učitelkou a chcete se dozvědět, zda-li je šikana ve vaši třídě přítomná, obejděte knihovnu, prostory vedle ředitelny a učitelského sboru – oběti se budou schovávat tam, protože budou hledat ochranu dospělých. Anebo si promluvte se zdravotní sestrou, která vám řekne kdo má chronické bolesti břicha, hlavy, nevolnosti a podobně. Oběti většinou zažívají psychické a fyzické potíže. A pokud jste objevili, že se šikanu odehrává, zde je několik doporučení od Sylvie Londonové:

  1. Pracujte se svědky; podle různých výzkumů se ukazuje, že až 58 procent žáků bývají svědci; být svědkem a nezasáhnout znamená tolerovat a podporovat násilí.
  2. Pracovat s agresorem; jeho vyloučení ze třídy nebo školy většinou problém nevyřeší.
  3. Podporovat silné stránky žáků (Sylvia vyprávěla, jak holčička s ADD a poruchami učení za tři měsíce začala číst a psát poté, co Sylvia objevila, že má talent na kreslení a pomohla jí stát se asistentkou grafického designera školy).
  4. Strávit 15 minut s každým žákem zvlášť a ptát se na koníčky, zmíněné silné stránky, co se jim podařilo v poslední době, naučit se komunikovat s žáky tváří v tvář.
  5. Pořádat ranní schůzky, kdy se zeptáte dětí, jak se mají, kdo chybí (je důležité veřejně registrovat nepřítomnost žáků, je to znak zájmu a starostlivosti), jestli mají něco pozitivního, co chtějí sdílet s ostatními, postupně si celý rituál vezmou na starost samotní žáci.
  6. Poděkovat každému dítěti za něco, co jste se vy jako učitel od něj naučil. Například „Děkuji Davide za to, že jsi mě naučil trpělivost, když jsi …“ a uspořádat ceremonii předání kartiček, na kterých jsou napsána poděkování pro každé dítě.
  7. Vytvářet spolu s třídou minimální počet pravidel komunikace a chování; velký počet pravidel anebo nepřítomnost pravidel způsobují úzkost a neklid ve skupině.
  8. Vždy dodržujte sliby a buďte féroví, děti nemají rády nespolehlivé dospělé.
  9. Mějte krabici stížností ve třídě a opravdu ji kontrolujte a reagujte na stížnosti.
  10. Budujte takové vztahy s žáky, aby vám věřili a aby byli schopní se svěřit v případě potřeby a hledání pomoci.

Podle Sylvie investují ministerstva a nadace své zdroje v boji proti šikaně špatným směrem: „Jestli chcete něco změnit, investujte do mezilidských vztahů a ne do vymýšlení nových vzdělávacích programů.” Podpora samotných učitelů je rovněž důležitá, jelikož pedagogové jsou uprostřed problematického trojúhelníku: velká zodpovědnost – malé odměny – malá autorita. Hledání také jejich silných stránek a posilování jejích kompetencí vede k lepšímu zvládání problémů ve třídě a zvýšení efektivnosti v řešení krizových situací.

Představa, že je možné budovat „pečující komunitu“ ve třídách, kde jsou děti ochotny se svěřovat učitelům a netolerují šikanu a jiné formy agrese, je téměř utopická. Je to práce na mnoho let, ale výsledky se vyplatí. Minimálně tak to je v Mexiku.

Takže pokud vám příště někdo zavolá a nabídne „ideální program na prevenci a řešení šikany“, zkuste se zamyslet, v čem jste dobří a co vám jde nejvíce při práci s mládeží. A zkuste tyto stránky posilovat dál, zkuste posilovat silné stránky vašich kolegů, vašich dětí doma a dětí ve třídě. A to ostatní přijde samo a nebudete potřebovat žádné programy na prevenci šikany, protože vaše třída bude tolerovat odlišnosti a poskytne příležitost potencionálním agresorům volit jiný nástroj zapojovaní se do mezi ostatní.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.